• +420 721 485 602
  • info@srovnejkopyta.cz

Author Archive Šárka Prokůpková

Změna morfologie plochých kopyt s podtočenými patkami

Postoj 24.7.2020

Valach,  10 let,  kříženec appaloosa /ang. plnokrevník

Způsob chovu: u prvního majitele, kde se narodil v noci box, přes den výběh. U druhé majitelky pastevně 24/7. Nyní u třetí majitelky také pastevní ustájení 24/7 s dalším koněm.

Způsob využití: Rekreační ježdění, momentálně bez pasujícího sedla a jen procházky na ruce. Má nepohodlné chody, zakopává. Po osedlání si v minulosti několikrát lehnul / spontánně upadl a následně mu natekly šlachy u dvou nohou. Majitelka by ráda zrehabilitovala kopyta, než začne na koníkovi opět jezdit.

Historie: z informací od 2. majitelky to vypadá, že koník byl obsednut kolem 3 let, naučen základním pobídkám a ovládání za účelem ježdění. Je možné, že základní výcvik byl velmi urychlen. Druhá majitelka na něm jezdila pouze 1 x týdně a měl podle jejich slov nepohodlné chody. Tato majitelka vážila 105 kg. Po příchodu k současné 3. majitelce kůň vůbec neuměl chodit na lonži ani další základní povely ze země, na vodítku předbíhal. Později v sedle občas vyhazoval.

Stav kopyt a související: prvních cca 5 let na boso, později 3 roky po sobě kován na přední nohy od dubna do října, poslední dva roky nepřetržitě naboso. Celkem pravidelný postoj, kopyta mírně vytočená ven, všechna kopyta mají velmi nízké podtočené patky a tenké chodidlo. Kopyta mají minimální prstní polštář, tz. navikulární oblast je bez řádné ochrany. K dispozici RTG pravého předního kopyta níže. Ukazuje nulový palmární úhel, nízké patky, tenké chodidlo, dlouhá špice, přední stěna se mírně odchlipuje od kopytní kosti. K dispozici boty Renegade Viper na všechny kopyta, ve kterých koník občas chodí na procházky na ruce. Na kruhu na travnatém povrchu koník kulhá na levou zadní. Jinak se po trávě pohybuje dobře v kroku a klusu. Po silnici a kamenitém povrchu se pohybuje velmi opatrně a často klopýtá.

Trim: kůň se pohybuje po měkké travnaté pastvině, není ježděn ani jinak využíván, přerůstající kopytní stěny byly slabé, třepily se a vznikaly praskliny. Byl zvolen razantnější trim – krácení kopytních stěn na úroveň chodidla včetně patek, odlehčení kopytních stěn výrazným mustangrollem ve čtvrtích a ve špici, očištění staré rohoviny chodidla a minimální úprava střelky (pouze to co se odtrhává či tvoří skuliny pro hnilobu). Sledování průběhu osy prstu a přední kopytní stěny. Po prvním trimu chodil kůň několik dní mnohem citlivěji než před trimem, ale do týdne začal chodit opět jako před trimem. Po druhém trimu se pohyb již nezhoršil. Očekávaná doba rehabilitace je nejméně 2 roky. Postupně se obmění kopytní pouzdro a začne mohutnět střelka. Začnou dorůstat patky, sílit chodidlo a mohutnět prstní polštář.

Fyzioterapie: bez nálezu, pouze identifikována běžná křivost (méně ohebný na kruhu na levou ruku). RTG zad bez nálezu, hezké obratle, žádné kissing spine. Na rentgenu je vidět stín na jednom z výběžků obratlů kohoutku – možná byl v minulosti zlomený, je třeba ověřit u veterinářky, která RTG prováděla. Koník má trochu prohnutý hřbet. Může souviset s brzkým obsednutím, nešetrným zatěžováním v mladém věku.

Rtg zad dle veterinářky bez nálezu. Vpravo nahoře je vidět prasklina, ale veterinářkou to nebylo nijak komentováno.

Stav kopyt k 15.11.2020: patky se tolik nepodtáčí, po směru růstu míří více k zemi (kromě levého předního kopyta), posunuly se více do zadní části kopyta a podporují lépe váhu koně. S nástupem zimních měsíců moc nerostou a nebudou při dalších několika trimech kráceny, nechají se růst, aby se více zvedla patková část kopyta. Přední stěna kopyt roste zejména u předních kopyt více paralelně s kopytní kostí. Špice jsou od října kráceny kleštěmi až do bílé čáry v oblasti 10-14 hod, méně razantní mustangroll ve čtvrtích, aby měl kůň větší podporu kopytních stěn, ale nebyl podporován vznik sukní. Kopyto zatím není moc konkávní a oblouček ve čtvrtích i díky nízkým patkách nenabízí. Kopytní rohovina je kvalitnější, pravděpodobně i z důvodu podávání Equinoxu od července 2020. Kůň se pohybuje dobře po měkkém ve všech chodech. Nadále citlivý na silnici a kamenech.

Vlevo 24.7.2020 před trimem, vpravo 15.11.2020 před trimem
24.7. před trimem – 15.11.2020 po trimu. Kopytní pouzdro vlevo vypadá zdánlivě v lepším fyziologickém stavu, avšak rovina kopytní kosti s vnitřních struktur je určena přerostlými stěnami a podtočenými patkami. Na fotce vpravo jsou patky 1 mm nad úrovní chodidla a zbytek kopytních stěn paralelně s rovinou chodidla a tedy rovina kopytní kosti a vnitřních struktur je paralelně se zemí.
Vlevo 24.7. a vpravo 15.11.2020. Křivky vpravo jsou kopiemi křivek z fotky vlevo. Křivka na kosti spěnkové slouží k porovnání velikostí fotek. Kolmice ukazuje polohu patek v místě kontaktu se zemí.
Vlevo po trimu 24.7.2020 po zkrácení stěn na úroveň chodidla, vpravo po trimu 15.11.2020
Korunka v patkové části je k 15.11.2020 výše nad zemí než 24.7.2020
Vlevo 24.7. před trimem, uprostřed 14.8. před trimem, vpravo 15.11.2020 před trimem
Vlevo 24.7. před trimem, uprostřed 14.8. před trimem, vpravo 15.11.2020 po trimu
Před trimem a po trimu předchozího podkováře 23.5.2020
Před trimem a po trimu 24.7.2020
24.7. – 15.11.2020 před trimem
Srovnání před trimem 23.5., 24.7. a 15.11.2020
24.7. – 15.11.2020
24.7. před trimem – 15.11.2020 po trimu
Křivky vpravo jsou kopie křivek na fotce vlevo.
24.7.2020 po trimu vlevo a 15.11.2020 po trimu vpravo
Vlevo 24.7. před trimem, uprostřed 26.8. před trimem a vpravo 15.11.2020 po trimu
Prasklina a kopytní rohovina detail 24.7.2020
Rohovina a prasklina 15.11.2020
Květen 2019
Před trimem a po trimu předchozího podkováře 23.5.2020
Před trimem a po trimu 24.7.2020
24.7. – 15.11.2020 před trimem
Srovnání před trimem 23.5., 24.7. a 15.11.2020
24.7. – 15.11.2020
24.7. – 15.11.2020
24.7. – 15.11.2020. Křivky vpravo jsou kopie křivek na fotce vlevo.
24.7. – 15.11.2020
24.7. – 15.11.2020
24.7. – 15.11.2020
24.7. – 15.11.2020
15.11.2020
15.11.2020
15.11.2020
15.11.2020
15.11.2020

Stav kopyt k 19.12.2020: patky jsou méně podtočené, pomalu narůstají, již se nekroutí pod kopyto a nesou váhu koně. Kopyto začíná nabývat konkávnost. Hloubka střelkových rýh u hrotu střelu byla v minulosti 3 mm, nyní 7 mm. Hloubka zadních rýh 21 mm. Střelky zejména u zadních nohou se trhají a započala jejich obměna. Objevují se v nich díry v rámci rozšiřování patek. Hmota by měla časem dorůst. Rohovina střelky není ani v tomto stavu upravována (pouze když už něco skoro odpadá nebo tvoří kapsu, kde by se mohla tvořit hniloba). Po odříznutí malého kousku se ukázalo, že hmota je stále zdravá a živá a po odstranění by koni chyběla při ochraně kopyta. Prohlubně v zadní částí střelky jsou při tlaku citlivé a boty na zadních kopytech momentálně tlačí. Na procházky kůň chodí s botami jen na předních kopytech. Kůň se pohybuje velmi dobře po travnatém povrchu. Citlivý na silnici a kamenech.

Pravá přední. Vlevo 7/2020 před trimem, vpravo 12/2020 před trimem
Vlevo 9/2020 po trimu, vpravo 12/20 po trimu
Vlevo 7/2020 před trimem, vpravo 12/2020 před trimem
Vlevo 8/2020 před trimem, vpravo 12/2020 před trimem
Levá přední. Vlevo 9/2020 po trimu, vpravo 12/2020 po trimu
Vlevo 7/2020 před triem, vpravo 12/2020 před trimem
Zkrácení vzdálenosti od hrotu střelky ke bílé čáře
Levá zadní. Vlevo 9/2020, vpravo 12/2020
Vlevo 7/2020, vpravo 12/2020. Patky se roztáhly a ve střelce vznikla díra, která by měla postupem času zarůst novou hmotou.
Pravá zadní. Vlevo září 2020, vpravo 19.12.2020
Vlevo 7/2020 před trimem, vpravo 12/2020 před trimem
Zkrácení vzdálenosti od hrotu střelky k bílé čáře.
Vlevo 7/2020, vpravo 1/2021
Vlevo 7/2020, vpravo 1/2021 po trimu
Levá přední 1/2021 po trimu
Levá přední 1/2021 po trimu s razatnějším odlehčením špice v rozsahu 10-14 hodin za chodidlovým valem ve špici. Při dalších trimech pravděpodobně již nebude potřeba.
Pravá přední, vlevo 7/2020, vpravo 1/2021 před trimem
Pravá přední, vlevo 7/2020, vpravo 1/2021 po trimu
Pravá přední, vlevo 7/2020, vpravo 1/2021 před trimem
Pravá přední, vlevo 7/2020, vpravo 1/2021 před trimem
Levá zadní. Vlevo 7/2020, vpravo 1/2021 před trimem
Levá zadní. Vlevo 7/2020, vpravo 1/2021 po trimu
Levá zadní. Vlevo 7/2020, vpravo 1/2021
Levá zadní. Vlevo 7/2020, vpravo 1/2021

Stav k 27.2.2021: koníkovi se u všech kopyt hodně zvětšila konkávnost. V červenci 2020 byla vzdálenost z nejhlubšího místa rýhy u hrotu střelu k povrchu 3mm, nyní 9 mm. Koník se pohybuje mnohem lépe i po silnici. Původně majitelka chodila s koněm na procházky s botami Renegade na všech 4 nohách. Nyní střídá procházky s botami na předních nohách a bez bot. Občas se na koni během procházky sveze v kroku. Kůň to zvládá bez problémů a zakopává méně než v minulosti.

Levá přední, vlevo 7/2020, vpravo 2/2021
Vlevo 7/2020 před trimem, vpravo 2/2021 před trimem
Vlevo 7/2020 po trimu, vpravo 2/2021 po trimu
Pravá přední, vlevo 7/2020, vpravo 2/2021
Vlevo 7/2020, vpravo 2/2021
Vlevo 7/2020 po trimu, vpravo 2/2021 po trimu
Konkávnost pravá přední 24.7.2020
Konkávnost pravá přední 27.2.2021
Konkávnost pravá přední: vlevo 8/2020 po trimu, vpravo 27.2.2021 před trimem. U trimu vlevo byl v rámci rehabilitace použit výraznější mustangroll než je obvyklé. Záběr fotky, jehož hlavním cílem bylo zachytit chybějící konkávnost tento razantnější trim ještě zvýrazňuje. Kůň však nechodil pouze po střelce a po chodidle. Kopytní stěna v patkách a část tloušťky kopytní stěny ve čtvrtích byla zachována.
Levá zadní, vlevo 7/2020 před trimem, vpravo 2/2021 před trimem
Levá zadní vlevo 7/2020, vpravo 2/2021
Pravá zadní vlevo 7/2020, vpravo 2/2021
Vlevo 7/2020 před trimem, vpravo 2/2021 po trimu
Vlevo 7/2020 po trimu, vpravo 2/2021 po trimu

Morfologie kopyt kříženec pony s ČT

červenec 2019

Kobylka pony x ČT 4 roky.

Ustájení: od narození pastevní 24/7, nejdříve na 3 hektarech, nyní na 5 hektarech s dalšími koňmi

Způsob využití: práce ve volnosti, v budoucnu rekreační ježdění. Kobylka je obsednutá, momentálně probíhá výcvik ze země, zatím se na ní nejezdí.

Krmení: celoroční pastva, v zimě seno ad libidum ze zpomalovací sítě, solný liz.

Kopyta: korektura poprvé provedena v 1 roce u nového majitele. Kobylka má velmi dobře vyvinutá kopyta, včetně prstního polštáře. Kobylka našlapuje od patek. Od roku 2019 kobylka v létě výrazně přibývá na váze a přední kopytní stěna byla prohnutá, což může být způsobeno mechanickým páčením špice od země nebo také povolením lamel z důvodu vlivu metabolických problémů. Trim původně probíhal po 5-6 týdnech. Od října 2019 probíhá každé 4 týdny. Od jara 2021 bude kobylka s dalším koněm odstavena na menší prostor s malým množstvím trávy a bude krmena převáženě senem.

Trim: krácení kopytních stěn na úroveň chodidla, odlehčení kopytních stěn mustangrollem ve čtvrtích a ve špici, očištění staré rohoviny chodidla a minimální úprava střelky (aby příliš nevyčuhovala nad kopytní stěny). Sledování průběhu osy prstu a přední kopytní stěny.

Vlevo 18.10.2019 před trimem, vpravo 12.11.2020 před trimem
\Vlevo 18.10.2019 před trimem, vpravo 12.11.2020 před trimem
Vlevo 18.10.2019 před trimem, vpravo 12.11.2020 před trimem, centrální rýha nadále bez hniloby
Vlevo 18.10.2019 před trimem, vpravo 12.11.2020 před trimem
Vlevo 18.10.2019 před trimem, vpravo 12.11.2020 před trimem
12.11.2020

Změna morfologie kopyt kobylka Karačájevský kůň

13.8.2020

Karačájevský kůň, 12 let.

Způsob chovu: odchov na pastvinách pravděpodobně do 4-5 let. Nyní také 24/7 na pastvě, kde se vyskytují ovocné stromy a na podzim jsou k dispozici padající jablka, hrušky a švestky.

Krmení: krmena ovesnými granulemi z jezdeckého klubu a později do ovesných granulí přidány rýžové otruby. Od ledna do července 2020 müsli s rýžovými otrubami cca 2x týdně. V režimu 24/7 v létě možnost pastvy, seno celoročně. Různé pamlsky od dětí. Dvě zimy měla kašel v zimě 2019 měla antibiotika. Od července 2020 vynechány rýžové otruby.

Způsob využití: v minulosti využívána pro výuku jízdy na koni pro děti, bohužel poznamenána, na děti útočí. Problém s dětmi a agresivní zlozvyky vznikly už u majitele před jezdeckým klubem – byla přijata dosti divoká a v klubu naopak dostala rozmanité zkušenosti a odolnost vůči různým vjemům. I přes výrazné zlepšení dávala najevo, že ji takový režim nevyhovuje. U současné majitelky bude využívána na rekreační ježdění. Režim 1 den v týdnu volno, 6 dní různorodá práce – kavalety, lonžování, protahování, práce na důvěře (následovaní, bubáci, triky, procházky), 1-2x týdně krátká vyjížďka na padu.

Chiropraxe: v minulosti měla kobylka pozitivní nález z ohybových zkoušek – pravá přední 3.stupeň a levá zadní  2. stupeň. Po nákupu kobylky v září letošního roku majitelka kobylce zajistila několikrát návštěvu chiropraktika. Započala celková rehabilitace. Kobylce bylo odblokováno větší množství subluxací.

Stav kopyt: Kobylka má velmi dobře vyvinutá kopyta včetně prstního polštáře – ukázkový. Kopyta jsou jen přerostlá (sukně, náznak prasklin, trochu zúžené patky). Trim byl v minulosti prováděn nepravidelně v delších časových rozmezích (i více než 8 týdnů). V roce 2019 krátce nakována na přední nohy. Trim kopyt byl nepřesný a vedl ke vzniku deformací a změny postoje. Zadní kopyta jsou každé jiné. Při pravidelném trimování budou všechna kopyta v naprostém pořádku a fyziologickém stavu. Trim: krácení kopytních stěn na úroveň chodidla, někdy i v patkách, někdy v patkách ponechána rohovina 1-3 mm nad úrovní chodidla (pozorování vlivu na chůzi), odlehčení kopytních stěn mustangrollem ve čtvrtích a ve špici, očištění staré rohoviny chodidla a minimální úprava střelky (aby příliš nevyčuhovala nad kopytní stěny). Sledování průběhu osy prstu a přední kopytní stěny.

Od září 2020 krmeno muesli Novaequi herba, Pulmoran (bylinky na plíce), echinacea, semena, rýžové otruby a selen (chudá oblast na selen v půdě). Max. 1,5kg krmiva výše uvedeného složení /den. Zaměření na podporu dýchacího ústrojí a tuky.

1.10.2020 dorazilo vypasované sedlo a režim 2-4x týdně pod sedlo 2- 4x práce ze země a 1 den volna.

15.10. 2020 druhá chiropraxe jen doladění drobných pozůstatků z minula. Konstatován dobrý stav pohybového aparátu a volné možnosti sebenesení. Kobylka již není citlivá na zadá ani dopínání. Zadní nohy mají prostor se více podsadit a tím si vytahuje sama hlavu dopředu dolů. Zádové svaly se stali při pohybu pohyblivými.

5.11.2020 morfologie kopyt se velmi zlepšila, kobylka lépe našlapuje zejména levou zadní nohou.

Levá přední
Vlevo srpen 2020, vpravo listopad 2020
Levá přední
Levá přední
Pravá přední
Vlevo srpen 2020, vpravo listopad 2020
Pravá přední
Pravá přední
Patky se rozšířily
Levá zadní
Vlevo srpen 2020. vpravo listopad 2020
Zlepšení průběhu osy prstu. Kopytní kost měla pravděpodobně nulový nebo mírně negativní palmární úhel (na což poukazuje vyboulení přední stěny, nepoměr mezi délkou přední stěny a výškou patek)
Levá zadní
Levá zadní
Pravá zadní
Vlevo srpen 2020, vpravo listopad 2020
Pravá zadn
Pravá zadn
Srovnání zadních nohou srpen 2020
Srovnání zadních nohou listopad 2020
Vypuštění na pastvinu po druhém trimu
29.9.2018 levá zadní noha dopadá výrazně od špice – písek hodně létá
30.10.2020 lepší došlap levé zadní nohy, uvolněný pohyb těla

Změna morfologie kopyt 16ti leté kobylky ČT

22.4.2020

Kobylka ČT je celý život na boso, jen jednou za rok na měsíc nakována pár let za sebou na všechny čtyři kopyta za účelem tahu na veřejné slavnosti (již se nebude opakovat). Posledních dva a půl roku naboso po celou dobu. Od hříběte do cca 14ti let ustájena v noci v boxe a přes den na pastvině. Posledních dva a půl roku ustájena pastevně 24/7 s přístřeškem. Potravou je v zimě seno, v létě pastva a celoročně příkrm 1 litr ovsa denně. Trim do 22.4.2020 probíhal každých cca 8 – 12 týdnů formou pastevního podkovářského trimu. Využívána k rekreačnímu ježdění do přírody.

Stav kopyt k 22.4.2020: kopyta přerostlá se zadrženým starým chodidlem, kobylka chodila dlouhodobě po kopytních stěnách, zúžené patky u všech nohou s hnilobou, u předních nohou podtočené, pravé přední kopyto má dlouhou špici, která se odtahuje od kopytní kosti, sukně na předních kopytech, pravé zadní kopyto mírné špalkové. Trim: zkrácení kopytních stěn na úroveň chodidla, odlehčení kopytních stěn mustangrollem ve čtvrtích a ve špici, očištění staré rohoviny chodidla. Úprava střelky v rámci možností – centrální rýha velmi hluboká a bolestivá, střelka nízká, postupné odstraňování napadené rohoviny. Pravidelná aplikace Pededipry. Sledování průběhu osy prstu a přední kopytní stěny.

– došlapuje předními kopyty v kroku na plocho, v klusu spíše od špic, pravděpodobně vlivem hnilob v patkách

– rentgeny nejsou k dispozici

– trochu citlivá na kamenitých cestách

Cíl a predikce: pravidelný trim každé 4 týdny zajistí odlehčení kopytních stěn a zaangažování chodidla a střelky v nesení váhy. Stimulací střelky by se měly časem rozšířit patky a hniloba by měla zároveň za pomocí aplikace Pededipry zmizet. Pokud nebude mizet, bude navržena výměna ovsa za příkrm bez obsahu cukrů a škrobů. Dle slov majitelky je to však obtížné, jelikož všichni koně dostávají v současné době stejné krmení a není možné hlídat, aby si neužírali ze žlabů. U pravého předního kopyta musí odrůst celé pouzdro, aby narostlo nové paralelně se stěnou kopytní kosti (trim odlehčuje kopytní stěny a nebude tedy docházet k dalšímu pákovému efektu na špici kopyta). Sukně na předních kopytech odrostou vlivem odlehčení kopytních stěn. Prasklina na pravé zadní odroste vlivem odlehčení kopytních stěn, pokud její zdroj není již v korunce. Nyní není rozpoznatelné. V korunce je však malá prohlubeň. Kobylka by časem měla začít došlapovat na plocho či od patek.

1.5.2020 špalkovatění zadního pravého kopyta bylo eliminováno prvním trimem

Červen 2020 – návštěva chiropraktika. Napravil kobylce pár subluxací (krk, pánev, žebra).

Stav kopyt k 23.10.2020: všechna kopyta se rozšířují v patkách, střelky dorůstají. Hniloba je úplně pryč na zadních nohách, trochu stále v centrálních rýhách střelek předních nohou, avšak na ústupu. Přední kopyta se přeúhlují, je patrný malý zlom na předních stěnách. Lepší úhel patek, již nejsou podtočené. Kobylka chodí dobře ve všech chodech, pouze citlivější na kamenech. Klenutost kopyta je výraznější, povrch chodidla hladký a voskový. Doporučena druhá návštěva chiropraktika pro kontrolu.

Levá přední. Vlevo 22.4.2020. Uprostřed a vpravo 23.10.2020 před trimem a po trimu
Vlevo 22.4.2020. Uprostřed a vpravo 23.10.2020 před trimem a po trimu. Kopyta měla hodně zadržené rohoviny starého chodidla a to se definitivně vysypalo až po šesti měsících, kdy se objevila rohovina zdravá, vosková.
Vlevo 22.4.2020. Vpravo 23.10.2020
Pravá přední. Vlevo 22.4.2020. Uprostřed a vpravo 23.10.2020 před trimem a po trimu
Vlevo 22.4.2020. Uprostřed a vpravo 23.10.2020 před trimem a po trimu
Vlevo 22.4.2020. Vpravo 23.10.2020
Levá zadní. Vlevo 22.4.2020. Uprostřed a vpravo 23.10.2020 před trimem a po trimu
Vlevo 22.4.2020. Uprostřed a vpravo 23.10.2020 před trimem a po trimu
Vlevo 22.4.2020. Vpravo 23.10.2020
Pravá zadní. Vlevo 22.4.2020. Uprostřed a vpravo 23.10.2020 před trimem a po trimu
Vlevo 22.4.2020. Uprostřed a vpravo 23.10.2020 před trimem a po trimu
Vlevo 22.4.2020. Vpravo 23.10.2020
Vlevo 20.6.2020. Vpravo 23.10.2020
Prasklina pravá zadní. Zdá se, že je stále stejná. 22.4.2020 a 23.10.2020. Pravděpodobně vychází již z korunky. Nicméně nerozšiřuje se ani neprohlubuje.
22.4.2020
22.4.2020
Foto z videa – srovnání vlevo došlap od špic a vpravo od od patek (zdroj internet)
Pravá přední, vlevo 5/2020, vpravo 12/2020
Pravá přední, vlevo 4/2020, vpravo 12/2020
Pravá přední, vlevo 4/2020, vpravo 12/2020
Levá přední, vlevo duben 2020, vpravo únor 2021
Levá přední. Vlevo říjen 2020, vpravo únor 2021
Levá přední, vlevo duben 2020, vpravo únor 2021
Levá přední, vlevo duben 2020, vpravo únor 2021
Pravá přední, vlevo duben 2020, vpravo únor 2021
Vlevo říjen 2020, vpravo únor 2021
Pravá přední, vlevo duben 2020, vpravo únor 2021
Pravá přední, vlevo duben 2020, vpravo únor 2021
Levá zadní, vlevo duben 2020, vpravo únor 2021
Levá zadní, vlevo duben 2020, uprostřed říjen 2020, vpravo únor 2021
Levá zadní, vlevo duben 2020, uprostřed říjen 2020, vpravo únor 2021
Levá zadní, vlevo duben 2020, vpravo únor 2021
Pravá zadní, vlevo duben 2020, vpravo únor 2021
Pravá zadní, vlevo duben 2020, uprostřed říjen 2020, vpravo únor 2021
Pravá zadní, vlevo duben 2020, vpravo únor 2021
Pravá zadní, vlevo duben 2020, vpravo únor 2021

Morfologie kopyta koně ČT mezi léty 2006 a 2020

Kůň zakoupen cca ve 2,5 letech od chovatele, u kterého se narodil. Od odstavení ustájen v nedostatečně velkém boxe se skloněnou podlahou s každodenním chozením do výběhu na několik hodin. Často stál se zadními nohami umístěnými výše než byly nohy přední. Dodnes má trošku více viditelný hrbol křížové kosti. Je možné, že to souvisí s nepřirozeným postojem, ve kterém musel vyvíjející se mladý kůň často pobývat. Nový majitel ustájil koně pastevním způsobem 24/7, celoročně se pásl, v zimě dostával seno a max litr nízkosacharidových granulí denně, po celý rok minerální a solný liz, občas pár jablek či mrkev. Kopyta udržoval majitel od nákupu koně bosým trimem podle vzoru volně žijících koní s důrazem na silné chodidlo. Tento management trvá dodnes. Kůň již nedostává v zimě žádný příkrm v podobě granulí.

Tento příspěvek sleduje levou přední nohu a ukazuje, že fyziologický trim aplikovaný u tohoto koně od jeho mládí do současnosti se ukazuje jako velmi funkční. Morfologie kopytního pouzdra je víceméně stejná po celou dobu života koně (u kopyt všech čtyř noh). Kopytní stěna zesílila a kopyto zmohutnělo. Prozatím není k dispozici rentgen, ale podle hloubky střelkových rýh (u hrotu 1,8 cm a v nejhlubší postranní rýze 3 cm) se dá předpokládat, že kůň má silné chodidlo. Trim: zkrácení kopytních stěn na úroveň chodidla včetně patek, odlehčení kopytních stěn mustangrollem ve čtvrtích a ve špici, očištění staré rohoviny chodidla a žádná úprava střelky. Trim probíhá s frekvencí 4 – 7 týdnů.

Kůň se pohybuje velmi dobře. Za život měl 3 x abcses spojený s kulháním a v roce 2008 mu odrůstal zlom. Po obsednutí a postupném zvyšování intenzity ježdění si kopyta cca 2 roky zvykala na zátěž a různé povrchy. Chodidlo u špice střelky pružilo a bylo tedy pravděpodobně slabé. Kůň míval občas otlaky na chodidle. Od šestého roku všechny tyto jevy zmizely.

Kůň se pohybuje velmi dobře a pružně i ve svých současných 17ti letech. Celý život od obsednutí využíván k dlouhým vyjížďkám do přírody po různých površích včetně kamenitých cest. Po štěrkových cestách je schopen pohodlně klusat.

Říjen 2021: koník měl úraz pravé přední nohy. Hojení probíhalo cca 4 měsíce. Po dobu 3 měsíců nemohl proběhnout pravidelný trim, protože koník nemohl na PP při strouhání dlouho stát. LP byla z důvodu odlehčování PP nějakou dobu přetěžována. Začala se protahovat špice. Prognoza je dobrá a koník by se měl vrátit k rekreačnímu ježdění od dubna 2021.

29.6.2006
19.8.2008 v přední stěně je zlom
25.4.2020
29.11.2020 před trimem
29.11.2020 Kůň má delší špici než fyziologickou. Je možné, že se mírně oddaluje od kopytní kosti. Kůň trimován nepravidelně po 6-8 týdnech. V říjnu úraz, po kterém zatěžoval více levou přední.
27.1.2021 před trimem
27.1.2021 po trimu. Nadále dlouhá špice.
29.6.2006
17.2.2020 před trimem
25.4.2020 po trimu
29.11.2020
27.1.2021
27.1.2021 Objevily se malé separace
Vlevo 2006, vpravo 2021. Zadní část kopyta je v roce 2021 mnohem více vyvinutá.
29.6.2006
9.6.2020

Kůň má u zadních nohou vytočené špice mírně ven s dalšími následky na morfologii kopytního pouzdra. Nápravu disbalance patek u zadních nohou sleduje příspěvek v odkazu http://srovnejkopyta.cz/2019/10/narovnani-nestejne-vysokych-patek-ceskeho-teplokrevnika-2006-2007/. Časem majitel uvedl nepravidelnost kopytního pouzdra a patkových cibulí zadních nohou do větší rovnováhy. Disbalanci se nepovedlo odstranit úplně, avšak došlo k výrazné změně k lepšímu. Koně tento stav nijak neomezuje.

Náprava kopyt pomocí polyuretanových podkov Duplo

Velmi vysoký Hannoverský valach 15 let, přivezen z Německa ve 4 letech, od té doby stejná majitelka.

Management před převzetím do péče novým podkovářem: boxové ustájení, volný pohyb minimálně. V předchozích letech výběh cca hodinu denně (údajně kvůli špatné rohovině, která by delší pobyt ve výběhu nevydržela), v současné době výběh bez dalších koní 2- 3 hodiny denně. Delší pobyt ve výběhu nebyl doporučen kvůli vazům a kopytům. Pracovní zátěž 2 – 3x týdně, jinak práce v terénu, volný pohyb nahrazován kolotočem.

Dřívější sono vyšetření ukázalo údajné ukládání kalcifikátů ve vazu zadní končetiny. Léčba Tildrenem. Fyzio vyšetření identifikovalo neurologický problém (pravá zadní – náznak kohoutího kroku, kůň má problém uvolnit zadní končetiny – výraznější na pravé straně a držet rovnováhu např. při zvednutí druhé nohy, problémy s koordinací při couvání a ustupování). Menší blokády krční páteře (C3, C4), blokády lopatek, mnohočetné blokády bederní páteře (L2, L3. L4. L5). Blokáda SI skloubení, větší na P straně, výrazně tuhá pravá kyčel. Přetížený vazivový aparát zejména na obou zadních končetinách (chronický otok na korunkou, nálevky nad spěnkovým kloubem, výrazné křížové nálevky na obou hleznech, větší na vnitřní straně).

Kůň skákal parkury do 135 cm a skončil minulý rok 2019. Posledních 8 let v péči stejného podkováře. Po převzetí do péče novým podkovářem v 2019 byly valachovi sundány klasické ocelové podkovy a nakovány polyuretanové podkovy Duplo. Během doby, kdy nosil podkovy Duplo, neměl kůň žádná omezení a chodil dobře po všech površích.

Valach je nyní již na boso, kopyta ještě zdaleka nejsou 100%, ale je schopen nesrovnatelně lepšího pohybu a při zvedání zadních končetin se nemusí o nic opírat. Je zatím citlivější na tvrdém a kamenitém povrchu. Do výběhu však chodí bez omezení na celý den a je lehce ježděn 3x a ž 4 x týdně.

Komentář majitelky:
Upřímně musím říci, že představa „zutého“ valáška pro mě byla představou nereálnou. Po každém vypuštění do výběhu jsem trnula, v jakém stavu ho povedu domů, tedy bez podkov či uštípanými kopyty. Díky spolupráci pana podkováře a paní veterinářky může konečně valášek trávit čas ve výběhu, což je místo, kam přirozeně patří. Zlepšil se nejen jeho stav kopyt, pohybového aparátu, ale svým přístupem pan podkovář a paní veterinářka otevřeli oči i mně. Oběma tak patří veliký dík za jejich dosavadní práci a přístup. Těším se na další spolupráci.

Komentář současného podkováře k podkovám Duplo: Všímám si, že po aplikaci podkov Dublo koním začne rychleji dorůstat rohovina kopytních stěn a stěny jsou silnější. Podkovy Duplo jsou v patkách ohebné a umožňují koni kontakt se zemí podobně, jako když chodí naboso. Preferuji používání podkov Duplo, před klasickými jednoduchými železnými podkovami, které ve většině případů přispívají ke vzniku kopytních patologií.

Fotografie monitorují levou zadní nohu. Podobná náprava však proběhla u všech čtyř kopyt tohoto koně. Fotografie ostatních nohou však nebyly vždy pořízeny ze stejných úhlů a objektivní srovnání nebylo možné.

4.2.2019
15.12.2019

Rozhovor s profesionální parkurovou jezdkyní Holly Coetzee

Mohou koně závodit bez podkov? Odpověď zní ano. Místo známého rčení „zvyk je železná košile“ bychom možná mohli začít říkat „zvyk je železná podkova“.  Holly Coetzee je profesionální jezdkyní působící ve Spojených arabských emirátech. Kromě svého koně Connora má v tréninku i další svěřence a ukazuje velmi jasně, že to jde. Bez udidla a bez podkov.

V jednom videu na Youtube jste zmínila, že jste studovala na univerzitě zaměřené na jezdectví a chov koní.  Jaká to byla univerzita?

Univerzita Hartpury ve Velké Británii, obor BSc Equestrian Sports Science (věda o sportovním jezdectví).

Jak detailně jste se během studia věnovala studiu kopyt?

Studovali jsme fyziologii a biomechaniku kopyt v našem modulu anatomie a fyziologie.  Diskutovali jsme o úrazech a terapiích vztahujících se ke kopytům během předmětu s tématikou koňské terapie. Většina univerzitních lektorů však nebyla pro chov koní bez podkov. Měla jsem mnoho příležitostí s nimi hovořit a debatovat o benefitech a udržitelnosti chovu závodních koní bez podkov a možnostech léčby nemocí jako laminitida a navikulární syndrom bez ortopedických podkov. Bohužel málokdy souhlasili s mým pohledem na věc. Napsala jsem písemnou práci na téma „Působení podkov na koňské kopyto“ a porovnala tyto vlivy s vlivy působící na bosá kopyta. V rámci této práce jsem používala vědecký výzkum a evidenci z praxe jako podklady pro má zjištění. Bylo to velmi zajímavé.

O jakých metodách péče o kopyta jste se učili? Byli součástí studia i informace o tom, že železné podkovy omezují kopytní mechanismus a při dlouhodobém používáním mohou způsobovat škody, které se projeví až po delší době?

Jak jsem uvedla v předchozí odpovědi, bohužel i přesto, že jsme během přednášek byli informování o skutečnosti, že podkovy omezují přirozenou schopnost kopyta rozptylovat nárazy a o poškozujících účincích otřesů na koňské klouby, přednášející po předání těchto informací pokračovali prezentací léčebných podkovářských metod, které měly následně zvrátit úrazy, které z aplikace podkov původně vzešli! Co se týče kontrastu informací o podkování a péče o bosá kopyta, musela jsem zůstat u mého vlastního porozumění a provádět svůj vlastní výzkum, abych si ověřila, zda existují vědecké poznatky, které podpoří mé domněnky.

Jak jste se rozhodla, které principy trimování budete následovat a máte nějaký vzor?

Má teta Jan Brooksbank byla mou hnací silou, která stála za rozhodnutím ponechat mé koně bez podkov. Studovala a dokončila kurz Jamieho Jacksona s pomocí Bjorna Rhebergena a v současné době následujeme jejich filozofii a model Natural Horse Care (přírodní péče o koně).

Můžete popsat základní principy, které používáte při trimování?

Přijali jsme celostní přístup k trimování a koním, což znamená, že věříme, že jakékoli potíže, které se projeví na kopytech jsou přímým následkem zánětu nebo potíží jinde v koňském těle, většinou ve střevech. To také znamená, že netrimujeme kopyta tak, aby odpovídala našim ideálním představám, ale trimujeme jen to, co je připravené k odstranění nebo odpadnutí .

Jaký máte názor na závodění na boso na různých površích? Jaký je rozdíl mezi ježděním na trávě a na písku? Máte pocit, že kůň je více náchylný ke zraněním na travnatém povrchu (větší možnost natažení svalů kvůli uklouznutí apod.)?

Musím říct, že nevnímám žádný rozdíl mezi současným závoděním na boso a mým tehdejším závoděním s okovanými koňmi. Jsem si jistá, že můj kůň Connor se na boso cítí mnohem komfortněji (Connor byl dříve podkován a později měl laminitidu. V rámci léčby mu podkovy byly sundány a od té doby nebyl nikdy podkován, pozn. překladatelky) a jsem si jistá, že mám s mým koněm výhodu, protože má „lehčí“ nohy v porovnání s ostatními. Ale nejezdím nijak jinak v porovnání s minulostí. Závodění na trávě s podkovami / hřeby nebo na boso je vždy trošku jiný pocit a cítím, že kůň je vždy na trávě opatrnější a dávám si pozor, abych po něm nechtěla prudké obraty, bez ohledu na to co má na nohou. Ale závodění na trávě bylo, na základě mé zkušenosti,  vždy naprosto bezpečné. Pokud je v dané zemi extrémní počasí a nižší úroveň povrchu v aréně, kdy je tendence k tvorbě bahna, potom je třeba udělat rozhodnutí, ať už je okován či nikoliv. Mám možnost připevnit hřeby na Scoot Boots (boty pro koně), které jsou hodnotným záložním plánem pro závody s extrémnějšími podmínkami a mohou mi pomoci se vyrovnat s těmito záludnostmi prostředí, ve kterém se závody konají.

Používáte různé způsoby trimování pro různé povrchy?

Když se připravuji na mezinárodní závody konající se na trávě, naše ošetřovatelka bosých kopyt Jan ponechá Connorovi trošku delší kopytní stěny a rozpěrky, aby měl lepší trakci.

Je nějaký rozdíl v přípravě (tréninku) na závody na trávě a na písku?

Mám štěstí, že koně chováme v systému paddock paradise, takže naši koně jsou vždy v pohybu po různých površích ve dne v noci, takže jejich kopyta a těla jsou neustále dobře připravená na většinu povrchů. Máme u nás také různé terény v okolí stájí, takže když jedeme na vyjížďku, můj kůň se pohybuje po písku, asfaltové silnici, štěrku a nerovných pískových cestách. To znamená, že koně jsou tu vždy velmi dobře vybaveni a připraveni se vyrovnat s rozličným terénem.

Myslíte si, že lze většinu jezdeckých disciplín absolvovat na boso?

Ano, absolutně a znám spoustu koní, kteří závodí na boso ve všech existujících disciplínách.

Myslíte, že koně mohou také pracovat (v lese, v tahu apod.) na boso (nebo s botami)?

Ano, určitě! Myslím, že Hostounská jízdní policie v Americe je skvělým příkladem, že podkovy nejsou nutné, ani při extrémní práci na tvrdých površích jako jsou silnice. Je to však za předpokladu, že bosý kůň má možnost být neustále v pohybu na různých površích i mimo práci. Potím jsou schopni se adaptovat skoro na všemožné situace.  

Používáte někdy boty k ochraně koňských kopyt?

Ano, občas používám moje Scoot Boots, když potřebuji jet na Connorovi hned po trimu v případě, že je citlivější. A pokud jezdím na novém koni, kterému byly čerstvě sundány podkovy, tak používám boty, abych koni pomohla během přechodného období. Když už je kůň adaptován a komfortní na různých površích, tak obecně boty nepotřebuji.

Když byste měla svou vlastní stáj s chovem koní, jaké podmínky byste pro koně připravila, aby měly jejich kopyta šanci vyvinout se jak nejlépe to jde, již od hříběcího věku?

Zajistila bych, aby kobyly s hříbaty žily ve stádě v systému paddock paradise od okamžiku, kdy to pro ně bude bezpečné. Když je koni umožněno používat kopyta tak, jak matka příroda zamýšlela, bez zásahů člověka od ranného věku, je pak schopen zvládat různorodé povrchy. Pokud veterináři, podkováři a trenéři tvrdí, že koně potřebují podkovy, aby mohli pokročit ve svém vývoji /tréninku dál, je to absolutně směšné. Bosý kůň může dělat vše to, co kůň podkovaný!

Myslíte, že je možné chovat závodní koně přirozeným způsobem (dostatek prostoru, pohybu, na boso s přirozeným krmením)?

Ano, naprosto. To je můj sen do budoucna – chovat koně a umožnit jim od začátku přirozený stádový život, zdravý vývoj a obsednout je (bezudidlově) nejdříve v pěti letech.  

Kolik dalších lidí osobně znáte, kteří závodí bez podkov a v jakých disciplínách?

Mám kolem 25 klientů, kteří také závodí na boso a ve většině případů bez udidla a velmi úspěšně. Jsme v současné době čtyři, kdo závodíme v národních parkurových soutěžích a jen já, kdo závodí na mezinárodních závodech, ale s dalšími koňmi závodím v hobby závodech ve skákání, cross coutnry a drezůře. Všichny koně trimuje Jan Brooksbank, která se řídí metodikou Jaimeho Jacksona a koně jsou krmeni více přírodním způsobem  s možností pohybu a přítupem k senu 24/7.

Facebookové stránky Holly Coetzee: Bitless and barefoot UAE

Kopyta divokých koní žijících v České republice

Rozhovor vedla a napsala: Šárka Prokůpková

Nezisková společnost Česká Krajina o.p.s. působí v České republice od roku 2007. Jejím hlavním cílem je ochrana biologické rozmanitosti české krajiny, který je naplňován prostřednictvím budování sítí nestátních rezervací na území České republiky propojených biokoridory. Do rezervací jsou následně umisťováni velcí býložravci – pratuři a divocí exmoorští koně dovezení z Anglie, kteří v českých rezervacích volně žijí ve stádech a spásají rozsáhlé travní porosty.

Proč právě Exmoorský kůň? Nejmodernější genetické analýzy prokázaly, že koně z Exmooru odpovídají svoji velikostí, stavbou těla a zbarvením původním divokým koním z oblasti střední a západní Evropy. Nedávno bylo navíc u exmoorských koní identifikováno několik unikátních genetických znaků, které jako jediní sdílejí s původními divokými koňmi z Evropy. Na rozdíl od jiných plemen, jako je hucul, dülmenský pony a další, nebyli v minulosti intenzivně kříženi s jinými plemeny. Divocí koně jsou typičtí řadou znaků: ocas s dlouhými žíněmi, hustá hříva, relativní robustnost, oblý zadek, kaštánky na zadních i předních končetinách, slabý hřbetní pruh a tmavé holeně, někdy se stopami pruhování na zápěstích a kotnících a … široká, kulatá kopyta (zdroj: https://www.ceska-krajina.cz/klicove-druhy/divoky-kun-equus-ferus/).

Ráda bych velmi poděkovala řediteli společnosti Česká krajina o.p.s. panu Mgr. Daliboru Dostálovi za to, že mi vstřícně odpověděl na několik dotazů ohledně kopyt divokých koní žijících na území Milovic.

(zdroj foto https://www.ceska-krajina.cz/)

Ze zahraničních studií vím, že divocí koně z různých oblastí světa mají různá kopyta (tvar, délka, množství patologií) podle toho, na jakém povrchu se pohybují a jaké vzdálenosti denně nachodí za jídlem a vodou. Divocí koně Brumby z Austrálie žijící v poušti a na kamenitém povrchu, kteří urazí denně více než 30 km mají kopyta velmi krátká, zaoblená a rohovina je velmi tvrdá. Divocí koně Kaimanawa z Nového Zélandu žijící na měkkém terénu s jídlem a vodou v dosahu na menší ploše mají kopytní pouzdra přerostlá, nezaoblená a údržba probíhá formou odlamování různě velkých kusů rohoviny. Po jak velké ploše a jakém terénu se pohybují koně v rezervaci v Milovicích  a do jaké míry si zvládají kopyta sami udržovat sami?

Divocí koně v Milovicích mají k dispozici celkovou plochu cca 240 hektarů, jedna pastvina má cca 125 ha, druhá cca 115 ha. Zejména v letních měsících je povrch pastvin velmi tvrdý, vzhledem k charakteru půdy. Naopak od podzimu do jara se koně pohybují na velmi měkkém, blátivém terénu. U exmoorských koní se kopyta olamují po malých kouscích a s absencí jejich úpravy nemívají problémy. V tuzemské praxi se to potvrzuje i v Milovicích – u některých kobyl sice v prvních letech kopyta zjara mírně přerůstala (což je po začátku růstu nové vegetace běžné), u všech se ovšem spontánně upravila a jejich úprava nebyla nutná. Nebylo pozorováno kulhání, ani jiné projevy ztížené chůze. Právě dlouhodobá adaptace zvířat na nulovou péči o kopyta (v Exmooru se divokým koním kopyta rovněž neupravují) byla jedním z klíčových kritérií výběru divokých koní z Exmooru pro milovickou rezervaci.  

Jak takové kopyto českého divokého koně vypadá?

Divocí koně mají extrémně silná kompaktní kopyta. V budoucnu zkusíme udělat větší a detailnější fotografie.

Kůň 12 let (zdroj foto https://www.ceska-krajina.cz/)
Přední kopyta detail (výřez)
Zadní kopyta detail (výřez )
Vpravo kůň Olive 3 roky (zdroj foto https://www.ceska-krajina.cz/)
Kopyta detail (výřez)
Kůň Willow 18 let (zdroj foto https://www.ceska-krajina.cz/)
Kopyta detail (výřez)

3) Trpí čeští (angličtí) divocí koně podobnými nemocemi kopyt jako koně jezdečtí a tažní využívaní lidmi? (špalková kopyta, high/low syndrom, podotrochlóza, laminitida apod.)

Díky tomu, že jsou zvířata po staletí adaptována na život bez chovatelských a veterinárních zásahů, jsou, co se týče (nejenom) kopyt zcela bezúdržbová. Kopyta jsou v Milovicích, i v dalších rezervacích, pozorována, ale žádné zásahy nebyly nutné.

U exmoorských koní (na rozdíl od jiných plemen) navíc není známá laminitida. Může to být dáno kombinací jejich dlouhodobé adaptace na celoročně svěží vegetaci Britských ostrovů a u jiných plemen nebývalé míry přírodního výběru na jeho populaci díky divokému způsobu života.

Je třeba někdy zakročit a provést úpravu kopyt divokých koní?

Ne, za šest let chovu v ČR nebyla prováděna žádná úprava kopyt.

Vyskytují se u divokých koní křivé postoje končetin?

Ne.

Jakou mají zkušenost s kopyty divokých koní Vaši partneři v Anglii (či jinde)?

Rovněž v Anglii nejsou úpravy kopyt u volně žijících populací koní v Exmooru prováděny.

Kolika let se divocí koně Anglii dožívají? (u těch českých tato informace, hádám, ještě není k dispozici). Umírají koně stářím nebo i kvůli problémům s pohybovým aparátem?

V Exmooru se koně dožívají cca 25-30 let, byla zaznamenána i klisna, která ještě v 35 letech porodila. Koně umírají stářím.

Měl jste možnost (nebo vaši kolegové) zkoumat mrtvé kopyto divokého exmoorského poníka formou disekce popř. formou rentgenu?

Ne.

Kolik km denně koně v průměru nachodí?

Etologický výzkum prokázal chodivost, která odpovídá nachození cca 1400 km ročně.

Udržují si kopyta od mládí koně do jeho stáří více méně stálý tvar nebo jsou kopyta starších koní nějak deformovaná?

Kopyta mají zhruba stejný tvar, nicméně specializovaný výzkum na toto téma jsme nedělali.

Jaký je poměr živin v pastvě, na které poníci pobývají? Je obsah živin vyvážený, popř. pokud je nedostatek některých látek v pastvě, najdou si koně jiný zdroj? V souvislosti s kopyty, zdravím a pastvou domestikovaných koní se hodně mluví o častém přebytku železa, nedostatku zinku a selenu v pastvě/seně v ČR. Zjistili jste podobné nedostatky v některých oblastech, kde se koně pohybují?

Obsah živin v potravě odpovídá sezónním výkyvům. Na jaře je největší, když na pastvinách naroste čerstvá tráva, přes léto je chudší, na podzim s dozráváním plodů se pestrost potravy opět zvyšuje. Nejchudší na živiny je potrava v zimě, kdy jsou zvířata odkázaná na stařinu, tedy nespasenou suchou trávu. Jediným dodávaným minerálem je čistá sůl. Koně si ostatní minerály doplňují okusem kůry dřevin a vyhrabáváním minerálních lizů na příhodných místech.  

Jsou čeští divocí koně nějak zkoumáni a myslíte, že lze pozorováním a zkoumáním divokých koní obohatit přístup k péči o koně, kteří jsou chovaní a využívaní lidmi?

V rezervaci běží etologický výzkum, dále výzkum parazitů, výzkum distribuce živin atd. Poznatky z výzkumu je možné využít především v oblasti chovu koní v přirozených skupinách, kde jsou zvířata klidná, spokojená, jejich vztahy jsou harmonické. Naopak přenášet zkušenosti s bezúdržbovým chovem do běžných domácích chovů koní není vhodné ani možné, protože divocí koně jsou tímto způsobem dlouhodobě adaptováni.

Exmoorský pony v Anglii (zdroj foto https://www.ceska-krajina.cz/)
Kopyta detail (zdroj foto https://www.ceska-krajina.cz/)

Více informací o neziskové organizaci Česká krajina o.p.s. a rezervacích najdete na: https://www.ceska-krajina.cz/

Příběh špalkového kopyta

Napsala: Michaela Poláková

Všechno to začalo před lety, když jsem doslova za pár tisíc (a shodou náhod) koupila svého prvního koně. Zrzavý valach jako stodola, poctivých 175 centimetrů v kohoutku. Táhlo mu na 17 let.  Ti, co ho znali, ho popisovali vesměs jako „zrzavého debila“, který nerad skáče, má plechovou hubu, nemá chody, venku nejde skoro zastavit a k smrti se bojí vody. A vlastně všeho, co někde a) bylo a teď to tam není, b) nebylo a teďka to tam je, c) všech ostatních neviditelných věcí, lidí a zvuků, které by se tam jen teoreticky mohli vyskytnout. Ano, takový permanentně přinasraný tank, kterého ale rozhodí i letící sáček.

Já toho rezatého autistu od první chvíle naivně zbožňovala, on mě tak nějak toleroval (až na ty chvíle, kdy nenáviděl všechno, co se hýbe) a vyčkával, co ze mě nakonec vyleze. Já si představovala, že když ho budu mít ráda, on mě taky bude mít rád. Nakupovala jsem bandáže, dečky a čabraky, protože to bylo tenkrát asi to jediné, na co jsem si sama troufla.

Asi si už v tuhle chvíli říkáte, co má tohle co dělat s kopyty. To chápu. Ale tohle nebude text, jaký jste o kopytech asi zvyklí číst. Bude dlouhý, ale snad i díky tomu v něm bude fakt všechno, a ve skutečných souvislostech, které mohou pomoci někomu dalšímu. Třeba se v nějaké pasáži poznáte. Ale dopředu říkám, že rychlé a univerzální řešení nenabízím – neznám ho. Ani po těch letech opravdu intenzivní, každodenní zkušenosti ne.

Dukát byl nakovaný na všechny čtyři, bývalým majitelem mi bylo řečeno, že po většinu života. V kopytech jsem se tenkrát dvakrát nevyznala, byl to pro mě prostě kus jakési rohoviny na konci koňské nohy. Převzala jsem stejného kováře, který měl mého valacha v péči roky. Jména zde uvádět nebudu, není účelem lynčovat a obviňovat, ale vystihnout problémy v celém systému. Asi po roce jsme se rozloučili – chtěla jsem u kování být a aktivně se ptát na to, co mě zajímá. Hlavně proto, že koně čas od času zlobily přední nohy, pravá byla vždy horší. A věděla jsem, že po konzultaci s tímto kovářem bývalý majitel několikrát aplikoval na pravou přední šlachu takzvaný blistr. Tvrdili, že s dobrým výsledkem – ale mně se to nějak nezdálo. S odpovědí: „Paninko, do toho nám nekecejte, my jsme u koní celej život, a umíme posoudit, co je třeba,“ jsem se nechtěla spokojit.

Bohužel kovář byl zvyklý jezdit, jak se to hodilo jemu, měl svůj kalendář (jezdil po osmi týdnech). Se mnou téměř nekomunikoval. Vlastně mě u toho ani nechtěl a nepotřeboval. To nebyl přístup, který by mi seděl, takže jsem (dodnes všeobecně vyhlášeného mistra) kováře změnila. Nechala jsem si doporučit jiného, který jezdil se svým vlastním týmem učňů, tedy partu, která kovala i některým ostatním lidem ve stáji. Byl rychlý a lidi si ho chválili. Tak jsem po tom skočila. Tehdy jsem si ještě myslela, že kování je vlastně obdoba takového pneuservisu – já platím, oni se starají, a jelikož to dělají celý život, rozumí tomu a já nikdy nebudu mít šanci se stát takovým znalcem, natož s koněm, kterého znám jen necelý rok.

Nevysvětlitelné pokulhávání se čas od času objevovalo a zase mizelo, tak jednou za dva měsíce. Častější to bylo po dlouhé vyjížďce, když bylo tvrdo. Někdy taky po skákání – ale nebylo to pravidlem. Ano. My s těmito kopyty i skákali. Už jsem si nafackovala, zpětně.

Kůň měl stále velmi krátký a drobivý krok, v klusu byl celkem normální, ve cvalu taky. U toho kroku mi i tehdejší trenérka tvrdila: „Takový je, co ho znám. Takhle on prostě chodí.“ Po čase (delším, než by mi bylo milé, tedy asi po půl roce) mi to začalo celé být trochu divné. Víc jsem se na ta kopyta soustředila, a při pohledu na přední mi přišlo, že každé vypadá trošku jinak. Jedno bylo trošku menší, než druhé. Asi o centimetr. Pak přišlo první zranění šlachy – na vyjížďce ve cvalu špatně šlápl, a natrhnul si šlachu hlubokého ohybače na pravé přední noze. Veterinářka naordinovala standardních 6 týdnů stání, pak krokování po tvrdém. A částečně potvrdila moje obavy – podkování podle ní nebyla žádná sláva. Doporučila lehčí podkovy, ne ta těžká železa s další navařenou hmotou v přední části. Bavily jsme se i o plastových podkovách. Šlacha se po měsíci a půl (podle kontroly na sono) zahojila, byť zůstala chronicky trochu přiteklá. Ještě dvakrát jsem se pokoušela u kování diskutovat s kovářem o kopytech svého koně (ta troufalost..!), ale opět bez úspěchu. Vždy se odehrál stejný postup. Jeden pomocník sundával staré podkovy, další „odcvakal“ narostlou rohovinu (jako nehet, stejně po celém obvodu), a pak mistr kovář přibil podkovu novou. Poslední kování s tímto týmem bylo opravdu poslední kapkou, přijeli jen oni pomocníci, protože kovář byl nemocný, a na oné problematické pravé přední ucvakli pořádný kus špice – protože se tam odloupl kus stěny a „nebylo by to kam přibít, paní“, proto se to prý musí začistit, zastřihnout. To jsem se fakt vytočila, protože i já jako laik jsem chápala, že roztřepené kopyto je něco jiného, než roztřepené konečky vlasů. Nicméně – problém na podzim roku 2014 úplně poprvé vylezl v celé své „kráse“. Viz první fotografie.

4.11.2014  – výchozí stav, na snímku valach ČT Dukát, 17 let

Špalek jako k*áva

Už to nebylo jen o menší velikosti podkovy, už to bylo jasné, jak facka. Pravé přední kopyto bylo divné. Jiné. Mělo úplně jinou šířku, tvar i výšku patek, než druhá noha. Směrem k zemi se vůbec nerozšiřovalo, dokonce spíš naopak. Byla to taková šikmá plechovka od lančmítu. Střed byl jen taková úzká čárka, ani se u patek nedělil na dvě ramena. Vlastně nebyl. Patky byly vysoké osm (!) centimetrů. Kůň ale nekulhal, jen tak ve svém stylu drobil, a dost často zakopával, případně si urval jednu z předních podkov. Nerad skákal, štycoval.

4.1.2014. Při pohledu zezadu je patrný obrovský rozdíl mezi předními končetinami, obě jsou žalostné, PP horší.

Pro dokreslení situace, ve které jsme se nacházeli, tady sepíšu některé názory, nebo argumenty, se kterými jsem se setkávala.

,,Hele, to je ale úplně normální, že kůň nemá obě přední nohy stejný. Víš kolik je třeba lidí, který mají každou nohu jinak dlouhou? A některý to nezjistí celej život“.

,,Ale však teďka nekulhá ne? Kdyby tam byl nějakej problém, tak by nechodil vůbec“.

,,On už takhle ale chodí deset let, fakt. S tím nic neuděláš“.

,,Ale ten kovář je výbornej, já jsem s ním strašně spokojená.“

,,Ale ten kovář je výbornej, já jsem s ním strašně spokojená.“

,,Už je taky starej no, tyhle velký těžký koně často odcházej na nohy.“

,,On se v tom kroku jenom fláká, proto ti zakopává. Pober si ho na otěž a pobídni ho, on pak přestane kulhat, vidíš? Vymejšlí si“.

,,Změny pro takhle starýho koně nejsou dobrý, nech to tak, jak to je, ať to ještě nezhoršíš.“

,,To zranění šlachy nemělo s kopyty žádnou souvislost“.

,,Takhle velký a těžký čétéčko nemůže být bez podkov.“

Po nocích jsem googlila termín „špalkové kopyto“, který přede mnou nahlas do té doby nikdo nevyslovil. I koňáci, kterých jsem si vážila a kteří byli u koní desítky let, mi tvrdili, že se s tím nikdy nesetkali. Protože jsem žila v tu chvíli v domnění, že můj kůň bez podkov chodit nemůže, hledala jsem různé varianty a zaujaly mě plastové podkovy. I proto, že když dříve koně kovali na plastové podložky mezi kopyto a podkovu, přišlo mi, že kulhal méně často. Tak jsem si tak nějak myslela, že když to bude celé takové měkčí, tak by se to mohlo vyřešit. Proč mají kopyta tvar takový, jaký mají – tomu jsem tehdy nerozuměla a netušila jsem, že je vůbec možnost to nějak řešit.

Teď už to zní skoro neuvěřitelně, ale v tu dobu plastové podkovy v republice uměli (a byli ochotni) nakovat asi jen čtyři lidi. Tímto prostým klíčem jsem narazila na šikovného kováře, který v tu dobu pracoval třeba s Eponami. Tomu jsem nafotila Dukátova kopyta a domluvila se s ním, že přijede.

Když dorazil, a přivedla jsem před něj valacha, tak asi dvacet minut vůbec nic neříkal. Pak z něj vypadla věta, na kterou nikdy nezapomenu: „No, tak to jsem ještě neviděl.“ A rozjela se oboustranná diskuze, která vlastně dodnes neskončila. Jen s tím rozdílem, že teď po letech už do té diskuze mám i čím přispět. Tenkrát jsem jen čučela jak puk. Vůbec poprvé jsem viděla kováře, který si nechal koně předvést několikrát v kroku i v klusu, a to na různých površích, a taky na rovině i na kruhu. A bavil se se mnou o tom, jaký je stav, jaké jsou možnosti, a taky jaká jsou rizika jednotlivých řešení.

Pochopila jsem, že jsme, lakonicky řečeno, v hajzlu. Ani jedna z těch možností nevypadala na to, že si zítra zajezdíme. Těžko jsem chápala, že si asi nezajezdím trochu delší dobu. Ale závodit jsem nikdy moc nechtěla, takže naši rekreační kariéru nic neohrožovalo. Smiřovala jsem se s tím, že kopyto odrůstá i celý rok. A taky, že stejně dlouho, jako ho někdo s prominutím prasil, může trvat i kompletní obnova. Přišlo mi to smysluplné, a chtěla jsem koni nohy srovnat jednou provždy, a pokud to bude možné, problém trvale vyřešit. A opravdu pochopit nejen CO se stalo, ale i PROČ se to stalo. A ostatně – lepší nechat koně pár měsíců odfrknout, vyřešit to, a pak pomalu začít zase něco dělat. To si myslím doposud.

Dohodli jsme se, že koně zkusíme zout, a necháme kopyta trochu odpočinout a roztáhnout se, protože byla na všech nohách extrémně úzká, vinou těsných podkov. A současně, že budeme postupně snižovat ty extrémně vysoké patky na pravé přední, které se vznášely nad zemí. Že tedy sundáme všechny čtyři podkovy. Ale ne hned v ten den. Podkovář si vyžádal rentgenový snímek, aby věděl, v jaké poloze je kopytní kost –  a já chtěla postup konzultovat ještě s dalším veterinářem. Přece jen – už jsem do té doby slyšela tolik protichůdných mouder, že jsem chtěla shodu kováře a nestranného veterináře, a ne jít cestou „pokus-omyl.

Za týden přijel MVDr. Ilja Pták. Udělal rentgeny obou předních nohou, a řekl, že se mu návrh kováře zdá rozumný, a že kdyby to byl jeho kůň, asi by postupoval stejně. Snižovat patky, a postupně to rovnat. Všimli jsme si taky, že u té špatné PP má kůň u plece atrofovaný sval, naopak na druhé straně u levé přední byl sval za loktem nepoměrně hodně vyvinutý. Kůň prostě tahal levou stranou, co mohl, aby vykompenzoval nefunkčnost na pravé straně. Veterinář taky ale zmínil, že u takhle starších koní se to většinou už neřeší, jen se jim nasadí zámkovka, nebo ortopedická podkova. Ale tím pádem už využitelnost může být jen pár krátkých let.

Po tomto už jsem neváhala. Nechtěla jsem se prostě smířit s tím, že ten zrzavý silák s vykuleným okem (poháněný vlastním nasráním a hrdostí) má před sebou už jenom rok nebo dva, a pak to bude muset v osmnácti letech zabalit, protože ho nohy neunesou. Tohle vyměnit za rok „bezstarostného“ ježdění? Tak to ani náhodou. Bylo rozhodnuto. Ale to jsem ještě netušila, co nás vlastně čeká.

První pajdání

Sundali jsme podkovy a stalo se to, co se muselo stát a co se ostatně dalo čekat. Kůň se neochotně a bolestivě šoural, do klusu se mu nechtělo. Řešil každý kamínek. Kulhal střídavě snad na všechny nohy. S tím jsme ale počítali, dávalo to smysl. Kopyta byla tak poškozená, že jsme věděli, že to bude ještě hodně dlouho trvat, než bude koni chůze po nich pohodlná. Počítala jsem i s tím, že se někde vyvalí i nějaký absces (přišli jsme třeba na to, že Dukát měl v kopytech zakované asi 2 kusy hřebíků – předešlému kováři se zalomily, nešly mu vytáhnout a tak je v kopytě prostě nechal (!). Začínal ale podzim, všude bylo bahno a měkko, tak jsme si říkali, že to období je na to asi ideální. Kovář byl prakticky stále na telefonu a zhruba obden se zajímal o stav koně, a já se ze všech sil pokoušela nehysterčit. Přece jen – nikdo nechceme, aby naše milované zvíře cokoliv bolelo. A já myslím, že ho tenkrát ty nohy bolely fest. Blbě se mi na to koukalo, měla jsem strašné výčitky a pochybnosti.

18.11.2014 Přední končetiny po sundání podkov.

Přemýšlela jsem ale takhle – když ho teď zpátky nakováme, tak mu ulevíme jen na chvíli, a znecitlivíme ty nohy. Tím ale jen zakryjeme ten problém, nevyřešíme ho. Spoléhala jsem na to, že i ten kůň mi dá najevo, když toho bude mít tak akorát dost. Kůň ale zvesela žral, řehtal, v měkkém byl v pohodě, a když se dobře vyspal, docela i chodil. Ani vzdáleně to nebylo na to na něm jezdit, ale hodně jsme chodili v kroku na ruce. Taky proto, abychom co nejvíc stimulovali kopytní mechanismus (i když v tu dobu ještě prakticky nefunkční).

Tady se hodí zmínit, jaký měl vlastně kůň režim. Než ho cca ve dvanácti letech poznala moje trenérka, byl podle přání jeho majitele jen v boxe a jeho pohyb se odehrával při lonžování, tréninku, nebo dlouhé vyjížďce. Do výběhu chodil jen výjimečně třeba na hodinu a sám (aby se mu něco nestalo).

To se podařilo změnit. Chtěla jsem, aby byl venku co nejvíc, ideálně dopoledne i odpoledne. Bohužel ale tenhle areál u Prahy – ačkoliv provozovatelé stáje opravdu dělali maximum – měl vždycky problém s místem, výběhy byly malé a prakticky všechny na vydupané hlíně. Takže žádné velké běhání. Nebylo kde. Koně chodili zhruba po dvou, a museli se všichni spravedlivě prostřídat. Když pršelo, nebo ještě něco horšího, koně byli doma celý den. V tomto místě to zkrátka nešlo jinak, ani kdybychom se na hlavu postavili. Dispozice areálu člověk nepředělá. Stáj jsem ale měla doslova za barákem, což mi tehdy vyhovovalo a naskytovalo to spoustu výhod. Když na to přišlo, mohla jsem být u koně doslova každý den. Ani na vteřinu jsem neuvažovala o tom, že bych ho stěhovala. Ostatně on byl jedním z důvodů, proč jsme si s partnerem koupili byt přímo v sousedství stáje.

Pokračovali jsme ve snižování patek, kovář jezdil na milimetrové úpravy každých 14 dní. To, co jsme ze začátku považovali za největší problém, tedy vysoké patky, nakonec ale nebylo tím nejhorším. Jejich příšerný stav se projevoval přeneseně – na špičce. V patkách kůň pociťoval nepohodlí, takže začal víc a víc přenášet váhu na špici. Což v kombinaci s rohovinou kvality hadru na podlahu působilo, že si špičku velmi rychle ošlapal, obrousil, olámal. Kopyto bylo zejména v přední části roztřepené na všechny strany. Takže jsme sice snižovali patky, ale zatímco ty rostly jako blázen, špice mizela takřka po centimetrech, před očima. Každopádně – kopyto nevypadalo vůbec dobře a myslím, že, jak já, tak kovář jsme z toho byli velmi frustrovaní. Byl to i podle veterináře korektní postup, přesto se to nevedlo. Dodržovali jsme všechny zásady správné korektury kopyt, podle všech moderních kopytářských zásad. Začali jsme mít ale obavy, že si kůň doslova ošlape špici až na kost.

17.2.2015 Jeden z prvních pokusů o využití plastové podkovy Epona. Úspěšný jen částečně – pomáhal sice ochránit špici, podkova však na kopytě špatně držela. Chtěli jsme ji navíc probít hřebíky jen minimálně, rohovina byla totiž jako hadr.

Bylo jasné, že jestli nějak neochráníme rohovinu na špičce, nastane průšvih. Volba padla přece jen na plastové podkovy, Epony. Na předek. Na bosý zadek si kůň zvykl poměrně rychle a už mu to nevadilo. To jediné mi trochu vracelo optimismus – když jsem viděla, že ty zadní kopyta, která na tom nejsou zas až tak zle, jsou schopná se roztahovat a regenerovat. Věřila jsem, že musíme nějak hacknout i ten předek. Protože předek kopyta byl šíleně olámaný a prakticky chyběl, kopyto musel kovář dostavět tmelem. Pak, když jsme měli relativně normální tvar, a opět trochu snížili patky, nasadili jsme Epona shoe. A chvíli vypadalo, že jsme na to kápli. Po dvou dnech, kdy se šlacha hlubokého ohybače přizpůsobila nižším patkám, jsem vzala koně na několikakilometrovou procházku na rovném a tvrdém povrchu (po silnici, na ruce). Kůň s radostí vyšlapoval. Naordinovala jsem nám dlouhé procházky každý den, a poctivě jsme chodili. Silnice v 5 ráno byly naše. Nachodili jsme tady po okreskách desítky kilometrů. Bylo to čím dál lepší, patky už byly zhruba na polovině své původní výšky. Epony trochu zlobily v tom, že nedržely, různě se odchlipovaly. Zkoušeli jsme lepit, zkoušeli jsme přibíjet… Nic nepomohlo. Nemyslím, že to byla nutně vada výrobku. Spíš to byla tak extrémní situace, tak nefyziologický tvar, že by na tom nedrželo vůbec nic.

17.2.2015 Pravá přední – chybějící rohovina z olámané špice dostavěná tmelem. 

Do toho jsme si střihli ještě jednu „zábavu“. Valachovi jsem jednou při důkladnějším čištění objevila tuhou bouličku na vnitřní straně zadní nohy, ve slabinách. Byla to taková kulička pod kůží, pohyblivá. Zavolala jsem veterinářku a ta diagnostikovala nádor. Byly jsme domluvené, že ho v krátké narkóze zkusíme vyříznout, koně položíme v boxe, vyvážeme nohu nahoru. Až když jsme to udělaly, doktorka zjistila, že těch nádorů je tam 16! V různých velikostech a svazcích. Z krátké narkózy na osmnáctiletém koni se stala dvouapůlhodinová operace. Po ní se naštěstí postavil, ale rána byla bez nadsázky příšerná, celá plocha vnitřního stehna velká jako talíř byla prořezaná jako cedník, šít se to nemohlo, kůže bylo málo. Po rozborech se naštěstí ukázalo, že nádory byly nezhoubné. Ránu jsem oplachovala řepíkem, píchala antibiotika, vodila ho, aby hnis vytékal. Naštěstí se všechno zhojilo, zatáhlo, a už se to nevrátilo. Kůň opravdu zabojoval. Byli jsme si mnohem blíž, začala jsem chápat, jaký je to bojovník, a jak obrovskou chuť žít.

Záchvěv naděje

Ten největší extrém byl odstraněn, zadek bosý, předek jsme „tak nějak“ drželi v rámci možností. A to většinou v koloběhu: co si kde ušlápl, ochodil, urval – dolepit, dostavět, co nejblíže fyziologickému tvaru – přistrouhnout, snížit patky – chodit, chodit, chodit.

Na jaře roku 2015 nastalo fajn období. Dukát začal být dopřednější, chodil vlastně pravidelně (byl trochu horší na levou stranu, ale který kůň není horší na jednu stranu), začal se mu prodlužovat krok, už nedrobil. Po několika měsících, když jsem ho už v kroku skoro nemohla udržet, jsem po konzultaci s kovářem a veterinářem přistoupila k tomu, že na něj zkusím sednout. Nejdřív na krokování, pak že se uvidí. Kopyta měla k ideálu daleko, hlavně ta nešťastná pravá přední, nicméně tak děsné jako na začátku to rozhodně nebylo. Tak jsme začali jezdit – občas na jízdárnu, nejradši ale ven. Kůň měl obrovskou chuť k pohybu. Začal sám naklusávat, později nacválávat. Podpořila jsem šlachy tím, že jsem přikoupila kůru Bonharenu (kyselina hyalorunová, píchali jsme každý týden do žíly, kůra trvala asi 5 týdnů). Pravá přední se trochu porovnala, přední stěna kopyta se přestala prohýbat. Už jsme nic nelepili (ono taky – pracujte pár týdnů se všemi možnými kopytními tmely a lepidly, co jsou na trhu, a budete je spolehlivě nenávidět. A kdybyste k tomu všemu neměli ještě k sobě slepené všechny prsty do jednoho, možná byste i napsali výrobcům, ať si tu fantastickou věc strčí do… No, to je jedno…).  Takže jsme vymysleli náhradní řešení. Potřebovali jsme něco, co ochrání špičku kopyta před nadměrným obrušováním. Protože, jestli jsme u Dukáta něco vypozorovali, tak že nejhorší je ta smyčka – něco si utrne, ušlápne, pak ho to děsně bolí a kulhá – tím méně má chuť k pohybu a šetří se – čím míň pohybu, tím horší rohovina roste a kopyto nepracuje – čím horší to je, tím víc tam nic nedrží, a tak dále, a tak dále. Zkrátka – pokud kůň chodil, a něco to nenarušilo, pak to bylo dobré. Naboso to bohužel nešlo, lepit ty sajrajty už jsme nechtěli, bota na tohle bohužel napasovat nešla. Všechno se vyzouvalo, nic nedrželo. Takže jsme se rozhodli na kopyto přibít speciální podkůvku, která nejen kryla špici (zespoda i shora), a taky ta nejhorší místa trochu znecitlivovala (což podkovy umí spolehlivě), ale zároveň přitom nekryla patky. To, aby měly šanci se přirozeně obrušovat, a pokud možno roztahovat.

30.6.2015. Pravá přední, improvizovaná ochrana špičky kopyta, při které byla snaha o to aby ale patky nebyly stahovány podkovou a mohly pružit. Jinak byl kůň bosý.

Po tomhle kůň úplně ožil. Začal s radostí běhat, nedělal mu problém cval, v terénu mizel v kopcích. Na vyjížďce mu nestačili o deset let mladší koně. Přihlásili jsme se tenkrát do lokálních závodů working equitation v terénu, což spočívalo v plnění mnoha úkolů, ale taky ujetí trasy asi 20 kilometrů, a jelo se na čas. Byli jsme třetí. Vypadalo to, že jsme našli řešení. Jediné, čeho jsme si všimli, bylo, že stále nadlehčuje patky (které byly stále kontrahované a asi v nich bylo nepohodlí), a váhu přenáší na špičku kopyta. Dokonce tak, že by člověk bez problémů pod patky podsunul papír, ačkoliv kůň na té noze stál plnou vahou (i když jsme druhou přední nohu zvedli). Protlačoval i spěnkový kloub dopředu, což je charakteristické pro koně, který má nepohodlí, nebo přímo bolest v patkách.  To bylo divné, a nebylo to v pořádku. Začala jsem vidět souvislost i s tím intenzivním blistrováním, které na této noze opakovaně prováděl bývalý majitel. Šlacha byla zkrátka zbytnělá, a chovala se občas divně.

Kůň ale nevykazoval známky nějakého velkého problému, takže jsme dál chodili na procházky na ruce, občas si zajezdit. Ke skákání jsme se už nevrátili (beztak nás to moc nebavilo ani jednoho). S trenérkou jsme se postupně rozloučily a vydaly se každá svou cestou. Začala jsem s koněm pracovat trochu jinak, postě tak, jak mě to bavilo – zkoušela jsem se naučit jeho jazyk, porozumět tomu, co mi říká, a kdy potřebuje, abych na něj naopak mluvila já. Pohybem, gesty. Začalo se nám spolu dařit, často jsem odkládala tu sedlo, tu udidlo, a tak dále. Přidala jsem cvičení ve volnosti, s plachtou, cviky s protahováním.

Tato euforie vydržela až na občasnou oblačnost způsobenou stržením podkůvky ve výběhu (což pak vyústilo vždy v hrozné kulhání a nepohyblivost) zhruba rok. Režim byl stále stejný – cca třikrát v týdnu nějaká práce, zbytek denně výběh, alespoň dopoledne nebo odpoledne.

Zkracování šlachy

Čeho si nešlo nevšimnout, bylo velmi, velmi pozvolné, plíživé zkracování šlachy. Aniž by se kůň v pohybu nějak změnil či vyloženě zhoršil, pod patky na pravé přední jste postupně mohli nasunout časopis, krabičku od sirek, pak už i palec.

12.9.2015 Ukázka typického postoje postoje koně v té době.
12.9.2015 Na této fotce je vidět, jak valach protlačuje spěnkový kloub dopředu. To bylo patrné výrazněji při stání. Při pohybu ještě kloub prošlápl tak, že se patky kopyta dotýkaly země. Je to neuvěřitelné, ale výrazně nekulhal. Pohybový stereotyp byl obrovský.

Noha byla celá strmější, o to bylo výraznější, že levá přední se chovala jako normální noha zdravého koně. Ta asymetrie byla zoufalá. Šlacha hlubokého ohybače táhla zadní část kopyta vzhůru. Naplno se roztočil kolotoč, kdy situaci zhoršoval nedostatek pohybu. Čím míň pohybu, tím více se šlacha zkracovala. Čím byla zkrácenější, tím víc byl pohyb bolestivý, a tím déle trvalo ji protáhnout a nohu trochu „zprovoznit“. Nejhorší to bylo ráno, přes den ve výběhu to trochu prošlápnul, podle stavu jsme krokovali na ruce, nebo pod sedlem. Někdy to bylo delší dobu lepší, někdy chvilku horší, ale pak už se to až na výjimky jen zhoršovalo. Poslední kapkou byl den, kdy jsem vzala ztuhlého koně alespoň krokovat na lonž, aby měl alespoň nějaký řízený pohyb. Po pár kolečkách krokování se valach něčeho šíleně lekl, vyběhl, noha postavená na špic ho neunesla, a v obratu se skácel k zemi do písku jízdárny. Byl to strašný pohled, srdce se mi zastavilo. Kůň ležel na zemi, vyloženě nešťastný a nechápající, co se mu to stalo, kde jako zůstala ta noha, kterou potřeboval, proč mu jako vypnula.

Tím bylo naprosto jasné, že tohle je hodně, hodně zlé. Volat veterináře – nebylo proč, všichni už dopředu konzultaci odmítali, většina z nich s tím, že takto vážný pohybový problém u takto starého koně (tehdy mu bylo 19 let) má jediné řešení. To úplně konečné a poslední.

Vabank

V tu chvíli to bylo buď, anebo. Na podzim roku 2016 se šlacha zkracovala už zhruba o centimetr za týden, kůň chodil tak, že balancoval na špičce naprosto strmé a tvrdé hrudní končetiny jako baletka.

1.11.2016 V tu dobu byl stav nejhorší. Toto bylo trvalé postavení končetiny, celá váha spočívala na špici kopyta. Byl v konečné fázi už podkován na plnou podkovu, i proto, aby z kopyta něco zbylo – když podkovu neměl, chodil po přední straně kopyta. Noha byla od karpu nepohyblivá, jako dřevěná.

V říjnu už nechodil ani do výběhu, prakticky stál v boxe, ze kterého nebyl schopen vyjít. Já téměř nonstop řešila, co budeme, do háje, dělat, a jak. Začal se na mě zvyšovat tlak ve smyslu, že kůň má už svůj věk a že ho nemám dál trápit. Sváděla jsem obrovský boj i sama ze sebou, jestli to náhodou není pravda, jestli si tím zachraňováním něco nedokazuju, nebo jestli si nechci přiznat, že je to beznadějné. Jenže pak jsem přišla k tomu něžnému obrovi do boxu, a on až na tu nohu byl tak vitální, řehtal na celé kolo, žral jako protržený, miloval pozornost, drbání, masáže, nebo si tam přebíral dobroty, co jsem mu dávala do sítě. Naparoval se před kobylou odvedle z boxu, na kterou vytrvale brumlal a vyřvával, kdykoliv si dovolila opustit prostor (šla do tréninku na hodinu). To prostě nebylo zvíře, které se to chystá zabalit.

Noha ale vypadala čím dál hůř – až jednoho dne začal překlubovat. Brečela jsem, jen když jsem ho viděla stát. Mezitím jsem obvolávala a obepisovala všechny koňské ortopedy u nás a blízkém zahraničí. Bylo jasné, že nezvládne už ani žádné další kování, nelze ani vystrouhat tu druhou zdravou přední nohu – na čem ten kůň má stát? Ze strany veterinářů přicházel jeden zamítavý postoj za druhým, někteří pak zcela narovinu přiznali, že se s něčím takovým nikdy nesetkali. Byly jich desítky. Navíc to vypadalo, že by se tento problém musel řešit přímo v podmínkách stáje. Kůň nebyl schopen převozu a ještě tam byla v pozadí jedna věc. Okolo Dukáta se nesla legenda, že ten prostě do vozíku v životě nenastoupí, že je to nenaložitelný kůň. Navíc na třech nohách.

1.11.2016 Balancování na špičce

Jak jsem pozorovala celý proces vývoje a pak i radikální zhoršení v posledních měsících, začala jsem být čím dál víc přesvědčená, že za všechno může ta zkrácená šlacha hlubokého ohybače. Zkrácená roky trvající tragickou úpravou kopyt, neschopná se natáhnout, povolit, a přizpůsobit se tomu, že patky už nevypadají jako podpatek a nemají osm centimetrů. Ačkoliv při napravování normálního špalku, u normálního koně takový problém vůbec neměl nastat. Předešlé blistrování a zřejmě i opakované zranění šlachy tomu zřejmě vůbec nepomáhalo. Šlacha měla tvar i konzistenci napnutého ocelového lana, táhnoucího se od kopytní kosti končetinou vzhůru. Překlub byl už trvalý, nohu nebylo možné propnout ani „manuálně“ při masáži.

1.11.2016 Toto nebyl úlevový postoj. Takto se kůň pokoušel se o nohu alespoň opřít.

Zbývala poslední věc. Otravovat kliniku v Heřmanově Městci, která nás sice přijmout dvakrát nechtěla (jako všichni ostatní), nicméně neřekla vyloženě ne. Po dlouhých licitacích s paní docentkou Mezerovou (a kdo ji zná, ví, že nikomu nemaluje med kolem úst) se podařilo dohodnout toto: paní docentka si vyžádala rentgeny s tím, že k operaci přistoupí jedině tehdy, pokud tam nebudou žádné další degenerativní změny (separace kopytní kosti, podotrochlóza, artróza, čepy, zkostnatělý spěnkový kloub…).  A že by byl spíš zázrak, kdyby tam u devatenáctiletého koně nic nebylo.

Jenže ono to vyšlo. Kromě toho překlubu tam nebylo vůbec NIC, absolutně čisto. Nevěřila jsem, že my taky můžeme mít někdy v něčem kliku, ale vyšlo to. Bylo tedy jasno – jedeme do Heřmaňáku. Zbýval poslední problém – čistě logistický.

S majákem a s plnou parádou

Začala jsem organizovat převoz na kliniku. Převoz byl jediný možný – za asistence Horse Emergency – tedy takzvané koňské záchranky, s jejich plným vybavením, včetně pojízdné konstrukce, do které se kůň během převozu zavěsí. Tým byl opravdu perfektní a převoz jsme naplánovali na 8. listopadu 2016.

Záchranka pro nás jela z Brna, na Prahu-západ. Pak nás čekalo zhruba 120 kilometrů na kliniku. Na místě byl kromě týmu Horse Emergency  jen veterinář Dominik Mališ a já. Všechny ostatní jsme v rámci klidu vykázali. Byli jsme připraveni koně (samozřejmě rukou veterináře) sedovat, a to do té míry, že o sobě prakticky nebude vědět. K našemu překvapení to absolutně nebylo potřeba. Kůň ochotně spolupracoval, a do děsivé kovové konstrukce prakticky vlezl sám. Nebudu to všechno svádět na zázrak a momentální osvícení, velmi jsme totiž v ten moment zúročili všechny ty hodiny práce ze země, včetně toho, že jsem koně pomocí tušírky schopná ho, a to doslova po centimetrech, otáčet, nechat ustupovat, couvat. Celá jsem se klepala, ale byla jsem na něj v ten moment fakt neskutečně pyšná. Konstrukci i s koněm jsme nasadili na kolejnice, a před námi byla rampa. V ten moment to vzal Dukát do svých „rukou“, a místo pomalého nastoupení a jakéhokoliv přemlouvání se mohutně odrazil a s celou tou konstrukcí okolo sebe doslova vskočil do sanitky. Doteď úplně nechápu, jak to udělal, ale byl tam.

Cestu zvládl na jedničku, ale když jsme ho zevnitř sledovali na kamerách, bylo opravdu dobrým rozhodnutím vézt ho takto v závěsu. Zapřel se a zatáčky vyvažoval, ale závěs ho držel ve chvíli, kdy to pravá přední noha nezvládala. Byla jsem ráda, že jsem se k tomu všemu ještě nemusela třepat, aby nám někde nepadl ve vozíku. To už bychom ho asi nezvedli.

8.11.2016 Převoz na kliniku s týmem Horse Emergency, v závěsu.

Buď a nebo

Koně jsme vyložili na klinice, odvedli ho do boxu, pro mě ten den boj ale nekončil. S paní docentkou Janou Mezerovou jsme vedly další, velmi dlouhou diskuzi o tom, zda má zákrok vůbec smysl. Do operace se jí vůbec nechtělo, po té, co viděla skutečný stav. A chtěla bych zdůraznit, že i s odstupem času ji naprosto chápu, a navzdory vypjatým emocím, které tam v ten moment byly, bych se jí chtěla velmi zastat.

Veterinář – pokud to není blázen – z logiky věci nemůže zachraňovat naprosto všechny. Musí si nastavit (a poté dodržovat) určitou hranici beznadějných případů (ano, pojďme si to pragmaticky přiznat). Za prvé proto, že existuje nějaká profesní etika. Pokud zákrok a následná rekonvalescence zvíře trápí a naděje na úspěch je malá, nebo je zvíře staré, veterinář je tam v tu chvíli za takového ombudsmana toho zvířete, a i navzdory milujícímu (a v tu chvíli zaslepenému) majiteli musí upřednostnit odchod zvířete na věčné pastviny. Jinak je z toho „uzdravíme tě k smrti“. A to nelze.

Taky se pohybuje v nějakých statistikách. Takže dobrý veterinář má víc úspěšně vyléčených pacientů, než těch, kde se to nepovedlo. Tím, že byste jako veterinář nekriticky brali i očividně beznadějné, nebo abnormálně riskantní případy, ze sebe ve výsledku uděláte horšího doktora (pohybujeme se samozřejmě ve světě statistiky na papíře, ale i tak). Nehledě na to, že riskujete i vleklé soudní spory s majiteli, kterým nejprve dáte naději a pak se to nepovede.

Ale samozřejmě jsem ženská z masa a kostí, a ne robot analytik, takže v ten moment mi statistiky a profesní etika byly úplně buřt. Tvrdošíjně jsem si trvala na svém, že operovat se bude, a že to bude tenotomie (přeříznutí) hlubokého ohybače.  Brečela jsem, prosila, hádala se, no prostě… Myslím, že byla opravdu radost tam se mnou pobýt (velmi ironicky řečeno).

9.11.2016 Po operaci na klinice

Paní docentka mi tedy na závěr této litanie řekla, že naděje na to, že kůň zvládne narkózu, operaci, postavit se z narkózy, a nějak se po zahojení pohybovat krokem vpřed, je tak 10 %. To mi v té chvíli přišlo fajn. Tak jsem řekla, že do toho jdu, a v případě neúspěchu jí nebudu absolutně nic vyčítat. Neměli jsme co ztratit. Pokud existovala naděje, že se Dukát bude moci odebrat na důchod, nějak se bez bolesti šourat po pastvině a pást se, byl by to úspěch a mělo by to celé smysl.

Dukátovi jsem dala pusu na čumák, a odešla na blízký hotel nocovat s tím, že druhý den se mám odpoledne přijít zeptat, zda ještě mám koně, nebo nemám. Víc se dělat nedalo.

Operace proběhla 9.11.2016. Vím to úplně přesně a nikdy to nezapomenu. Surreálnost celého toho zážitku umocňovala skutečnost, že Donald Trump se tu noc a ráno právě stával budoucím prezidentem USA. A jelikož jsem tu noc oka nezamhouřila, pamatuju si (bohužel) každý detail. Nevím, co se na tom sále dělo, a raději jsem na to nechtěla moc myslet. Ve vypolstrovaném předsálí Dukát dostal anestezii, a lehl. Pak ho jeřábem za nohy přemístili na operační stůl, zaintubovali, oholili mu nohu, a zhruba v polovině metakarpu provedli čistý řez šlachou hlubokého ohybače prstu.

A tím se povedlo, v co jsme doufali – že tato šlacha byla nakonec opravdu tím jediným, co kopyto překlubovalo, a překlápělo, co táhlo patky stále víc a víc vzhůru. Noha povolila, a dala se přetočit do fyziologické polohy. Pak se pouze zafixovala pevnějším obvazovým materiálem, od kopyta až po karp. Aby si valach neulevoval, dostával silné léky proti bolesti. Teprve až rekonvalescence měla rozhodnout o tom, jestli byl zákrok úspěšný. Je to asi jakoby člověku přeřízli achilovku. Ale nesešili ji (protože ani nebyla dost dlouhá), ale čekali, jestli sama doroste.

Když jsem Dukáta viděla prvních pár hodin po operaci, rozbrečela jsem se štěstím. Byl chudák zpocený, nasraný, utahaný, klepal se po narkóze… ALE NA TÉ NOZE OD PRVNÍ CHVÍLE STÁL. A ta noha byla normální! Neskutečné!

Za tři dny nám povolili vyjít z boxu na kratičkou procházku. Bolelo ho to, ale chodil! Bylo to, jak kdyby mu dali novou nohu. Neuvěřitelný pohled. Dukát ržál na všechno kolem, a mně spadla z ramen všechna tíha světa. V Heřmaňáku ho ještě, a vlastně poprvé od zákroku standardně okovali (raději v závěsu a pod analgetiky, abychom se nedostali do problémů hned zkraje).  Domů jsme ho vezli 21. listopadu, a byla to velká sláva – jeho fanklub už v tu dobu čítal půlku vesnice. Slavili jsme asi týden v kuse.

Když jsem ho pak viděla, jak obrovskou má radost, jak bojuje, jak trpělivě se nechává převazovat každé 4 dny, kontrolovat, věděla jsem, že on to dá. Že to dá s grácií. A taky že jo.

Pomalu, podle každodenního rozvrhu, jsme krokovali na tvrdém a rovném. Nejdřív 3 minuty a opravdu po minutách jsme obden přidávali. Upozorňuji, že Dukát od návratu ze špitálu už nikdy nezakulhal. Sebejistě vykračoval, a já jen doufala, že ta šlacha sroste. Prostě nějak. Tento přísný režim jsme dodržovali 4 měsíce. Od druhého měsíce měl k dispozici aspoň padock na rovném betonu, kam chodil na půl dne. Všechno šlo dobře.

Co 6 týdnů jsme udržovali kopyta, byl nakován velmi korektně, stejným kovářem, který s námi celou tu odyseu podstoupil. Ihned po operaci bylo viditelné, že ten zákrok dokázal v okamžiku to, o co my se korekturou marně pokoušeli dva roky. Tedy snížit patky a odstranit bolest ze zadní části kopyta. Tím, že ho bude kůň rovnoměrně zatěžovat, jsme měli docílit postupného roztahování kontrahovaného kopyta. Je to ostatně vidět i na následující fotce. To nás oba utvrdilo v tom, že ne všechny problémy s kopyty lze vyřešit pouze správnou korekturou a odpovídajícím managementem. Většinou určitě ano, ale někdy je stav už tak špatný a diagnóza tak zamotaná, že to bez chirurgického zásahu vyřešit nelze. Všechny případy je třeba posoudit individuálně. Vše původně zapříčinila špatná péče o kopyta, nicméně to způsobilo tak rozsáhlé poškození celého pohybového aparátu, že „jen“ napravit kopytní trim nestačilo.

15.3.2017 Zhruba 4 měsíce po operaci
15.3.2017 Pohled na obě přední nohy, druhé překování mimo kliniku, bez analgetik a závěsu. Což také znamená, že operovaná pravá přední noha už na tom byla alespoň tak, že kůň na ní dokázal stát i ve chvíli, kdy se strouhala a kovala levá přední noha. Dělali jsme časté pauzy, nechali koně podle potřeby přešlápnout. Ochotně spolupracoval.

Rekonvalescence a následná péče

V květnu roku 2017 Dukátovi veterinář Dominik Mališ udělal sono šlachy. Zjistil při podrobném prozkoumání, že šlacha je sice úměrně stavu přiteklá a zjizvená, nicméně plně srostlá. Kůň nadále nekulhal. Přesto, že to veterináři označili za rizikové, rozhodla jsem se pro finální experiment.

Čím dál více jsem chtěla Dukátovi v jeho čerstvých dvaceti letech (je narozený 4. května 1997) dopřát to, co miluje. A to byly vždycky vlastně obyčejné koňské věci. Miluje pohyb, hraní si s kamarády, a žrádlo. Byla jsem strachem bez sebe, jestli tím neriskuji celý krásný výsledek operace – nicméně opět jsem věřila, že kůň to zvládne. Bylo krásné teplé jaro, byla k tomu ideální příležitost.

Naložila jsem koně do vozíku, a odvezla ho na nové místo – na obrovské, krásně udržované pastviny k Příbrami, do režimu 24/7. S nonstop dohledem, a dvěma veterinárními boxy v zázemí (kdyby se cokoliv stalo).

Od první chvíle jsem z toho měla dobrý pocit. Koliky jsem se nebála, Dukát nevypadal, že by ho to nějak stresovalo, a na trávicí obtíže nikdy netrpěl. Jistotu jsem ale samozřejmě neměla. Spíš jsem měla obavy, aby z radosti z tak velkého prostoru nezačal bezhlavě lítat, a něco si s tou čerstvě zahojenou nohou neudělal.

.2017 V den převozu na pastviny, do režimu 24/7

Obavy se naštěstí nepotvrdily. Dukoš se spokojeně popásal a ve zbytku času se seznamoval se dvěma kámoši – sedmadvacetiletým plnokrevným důchodcem a temperamentním trakénským dvouročkem. I výběr stáda udělal hodně. Dukát po pár dnech hladce přebral velení, a vzal na sebe popichování a umravňování mlaďocha, měl tudíž „funkci“ a o celodenní zábavu postaráno.

A začala tím poslední uzdravovací etapa. Co považuju za nutné zde ale zmínit, je, že Dukát v tu chvíli objektivně vypadal hrozně. Svaly v nenávratnu, žebra a páteř mu lezla. Střechovitý zadek, matná, vlnitá srst. Na pohled nic pěkného, ale vitální byl jinak až až; ego enormní. Dlouhé měsíce bolesti kvůli zkroucené noze a křečovitě stažené šlaše, následná operace, kvanta léků, a přísná rehabilitace… To všechno se na těle podepsalo. Paradoxně v době, když ještě vypadal na pohled ok, měl největší problém a celou tu cestu k uzdravení před sebou. Je to asi stejný paradox, jako když vidíte onkologického pacienta s vypadanými vlasy. V tu chvíli ten člověk třeba už nádor nemá, a vlasy mu vypadaly jen vlivem následné chemoterapie, která měla za úkol „vyčistit prostor“. Ale rakovina je už pryč. Ačkoliv vypadá v tu chvíli pacient vizuálně velmi nemocně, má to nejhorší většinou už za sebou. Takže – jen taková myšlenka – buďme opatrní při souzení každé fotky, která vyskočí na sociálních sítích. Někteří koně opravdu nejsou týraní, nebo na odpis, třeba jsou po velmi těžké nemoci, nebo operaci.

23.5.2017 Tohle jsem tehdy na Facebook nedávala, ale byla to realita. Lezly z něj kosti, náročný půlrok (operace a rekonvalescence) se na něm výrazně podepsal. Špatná imunita, trávení rozhozené po tunách léků, svaly žádné. Také je vidět atrofované svalstvo za pravou přední nohou.

Proto nevypadají dobře. Třeba už jsou ale v tu chvíli na nejlepší cestě k uzdravení, a jejich majitelé odvádějí těžkou práci, aby se to povedlo.  Nesuďme tedy, pokud neznáme pozadí a souvislosti. I tenkrát jsem Dukátovi kupovala po stovkách kil nejkvalitnějšího mashe od Hippolytu, dostával bílkovin, oleje a sena, kolik chtěl…. Přesto na něj tehdy nebyl hezký pohled.

Pozvolný, avšak nepřetržitý pohyb a neustálý přísun proviantu na pastvě se ukázal jako zásadní. S tím, jak se valach dostával zpátky do kondice, se přirozeně navyšovala i jeho fyzická aktivita. A naopak – čím aktivnější byl, tím větší měl i apetit. Šlacha začala být opět čím dál pevnější a pružnější.

Zpátky ale ke kopytům. Ještě zhruba do srpna roku 2017 byl Dukát okovaný na předky. A jelikož jinak na tom byl fyzicky dobře, rozhodli jsme se, že zkusíme poslední boj za nápravu kopyt. Takže jsme Dukáta zuli. A žádný boj se nekonal. Protože postoj končetin už byl korektní, kůň byl zvyklý se často hýbat, zatěžovat nohy rovnoměrně a našlapovat na patky (a ne na špici), a trávil většinu času na travnatém povrchu. Přechod na boso byl i díky tomu velmi hladký. Na vyjížďky jsem pořídila na předek boty, které pomáhaly Dukátovi zvládnout štěrk, kamenitý povrch, případně nerovnosti v lese. Na tom mu příjemně z počátku nebylo, ale boty tohle nepohodlí okamžitě odstranily. Kovář kopyta kontroloval zhruba po třech týdnech, strouhali jsme ale naprosto standardně – zhruba po šesti týdnech. Velmi pozvolna jsme chodili na vyjížďky do terénu, na jízdárně jsme nebyli takřka vůbec. Pomalu jsem do tréninku zařazovala kopce, meze a různé nerovnosti. Postupně také klusové pasáže. Na podzim roku 2017 už jsme si i zacválali. Počkala jsem si na moment, až bude valach sám chtít – a pak ho nebrzdila.

5.6.2017 Poslední Dukátovy podkovy
5.6.2017 Zajímavá jsou i zadní kopyta, bosá v tu dobu už skoro třetím rokem. Pravá zadní (první snímek) je v tu chvíli jeho nejlepším kopytem, levá zadní (bílá, na snímku vpravo) má ještě těsnější patkové cibule.

V prosinci 2017 vznikla tato série fotografií. Jsou na nich vidět nejen boty na předkách – ale pomalu a jistě také to, jak Dukát začal korektně nasvalovat. Tělo postupně regenerovalo, srovnaly se lopatky, osvalení na plecích, krásně se tvarovala horní linie hřbetu. Začal být pomalu schopný se shromáždit, pokračovat zadními lépe pod tělo. Byl na tom fyzicky líp a líp.

První zimu venku zvládl celkem obstojně, až na dermatofytózu na zadních nohou, která se v jeden moment rozšířila až do náběhu na flegmónu. Ale díky včasnému zásahu majitelky ranče a v řádu hodin podaným antibiotikům bylo za 14 dní po všem, a problém už se nikdy nevrátil. Přičítám to slabé imunitě, která se ale postupně také srovnala.

10.10.2017 – předek bosý, ven s botami

Po zimě jsem se rozhodla udělat kontrolní vyšetření z krve a rozhodla se, že když jde vše tak dobře, zkusíme ještě více dát do latě Cushingův syndrom. Záměrně ho zmiňuji až takto na závěr, protože sice roky ovlivňoval stav koně k horšímu, nicméně ACTH nebyl na nějakých extrémních hodnotách a nebyl příčinou stavu pohybového aparátu. Pouze tomu všemu tak nějak nepomohl, jedním ze symptomů je například horší hojení ran a rekonvalescence tak byla možná o něco horší, než u průměrného „zdravého“ koně. Cushing jsem měla u Dukáta potvrzený zhruba od roku 2015. Testy lze udělat z krve a stojí to zhruba tisíc korun. Není pravda, že se to dá zjistit jen s obtížemi a krev se musí posílat do Německa, a vlastně se to nedá léčit ( což je velmi rozšířená fáma, i mezi veterináři). Dukát měl vždy abnormálně hustou a dlouhou zimní srst, špatně přelínával.  Ale nikdy nebyl schvácený, nikdy neměl další potíže. Byl trochu nervóznější, a lekavější, než ostatní koně – což ale přičítám spíš nedostatečnému výcviku a obecně nedůvěře v lidi a jakoukoliv práci. Když jsem se o náběhu na Cushingův syndrom dozvěděla, ihned jsem upravila krmnou dávku. Vyřadila jsem z ní jádro, pečivo, a eliminovala cukr (a i melasu, pozor, je skoro všude, zejména v müsli). Už to pomohlo, že srst vypadala lépe a stav se nehoršil. Na jaře roku 2018 jsem nicméně po dohodě s veterinářkou nasadila Prascend. Podle kontrolních testů jsme užívání ustálili na jedné tabletě denně. Lék můžu vřele doporučit, Dukát nemá v tuto chvíli žádná omezení, z klinického hlediska je to prakticky zdravý kůň, podle veterinářky v nadstandartní výživové i fyzické kondici na svůj věk.

10.12.2017 Tady je ta euforie z pohybu oboustranná 🙂
Srpen 2017 – Takto vypadal valach po roce na pastvě a režimu 24/7
Dukátova kopyta na konci léta roku 2017

3 roky poté

Na závěr menší shrnutí. K 9.11.2019, kdy uběhly 3 roky od operace na klinice v Heřmanově Městci, už lze hodnotit a snad tím nic nezakřiknout. Dukát je bez potíží naboso, pohybuje se bez bolesti na všech površích. Zvládá s přehledem všechny chody, je ježděn zhruba dvakrát týdně na dlouhých vyjížďkách, s dlouhými cvalovými pasážemi a příležitostně s nějakým přírodním skokem. Je na tom fyzicky lépe, než když jsem ho před zhruba šesti lety kupovala. Je na tom výrazně lépe psychicky, je to živý, sebejistý parťák, který zvládá nejen překážky v extreme trailu, ale hlavně v přírodě. Zbavil se panického strachu z vody a plave na volno v rybníce.  Přísně, ale snad (až na nějaké úlety) spravedlivě šéfuje stádu. Je ježděn výhradně bezudidlově, bez problémů také na nákrčním řemeni, a to na jízdárně i v terénu, ve všech chodech. Spolehlivý i pod nejmenšími dětmi. Za poslední tři roky nezakulhal. V létě 2019 byl zkontrolovaný fyzioterapeutem – hybnost výborná, následky po chirurgickém zákroku žádné.

S docentkou Mezerovou, která zákrok provedla, jsme stále v kontaktu. Patří jí obrovský dík. Vzala na sebe velké riziko a zariskovala, ačkoliv to bylo proti jejímu přesvědčení a prognóza byla bez přehánění zoufalá. Bez ní by žádné další snažení a ani moje obrovské odhodlání nemělo smysl.

Neméně velký dík patří podkováři, který se s velkým srdcem a pečlivostí pustil do nápravy šílené kopytní prasárny, kterou nezpůsobil. Často riskoval „drby“, že to byl právě on, kdo Dukáta takhle zmastil – to když někdo, kdo o předchozím stavu nic nevěděl, mrknul na koně z dvou metrů, a aktuální stav si automaticky spojil se současným podkovářem. Přesto to ustál, neváhal o kopytech přemýšlet, neváhal vystoupit z komfortní zóny zažitých osvědčených postupů a škatulek, a vždy hledal to nejlepší pro koně, v ten daný moment. Hledal informace a dál se vzdělával. Podobný případ neexistoval, šlo o několikanásobný experiment.

Tento text (možná pro někoho překvapivě) není o propagaci pouze jedné, univerzálně správné metody,  jak upravovat kopyta. Přesto shrnu své názory na (nejen) kopytní péči. Dospěla jsem k nim po všech těch peripetiích.

  • Ocelové podkovy jsou plošně nadužívané, a to nejen v Česku
  • Nač stále používat železo, když zde máme funkční materiály a technologie 21. století – polyuretanové podkovy, boty pro koně, plastové podkovy s technologií clip on/clip off
  • Vzdělávejte se a pěstujte kritické myšlení. KDO mi CO říká jakým ZPŮSOBEM, za jakých OKOLNOSTÍ a za jakým ÚČELEM? Když si odpovíte na tyto otázky, budete schopni hned posoudit relevanci nejrůznějších „dobře míněných“ rad. A to neplatí jenom pro koňský svět.
  • Podkování dokáže zakrýt problém. Je to pro vás výhoda, nebo nevýhoda? A děláte toto rozhodnutí vědomě, nebo jste se nad tím ani nezamysleli?
  • Nic, jako ortopedické podkování neexistuje. Ortopedická kopytní péče znamená nápomoc k tomu, aby znovu správně fungoval kopytní mechanismus a kopytu se navrátil základní fyziologický tvar. To často není možné bez odpovídajících podmínek ustájení. Krátkodobá úleva není totéž, co vyřešení problému.
  • Není pastevko, jako pastevko. Držet koně venku na zanedbané pastvině, v bahně, bez dohledu, případně v nesprávně poskládaném stádě je stejná čuňárna, jako zavřít ho do boxu na dvacet hodin denně.
  • Není na boso, jako „na boso“. Pokud narazíte na fanatického „strouhače“ vyznávající pouze jeden jediný způsob trimu, vezměte koně na záda a hledejte dál. Špatné strouhání škodí kopytu stejně, jako špatné podkování.
  • Nelze opakovat něco stále dokola a přitom čekat, že to z čista jasna přinese jiný výsledek. To platí pro úpravu kopyt, ježdění, ustájení i všechno ostatní.
  • Jak dlouho trvala destrukce, tak dlouho trvá náprava. Kopyto neopravíte za tři měsíce.
  • Rozhodněte se, zda jste primárně milovníci koní, nebo milovníci ježdění – a přiznejte si to. Ani jedno není primárně lepší nebo horší. Hrozné je potom ale to případné pokrytectví , pokud ho odnese kůň – který nedokáže na rozdíl od člověka předstírat nic.
  • Vnímejte svého koně takového, jaký skutečně je. Ne takového, jakého byste ho chtěli mít.
  • Věřte koni a věřte sami sobě. Bude vás zrcadlit. Pokud vám z toho všeho jebne a zabalíte to – váš kůň vás pravděpodobně bude následovat.

A ze všeho nejdůležitější – nevěřte tomu, že u starých koní už není možné cokoliv měnit. Že nezvládnou změnu kováře, ustájení, majitele, narkózu…  Jejich odhodlání , statečnost a chuť žít může být obrovská.

Fotografie níže:

Takto vypadají Dukátova kopyta teď, v roce 2019. Od výchozího stavu na úvodních fotografiích uplynulo 5 let.

Je vidět, že k dokonalosti mají daleko – postupně se rozšiřují, nicméně patky předních končetin jsou stále kontrahované. Zadky jsou zuté 5 let, předky, které byly výrazně horší, druhým rokem. Uvidíme, jestli to ty předky doženou. Podstatné ale je, že už teď na nich kůň zvládá fungovat spokojeně a bez bolesti.

Léto 2019
Léto 2019 – Plavání je výborná rehabilitace, zvlášť pro starší koně s pohybovými problémy

Policejní koně na boso

Jak oddělení hostounské policie vytvořilo stádo tvrdě pracujících neokovaných koní

Text a fotografie pořídil Scott D. Berry, senior policejní důstojník

Design a formát Dr. Bruce Nock z Liberated Horsemanship. 

Přeložila Šárka Prokůpková

O autorovi

Vyrůstal jsem v San Joaquin Valley v Kalifornii blízko koňských stájí, které byly vzdálené necelých 200 yardů od našeho domu a ovlivnili významně mou budoucí cestu. Když jsem dostatečně povyrostl okamžitě jsem začal být zvědavý a uchvácený koňmi. Tyto emoce do dnešního dne nevyprchaly. Pracuji ve městě Houston od léta 1984 až do současnosti. Od roku 1984 do podzimu 1989 jsem byl zaměstnán jako ošetřovatel v zoologické zahradě. V zoo jsem pracoval se širokou spoustou exotických zvířat….a s koňmi. Od podzimu 1989 až do teď pracuji pro Oddělení Houstonské policie. Posledních 14 let jsem součástí jezdecké hlídky.

Prvního koně jsem si koupil ve stejném období, kdy jsem nastoupil na policejní oddělení. Moje stádo se pomalu rozrůstalo (koně a děti). Začal jsem hodně jezdit pro radost, což se za určitý čas vyvinulo v chuť koně také zapřahat. Myslím, že mě toho koně naučili víc, než jsem se snažil naučit já je, což je pravděpodobně dobře. Řídil jsem po dobu 10 let firmu Cypress Creek Carriage Company zde v oblasti Houstonu – koně byli skoro po celou tuto dobu na boso. V rámci činnosti v zoo, jsem totiž pracoval  s kobylkou plemene Shire a úplně mě to pohltilo. Moje nadšení pro tažné koně se rozvinulo ve firmu, která provozovala jízdy kočárem –  což se hezky doplňovalo s mým hobby.

Jsem profesionálem v oblasti péče a úpravy bosých kopyt a instruktor, který momentálně působí v Liberated Horsemanship, kde pomáhám rozvíjet a podporovat tréninkové programy pro další policejní oddělení, která mají zájem o tuto oblast. Mám titul BAAS (aplikované umění a věda) z Midwesternské státní univerzity a MSSL (věda o strategickém vedení) z univerzity v Moutain state.

Houstonské policejní oddělení založilo současnou verzi jezdecké jednotky v roce 1984 se 14 koňmi a malou skupinou oddaných důstojníků a velitelů. Úkol byl jednoduchý – patrola bude monitorovat ulice v centru Houstonu v sedle koní. Byla to efektivní činnost, která měla významný vliv na míru kriminality v této části města. Na počátku nám byli všichni koně darováni. Areál, který důstojníci používali byla starou verzí současného areálu, která v té době splňovala základní podmínky pro koně. Byl tam také nějaký prostor pro důstojníky, který mohli využít jako malé zázemí, ale ani o chlup víc. Koně měli určité limitované možnosti pohybu, ale většina pohybu spočívala právě v pojížďkách po centru města. Součástí oddělení byli také smluvní veterináři a podkováři, kteří se starali o potřeby koní. Vybavení, krmení a další věci byli zajišťovány množstvím městských dodavatelů.

Za dalších cca 20 let jsme přibrali více koní a jezdecká policie se rozrostla skoro na 40 koní a jezdců. Zařízení a fungování areálu se za tu dobu moc nezměnilo. Město pokračovalo v poskytování služeb a zásob pro jezdeckou jednotku dle platných smluvních dohod. Stádo se stalo pestrou směsicí, když v polovině 90. let město povolilo nákup koní, namísto toho, aby se nadále spoléhalo na dárce. Koně, kteří byli nakupováni byli většinou větších rozměrů – běžně teplokrevníci, tažní koně a jejich kříženci.

Větší koně vyžadovali větší podkovy a podkování jejich nohou stálo větší úsilí. Vyskytovaly se patologie kopyt, které byly řešeny běžnými podkovářskými metodami. Někteří koně byli díky těmto patologiím časem na odpis. Poté však dostala řeč prozřetelnost a s příchodem přirozeného způsobu úpravy kopyt koní, který se objevil na počátku roku 2004, se věci začali ubírat lepším směrem.

Začalo to tak, že se jeden z důstojníků Greg Sokoloski, zúčastnil na jaře 2004 dvou týdenního semináře se zaměřením na trimování kopyt koní. Greg seznámil ještě před seminářem poručíka o této metodě a požádal o povolení tuto metodu úprav kopyt koní vyzkoušet ve své jezdecké jednotce. Když zjistil, že bosé kopyto neznamená schvácené kopyto a kopyto neschopné práce, sami se brzy naskytly další příležitosti jak bosý trim vyzkoušet.

Kůň Joey, plemene quarter horse, se stal dalším kandidátem pro náš rodící se bosý program. Joey byl už rok a půl léčen místní veterinární školou s chronickým navikulárním syndromem. Když veterinární škola prohlásila, že už pro něj nemohou nic udělat a že by měl jít do důchodu, Greg okamžitě požádal o povolení sundat ortopedické podkovy a převzít povinnost úpravy kopyt. Krátce a jednoduše, po 14 dnech se na koni jezdilo do centra města a kůň nevykazoval žádné známky problémů s kopyty. Greg byl prvním kdo musel uznat, že jsme se stále ještě nacházeli ve fázi učení,  co se týče trimování koní, ale bylo zcela jasné, že i méně ideální provedení přírodního trimu, změnilo kopyta koně k lepšímu. Jednoduše trim kopyt a dostatek pohybu změnily zdraví tohoto koně navždy. Nedlouho poté jsme se já a důstojník Danny Prior také zúčastnili trimovacího semináře a přiložili ruku k dílu. Když se ohlédnu zpět, uvědomuji se, že jsme se naučili tak akorát tolik, abychom mohli být nebezpeční.

Joey a Greg Sokoloski na projížďce bez podkov dva týdny po té, co byl Joey odepsán veterinární školou

Ale po té co jsme se vynořili ze semináře jsme se cítili celkem sebejistí a připraveni skočit do akce, začít pomáhat koním sundáním podkov a umožnit jim, aby byli na boso. V počátečních stádiích jsme sem tam byli frustrovaní, ale i tak bylo naše úsilí pro koně prospěšné.

Vyskytla se totiž ještě další druhotná situace, jejíž popis by vyžadoval mnohem více stránek než si zde mohu dovolit popsat, ale která podpořila naši volbu k přechodu našeho stáda na naboso. Také jsme se rychle dozvěděli, že to není tak přímočaré, jak jsme si mysleli, že by to mohlo být. Jedním z problémů bylo, že jsme si do našeho stáda vybrali některé koně s pokročilými patologiemi kopyt, které překročily naše stávající schopnosti trimování. Kromě toho jsme udělali několik agresivnějších trimů, které se ukázali jako nevhodné pro práci na ulici. Zdálo se, že  potřebujeme lepší boty pro tyto koně, které jim pomohou při přechodu k životu bez podkov.

Brzy jsme prošli obdobím zkoušení několika různých typů bot, určených pro velký výkon. Všechny boty se lišily různorodým designem a materiály a porovnání přineslo smíšené výsledky. Mohu upřímně říct, že všechny boty byly velice kvalitní a v některých případech byl jejich design velmi jedinečný. Ale většina bot se nehodila pro náš účel využití. Potřebovali jsme boty, které budou mít trvanlivost, budou se snadno nasazovat a nebudou příliš drahé. Některé z prvních typů bot, které jsme zkoušeli se ochodili příliš rychle, některé byly dobré na krátké časové období, ale nefungovali dobře, když je měli koně na nohou 5, 6, 7 a více hodin denně. Během evakuace po hurikánu Katrina měli koně boty na sobě více než 8 hodin v kuse a intenzivní horko a vlhkost společně s některým stylem ušití bot, způsobovalo koním puchýře na patkových cibulích. Možná to bylo potem, který koním ztékal po nohou a způsoboval, že boty byly na nohou kluzké a to přineslo tyto problémy.

Důstojník Danny Pryor na workshopu o přirodním trimu

Možná to byla ta vypolstrovaná část v zadní části bot, která je způsobovala. Každopádně to nám dalo podnět k zamyšlení při dalším výběru bot a jejich napasování.  Ve finále to vše bylo součástí naší sbírky nových zkušeností co se týče bosého trimu.

Poté, co nám nadřízení dali zelené světlo, abychom zahájili přechod ostatních koní na naboso, nabídli jsme to dalším důstojníkům jako volbu. Řekli jsme jim o přechodném období a vysvětlili, že každý kůň bude procházet touto změnou trochu jinak. Pak jsme je nechali se rozhodnout, jestli to udělají nebo ne. Nenutili jsme důstojníky a nechali jsme to na nich. Pokud by si chtěli nechat koně okované, mohli.

Z těch, kteří se rozhodli pro změnu, jsme vybrali koně, u kterých jsme cítili potřebu přechodu na naboso nejvíce a upřednostnili jsme sundání podkov těmto koním jako prvním. Zvážili jsme také dostupnost botiček pro tyto koně a předpokládanou délku období, kterou kůň bude potřebovat, než si kůň zvykne znovu cítit půdu pod nohama. Koně jsme pravidelně důkladně pozorovali a nechali je, aby nám ukázali, kdy jsou připravení vrátit se do ulic. Pokud do stáda přibyl nový kůň, který zatím nebyl k přiřazen ke svému důstojníkovi, automaticky byl bosý. Situace se pak vyvinula zajímavě, protože později nám byli darování další koně z jediného důvodu a to proto, že u nás budou na boso! Někdy bylo těžké předvídat jak moc budou koně během přechodného období citliví. U některých koní jsme si byli velmi jistí, že budou citliví vzhledem k předešlým patologiím. Ale u jiných, u kterých jsme si mysleli to samé, přechod proběhl docela rychle. Bylo to velmi poučné.

Pár informací o některých našich koních

Magnum: Magnum byla moje první „oběť“ na mé cestě k získání certifikace ošetrovatele bosých kopyt.  Zároveň je mi přiřazen v jednotce. Magnum byl jedním z koní, kteří měli problémy. Jeho kopyta byla velmi přerostlá a děly se na nich celkem nepřijatelné procesy.  V době, kdy jsme mu sundali podkovy v roce 2005 měl šířku patek na předních nohách 10 cm a 7,62 cm na jeho zadních nohách.  Dnes má šířku 13,3 cm na všech nohách. Celkově se jeho kopyta velmi zlepšila. Pro koně, který váží 816 kg, je docela užitečné mít zdravá kopyta. Také je mnohem ochotnější podávat při strouhání nohy, což tak nebylo, když jsme se vším začali.

Magnumova kopyta v roce 2005 před…
… a hned po sundání podkov. Kovář nám řekl, že takto dlouhá kopyta jsou v pořádku, což nyní víme, že není pravda.
Magnumova kopyta v březnu 2010, kdy byl na boso již 4 roky

Joey: O Joeyim jsem se zmínil již předtím. Byl jedním z prvních koní, kteří byli určeni na odpis a poté zachráněni pomocí přírodního trimu. Joeymu byla diagnostikována chronická podotrochlóza. Potom, po měsících a měsících ortopedického podkování, které bylo prováděno pod vedením velké veterinární instituce v naší oblasti, bylo rozhodnuto, že by měl jít do důchodu. A to bylo právě když Greg Sokoloski požádal, abychom ho mohli strouhat a vyzkoušet co se stane. Co jsme mohli ztratit? Jak můžete vidět z fotek níže, Joey měl pořádné problémy s kopyty. Potřeboval pomoc. Například, když se podíváte zblízka, můžete si všimnout, že skoro celé jeho chodidlo bylo pokryto rozpěrkami. Jednoduchý trim způsobil, že se na něm mohlo za 2 týdny jezdit (viz fotografie na začátku článku).

Joeyho kopyta před sundáním podkov….
… a hned poté, co mu byly sundány ortopedické podkovy
… a hned poté, co mu byly sundány ortopedické podkovy
… a po trimu

Smokey: Smokey byl jedním z posledních nakovaných koní, který se pak připojil k našemu bosému stádu. Měl pěkně dlouhá, nepravidelná kopyta z dlouhodobého podkování. Jeho kopyta vypadala jako plechovky. Rovné a kulaté, rozhodně nepřirozeného tvaru. Měl jsem celkem obavy, že pro něj bude přechod na boso nejtěžší, protože jeho nohy byly v nepřirozeném tvaru již velmi dlouho. Pak se ukázalo, že přechod zvládá výborně. Nikdy nepotřeboval boty a nikdy nezmeškal jediný den v práci, poté co mu byly podkovy sundány. Bylo potřeba mnoha opakovaných trimů, abychom vrátili kopyta do původního tvaru, ale nikdy neměl žádný problém. Jeho kopyta jsou teď jedny z nejpevnějších z celého stáda.

Smokey v dubnu 2008 s podkovami …
… a hned po sundání podkov
Smokeyho pravá zadní noha po trimu a levá čekající na úpravu, duben 2008
Smokeyho kopyta v březnu 2010

O naší cestě

Nechci vás ponechat v domnění, že přechod koní na boso šel vždy hladce. Tak to úplně nebylo. Náš bosonohý policejní program se nelišil od normálního života; měli jsme svá nahoře a dole. Udělali jsme nějaké chyby, ze kterých jsme se poučili. Také jsme měli momenty frustrace, z nichž některé byly způsobené vnějšími vlivy. Několikrát jsme byli anonymně udáni veterinární správě za to, že zacházíme krutě s koňmi, když je nutíme chodit na boso. Když přišel inspektor, prohlídka proběhla v pořádku bez problémů. Bylo zjištěno, že přechod na boso provádíme zodpovědně. Myslím, že rozumím obavám těch anonymních udavačů, protože jsem zažil některé případy zneužívání koní nezodpovědnými jednotlivci. Ale stejně mě zaskočilo, že si někdo myslí, že se k našim koním nechováme dobře.

Než přišel prosinec 2005, tak jsme již byli docela daleko s našimi metodami strouhání a používáním botiček, ale i tak jsme ještě dostali posily z vnějších zdrojů – zkušené lidi, kteří znali některé věci, na které jsme sami doposud nepřišli. Nebyli jsme daleko od ideálu, ale nové poznatky o metodách trimování po vzoru divokých koní, vylepšili náš program. To bylo to, co pobídlo Dannyho Pryora a mě, abychom se přidali k oficiálnímu tréninkovému program, za účelem stát se certifikovanými ošetřovateli bosých kopyt.

Pomalu, ale jistě jsme sundali podkovy všem našim koním, kteří byli v jednotce od počátku bosého programu. Důstojníci jeden po druhém viděli, že věci mají u ostatních koní dobrý průběh a rozhodli se sami také přejít na boso. Poslední koně prošli změnou v létě 2008. Rád bych řekl, že důstojníci prošli zásadní změnou v pohledu na věc, ale abych byl upřímný, v těchto posledních případech to bylo velmi jednoduché – podkovář dal výpověď. Podkovář si u nás již nevydělával tolik peněz. Byl najat speciálně pro naše středisko a ležela na něm velká odpovědnost, aby mohl v našem policejním oddělení působit a přestalo to pro něj být výdělečné. Bylo to však přínosné pro naše koně – všichni čtyři přešli výborně na boso a důstojníci byli se změnou spokojení. Je úžasné, jak se patologické kopyto vrátí do svého přírodního stavu i po deseti nebo patnácti  letech podkování.

BENEFITY

V průběhu naší činnosti poté co jsme sundali podkovy, jsme nashromáždili několik zajímavých informací o koních. Zaznamenali jsme některá data a fotografie rozložené v týdnech / měsících, které následovaly po sundání podkov. Když jsme se podívali na výstupy dat, bylo to docela působivé. Nohy koní vypadaly určitě lépe. Vracely  se do normálu, patky se rozšiřovaly a špice kopyt se zkracovaly. Bylo to skvělé. Viděli jsme také vývoj v dalších oblastech – některé změny jsme očekávali, jako třeba, že náklady na podkováře klesnou, ale i ostatní nás překvapili, jako třeba pokles celkových výdajů na veterináře. Byl pokles výdajů za veterináře jen náhoda? Možná, ale nutí vás to se nad tím zamyslet. Možná jsme ve skutečnosti zlepšili celkové zdraví našich koní, tím, že jsou naboso? Z mých osobních pozorování jsem přesvědčen, že tomu tak je. Pokles výdajů za veterináře je v některých případech fascinující. Také jsme pozorovali snížení počtu kolik, i když opravdu nemohu s jistotou říct, že to je spojeno s odstraněním podkov.

V roce 2005 jsme měli 16 kolik, v roce 2006 pět kolik a v roce 2007 pouze jednu. Zda tento pozitivní vývoj bude pokračovat nebo to je pouze dočasná fluktuace se teprve ukáže. Co se týče dalších případů zlepšení, jedná se o jemnější ukazatele. Kůň, který nechtěl zvedat nohy při podkování je nyní v pohodě při strouhání zvedá. Mentální zdraví koně je něco co se nedá jednoduše změřit, ale bylo zřejmé, že ti z nás, kteří s koňmi trávíme čas, jsme si také všimli zlepšení vztahu s koněm. Choďte 20 hodin denně v botech, které jsou neflexibilní a omezující a uvidíme jestli z toho nebudete nevrlí.

Většina koní chodí na denní obhlídky na boso – bez bot, a velmi jim to prospívá. Zjistili jsme, že trakce je mnohem lepší než s podkovami. V centru města se nachází žulové a mramorové chodníky, které byly pro podkovaná kopyta kluzké jako led. Teď už to není problém. A také již podkovanými kopyty nezpůsobujeme škody na chodnících z exotickým kamenů. Všichni koně mají k dispozici boty pro případy potřeby, ale to je pouze občas. Určitě je obouváme na demonstrace a v případech, kdy je možnost, že by koně mohli šlápnout na rozbité sklo a různé zbytky rozbitých materiálů. Boty pak ochrání mnohem větší část kopyta než podkovy. Každý se nás ptá, co to koně nosí za tenisové boty a proč je kůň, který stojí vedle, nemá. Boty jsou definitivně dobrým tématem jak začít konverzaci a lidi jsou vždy překvapení, když zjistí, že naše koně nemají podkovy. Vše jim vysvětlíme a odchází od nás s dobrým porozuměním toho, proč je pro koně lepší být na boso, a to i na ulicích v centru města. Mají nově nabytou znalost, kterou mohou sdílet a vysvětlovat, doufejme i do budoucna, dalším lidem. Nikdy mě neunaví odpovídat na otázky, které vzbuzují divné boty mého koně. Když lidé odchází více informovaní o způsobu využívání koní a péči o ně, tak stojí za to odpovědět na stejnou otázku i po tisícáté.

Kam míříme dál?

Všichni koně v naší jednotce jsou nyní na boso a spokojení. Takže máme hotovo? To si nemyslím. Nadále se učíme. Pracujeme také na zlepšení prostředí pro naše koně, které je pro kopyta a zdraví koní stejně důležité jako trim. Než dokončím tento svůj článek, uplyne již rok našeho pobytu v našem novém zařízení (podívejte se na obrázky níže). Je to pro koně obrovská změna v životním stylu. V našem starém zařízení byli koně ve stájích, bez navazujících výběhů. Nyní má každý kůň svůj venkovní padock, který přímo navazuje na stáj. Povrch padocků je pokryt rozdrcenou žulou, která se prokázala jako výborné abrazivo pro stimulaci a podporu výměny rohoviny chodidel našich koní. Máme teď také několik rozsáhlejších padocků, kde se koně mohou též pohybovat, místo malých, které jsme měli předtím. Je to obrovské zlepšení. Hniloba kopyt, která byla všudypřítomná v našem vlhkém klimatu, se nyní v našem novém středisku objevuje velmi zřídka.

Výběhy jsou vysypané rozdrcenou žulou, která se ukázala jako výborné abrazivo pro stimulaci a podporu výměny rohoviny chodidla.
V současné době mají naši koně k dispozici rozsáhlé padocky, po kterých se mohou pohybovat.
Bližší pohled na krmiště se senem a automatické napáječky v padocích

Výživa koní je nastavena, jak nejlépe to jde. Koně mají celodenní přístup k senu a jsou přikrmování kvalitními granulemi. V některých ohledech jsme nadále smluvně vázaní s městem, ale snažíme se věci zlepšovat jak jen můžeme. Spolupracujeme s veterinářem, který  nás podporuje a má velmi otevřené myšlení, což je velká výhoda. Snažíme se také šířit osvětu do dalších policejních středisek, mezi ochranáři přírody a strážci parků a informovat je o benefitech neokovaných koní. Důstojník Danny Prior a já pracujeme pro Liberated Horsemanship, abychom pomohli založit školící a tréninkový program speciálně určený pro jezdecké jednotky. Doufám, že se nám podaří vést cestu k pohodlnějšímu a zdravějšímu životu koní v našem státě.

Copyright © 2010 Liberated Horsemanship, vydáno ve Spojených Státech Amerických

Liberated Horsemanship Press, P.O. Box 546, Warrenton, MO 63383

POMOC LIDEM & KONÍM
CELOSVĚTOVĚ
LiberatedHorsemanship.com
Váš zdroj pro multi-disciplinární, věděcky podložené informace o péči a využití koní

Tato publikace může být kopírována a distribuována pouze v plném rozsahu a s patřičným odkazem na autora a Liberated Horsemanship. Tento článek je určen pro vzdělávací účely. Ani autor, ani vydavatel nese odpovědnost za jakékoli jednání vyplývající z informací sdílených v tomto dokumentu vydání.

Článek je určen ke vzdělávacím účelům. Ani autor ani vydavatel nenesou odpovědnost ani závazky vůči jakýmkoli činnostem, které by byly zapříčiněny sdílením této publikace

Originál zde: http://subliberatedhorsemanship.com.liberatedhorsemanship.com/wp-content/uploads/2019/05/Barefoot-Police-Horses-Article.pdf

12