Jaké parametry má zdravé kopyto? Různé zdroje uvádí trochu rozdílné údaje a představy zastánců jednotlivých metod se tím pádem trochu liší. Jedna věc je soupis parametrů, druhá je poté to, co vidí oko konkrétního pozorovatele u konkrétního kopyta a z pohybu koně, včetně pocitů jezdce. Detailní popisy parametrů zdravých kopyt jednotlivých metod najdete v sekci Zdroje informací. Nicméně na základě mých zkušeností zde pro představu vkládám několik srovnávacích fotografií u kterých se domnívám, že se zastánci různých metod přece jen shodnou na tom, co je kopyto spíše zdravé a co kopyto spíše deformované a nemocné.
Nedívejme se v tuto chvíli na ideální kopyto pouze pomocí čísel a úhlů. Ty jsou určitě důležité při detailním vědeckém výzkumu, ale zkusme více zapojit naše smysly, které mohou být při posuzování zdraví kopyt z pohledu běžného koňského uživatele důležitější než přesná měření. Fixace na přesná čísla a úhly může být totiž někdy zavádějící a způsobovat zbytečné rozpory. Docházím k závěru, že představy o zdravém kopytě jsou u všech dostupných metod více méně podobné a snaží se docílit podobných parametrů. Liší se však ve vnímání detailů a v přesvědčeních o tom, jak kopytu k funkčním parametrům dopomáhat. Toto rozdílné vnímání a následné upřednostňování úprav konkrétních částí kopyta nad jinými částmi se právě může projevovat ve výsledku a při dlouhodobé aplikaci.
Kromě podkovářské metody jsou dalšími dostupnými způsoby úpravy koňských kopyt metody úprav podle vzoru volně žijících koní (především Pete Ramey, David Landreville, Jamie Jackson, Hiltrud Strasser a další). Nebudu zde do detailů popisovat přesný způsob úpravy kopyt jednotlivými metodami, ani je zdlouhavě srovnávat. Jednak z důvodu, že mi to přijde zbytečné. Srozumitelný popis jednotlivých metod již sepsali jiní a je dostupný v sekci Zdroje informací, případně jinde na internetu a v mnoha knižních publikacích. Za druhé ukazuje se, že dohady (ať už v internetových diskuzích, u kafe či nad kopytem) mezi zastánci různých názorů nikam nevedou, jelikož zažité představy, tradiční postupy, přesvědčení a domněnky jsou velmi zakořeněné a vzbuzují emoce, které jakékoli diskuze ovlivňují spíše neproduktivně. To je však lidské. K upřesňujícím a objektivním vyhodnocením by nám měli v dlouhodobém horizontu dopomoci právě samotné nashromážděné fotografie v sekci Fotografická evidence. Pozorování a porovnávání výsledků různých metod úprav kopyt za delší časové období a jejich vliv na pohyb koní na různých površích je cílem tohoto webu. Čím delší období budou majitelé ochotni sledovat a dokumentovat kopyta svých koní, tím objektivnější a kvalitnější bude možnost vyhodnocování.
Nebudu se tedy nyní pokoušet o přímou definici a popis zdravého kopyta. Pokusím se raději co nejjednodušeji popsat jak chápu postoj výše uvedených metod ve vztahu ke kopytům deformovaným. Z toho pak zkusím vyvodit jaký tvar kopyta je s největší pravděpodobností spíše zdravý a dlouhodobě funkční.
Nejčastěji se vyskytující deformace a vady kopytního pouzdra
Běžně pozoruji u koní následující deformace, při jejichž výskytu lze většinou pozorovat zhoršení pohybu koně, praskání kopytní stěny, abscesy apod.
Názorné příklady
Lze vrátit deformované kopyto do fyziologického a funkčního tvaru?
Metody úprav kopyt, které vychází z pozorování kopyt volně žijících koní dokládají, že ano. Tyto metody jsou často reprezentovány a vytvářeny osobnostmi (veterináři, chovateli, podkováři), které mají velký zájem zlepšovat welfare a péči o zdraví koní a to v době, kdy jsou koně využíváni převážně pro zábavu a rekreaci. Zároveň mají dlouhodobý přístup k velkému množství koní a kromě vzdělání v dané problematice také možnosti experimentace. Dokáží velmi detailně popsat anatomii kopyt, díky dlouhodobému pozorování, spolupráci, pokusům a omylům a opakovanému testování určit původ deformací a ověřit navrhnutá řešení. Tyto metody dochází ke shodným názorům, že výše uvedené deformace spolu mnohdy souvisí, objevují se nejdříve jednotlivě a časem se přidávají některé další z vyjmenovaných. Při dlouhodobém sledování nefunkčních kopyt je možné docela dobře určit souvislosti mezi jednotlivými deformacemi, příčinami a načasováním jejich vzniku.
Podkovářská metoda vznikla naopak v době, kdy kůň pomáhal člověku přežít. Převažovala potřeba ochrany koňských kopyt při dlouhém stání ve znečištěné stáji, při každodenní namáhavé práci anebo pohybu vojenského koně v členitém terénu, kdy vyřazení koně z provozu ze zdravotních důvodů mohlo ohrozit život celé rodiny nebo komunity. Je velmi pravděpodobné, že zájmy člověka často zcela převyšovaly zájmy o blaho a detailní stav zvířete. Hlavním motivem při problémech s kopyty mohlo být uvést nefunkční kopyto do provozuschopného stavu tak, aby zvíře mohlo co nejdéle sloužit. Je možné, že tento přístup zůstal zakořeněný v podkovářské metodě dodnes? Mnohá pozorování tomu nasvědčují a týkají se zejména koní využívaných pro sport, kde se potřeba přežití přetavila na potřebu soutěžit a vítězit. Nepochybuji o tom, že mnoho podkovářů dělá své řemeslo velmi dobře, s nejlepšími úmysly a to pomoci koni, aby se mu dobře chodidlo či zlepšit stav nemocného kopyta. Není však jednoznačné zda, okolnosti původu vzniku tohoto řemesla nemohou zužovat pohled na okolnosti vzniku deformací kopyt a jejich řešení. Příliš často vidím okované koně s těsnými patkami, špalkovými kopyty a žádnou snahu o nápravu těchto stavů při dalších opakovaných úpravách. Naopak tyto stavy jsou nezřídka považovány za geneticky podmíněné a neměnné. Nelze ani s jistotou určit podíl práce zručných a zkušených podkovářů vůči úpravám nekvalitním. Vyhodnocení práce podkováře je v rukou jednotlivých majitelů koní, kteří však často nejsou v této problematice vzdělaní, případně veterinářů.
Vědecké studie již v minulosti poukázaly na fakt, že klasická ocelová podkova působí na kopyto destruktivně (Clark 1809, Leisering, Hartmann 1893 a další, bude postupně doplněno do sekce Zdroje informací ). Omezuje mechaniku kopyta a tím i prokrvení, zatěžuje pohybový aparát, při nárazu na tvrdý povrch rezonuje frekvencí okolo 800Hz, což je frekvence poškozující živou tkáň a nejdříve nejjemnější kapiláry. Díky podkovákům je poškozena kopytní stěna zhoršuje se tepelná ochrana kopyta. Podkova, nevhodný terén výběhu, nedostatek pohybu, vyschlá rohovina, špatná úprava kopyt a ponechání podkovy na kopytě déle než 6 týdnů jsou nejčastější příčiny deformací kopyt, nekvalitní pomalu rostoucí rohoviny a dlouhodobého poškození struktur kopyta jako je podotrochlóza a kostnatění kopytních chrupavek. (zdroj www.kopyta.com)
Zásadním rozdílem podkovářské metody od ostatních metod bosých trimů je úprava bosého kopyta tak, aby k němu mohla být připevněna podkova. Při postavení kopyta po podkovářském trimu na rovnou plochu přiléhá zespoda kopytní stěna po celém obvodu k povrchu. Kopyto nemá fyziologické vyklenutí ve čtvrtích. Někteří podkováři začínají při pastevním trimu aplikovat ve čtvrtích mustang roll, ale jsou to zatím výjimky. Často je také mustangrollu přisuzován pouze estetický efekt, přitom jeho hlavní význam je rehabilitační a je nástrojem prevence. V případě připevňování podkovy není vytvoření obloučku nikdy možné. Podkova musí ke kopytu perfektně přiléhat. Střelka se při došlapu na velmi rovném terénu při podkování nedotýká země a není stimulovaná ve stejné míře jako u bosých kopyt. Co se týče rozpěrek, ty jsou kráceny na úroveň chodidla a neřeší se, zda se rozpěrky v některém místě svého průběhu pokládají či plazí. Pozorování ukazují, že plazící se rozpěrky mohou vytvořit falešnou vrstvu chodidla a pravé chodilo se nahází pod vrstvou rozplazených rozpěrek či je rozpěrkami utlačováno. Nemá tak možnost řádné stimulace. Velkou část váhy koně dlouhodobě nese především kopytní stěna (závěsný mechanismus), jejíž lamelární spoje jsou tak významně přetěžovány. Není výjimkou, že podkovy jsou měněny nejdříve po 8 týdnech, přitom doporučený interval úpravy kopyt je 6 týdnů, i méně, dle potřeby konkrétních kopyt.
U náprav deformací kopyt zkušenost ukazuje, že podkováři a majitelé koní mají tendence k přesvědčení, že většina deformací kopyt je nevyhnutelná nebo dokonce vrozená a aplikace podkov je nutná k minimalizaci či léčbě těchto deformací. Zde se tedy výsledky naprosto rozchází s metodami úprav podle vzoru volně žijících koní.
Nenechme se mýlit. Také jakoukoli nesprávně pochopenou nebo nedostatečně prováděnou metodou úpravy bosého kopyta, ať už podkovářským pastevní trimem nebo některou z úprav po vzoru volně žijících koní, lze docílit závažných deformací, i bez podkov.
Společným jmenovatelem většiny deformovaných kopyt domestikovaných koní je nedostatečné pochopení a sledování toho co se děje, když je na kopytě dlouhodobě něco příliš zkracováno nebo naopak ponecháváno příliš dlouhé oproti fyziologickému stavu. Namísto, aby bylo kopyto kontaktem se zemí stimulováno a posilováno, dochází k jeho postupným deformacím a vývoji nefyziologického tvaru, který není schopen plnit svou původní funkci.
Pokud z kopyta např. budeme opakovaně odebírat moc chodidlové rohoviny, můžeme tak podporovat vznik slabého chodila, které není odolné proti bodovému tlaku, tj. stoupnutí na kámen (projevy jsou např. drobení chůze, klopýtání, celková neochota v chůzi, abscesy). Pokud naopak necháme opakovaně přerůstat část kopytní stěny nebo celou kopytní stěnu, po čase se to projeví projeví, protože působící váha koně a protitlak podloží jsou příliš velké (praskání kopytní stěny, podtočené patky a další).
Čeho se chytit a co se ukazuje jako důležité?
Vetšina deformací a nemocí kopyt vzniká, jednoduše řečeno, přerůstáním kopytních stěn a ponecháním kopytního pouzdra v přerostlém nefyziologickém stavu. Na kopyto pak působí z různých stran páčivé síly, které deformují pouzdro, které následně utlačuje vnitřní struktury a spouští různé nežádoucí procesy (roztahování lamelárního spojení, hniloba střelky apod.).
Ráda bych uvedla pár faktorů, které po prozkoumání různých metod ze své dosavadní zkušenosti osobně považuji za zásadní a mohou sloužit jako užitečná vodítka. Při jejich dlouhodobém uvádění do praxe se ukazuje, že se koně pohybují velmi dobře v rozličném terénu a nevykazují žádné nebo jen malé deformace (které je možné korigovat) ani nemoci kopyt.
Poloha kopytní kosti
Představíme-li si koně stojícího na rovném povrchu a síly působící směrem dolů na jeho končetiny, zdá se být z mého pohledu logickou úvahou, že rovina kopytní kosti by měla být pokud možno ideálně v poloze rovnoběžně se zemí nebo mít jen malý pozitivní palmární úhel (studie ukazují, že většina zdravých kopyt má pozitivní palmární úhel do 6 stupňů), jelikož tato kost má po svém obvodu hrany a jakékoli natočení hran směrem k povrchu země napomáhá k nežádoucímu rozložení působících sil na okolní struktury (a mimo jiné od kloubu směrem nahoru na postavení kloubů, kostí, šlach i svalů). To v praxi například znamená, že patky nesmí být příliš vysoké, ani příliš nízké. Vůči čemu? Vůči rovině chodidla. Rohovina chodila vyrůstá ze škáry pod kopytní kostí, vrstva chodidlové rohoviny rovnoměrně přiléhá škárou ke kopytní kosti zespoda a kopíruje její tvar, vytváří konkávnost chodidla. Když při každém trimu zkrátíme u kopyta kopytní stěnu na úroveň chodidla, budeme tak udržovat patky v takové výšce jakou si kopyto koně v danou chvíli žádá a rovinu kopytní kosti co nejvíce paralelně k rovině země.
Kopytní pouzdro
Pokud má kopytní pouzdro plnit svou ochrannou a částečně nosnou funkci, mělo by těsně a co nejpřesněji přiléhat (pomocí škáry) ke kopytní kosti a kopírovat její tvar (ze stran i zespodu). Každý kůň může mít trochu jiný tvar kopytní kosti a tedy kopytního pouzdra a přesto mohou být všechna taková kopyta funkční a zdravá. Je třeba naučit se rozeznávat znaky, které indikují, že kopytní pouzdro je narušené. K tomu nám pomůže sledování jeho částí:
Kopytní stěny – praxe ukazuje, že nejsou jedinou nosnou částí kopyta. Pokud jsou někde přerostlé a dlouhodobě zatížené, deformují se a obepnutí kopytní kosti je nějakým způsobem narušeno, čímž je jí pak znemožněno být uvnitř pouzdra v poloze vodorovně se zemí (např. vysoké nepodtočené patky vyzdvihují kost v její zadní části nahoru a hrot kosti vlivem toho začne mířit dolů). Pozorujeme průběh korunky, zda se na pouzdře tvoří sukně, praskliny, zvlnění apod. Pokud podobné defekty zjistíme, je to znamení, že kopytní stěny jsou dlouhodobě nadměrně přetěžovány. Důležitým indikátorem, který nám ukáže jak moc je kopytní stěna přerostlá nám poskytuje také chodidlo. Když se naučíme rozlišit pravé chodidlo od falešného (rozlezlé rozpěrky, přirozené drolící se odumřelé buňky chodidla), poskytne nám tato rovina důležitý orientační bod (metoda Uniform sole thickness, zdroj M.R. Savoldi a G.F. Rosenberg, viz Zdroje informací).
Rozpěrky – považuji za největší výzvu při pochopení části kopytního pouzdra. Dosavadní zkušenosti mi ukazují, že pokud rozpěrka neroste vzpřímeně, začne se v nějakém místě na své růstové linii pokládat a její rohovina začne postupně překrývat rohovinu chodidla (většinou se to děje ruku v ruce s deformacemi vnějších kopytních stěn). Toto nejde zpravidla poznat pouhým okem i když někdy to indikuje fakt, že chodidlo není konkávní a je vyplněné hmotou. Ukazuje se, že rozpěrky mohou pokrýt celé (pravé) chodidlo a znemožnit tak jeho intenzivní stimulaci povrchem, po kterém kůň chodí. Přikláním se k tomu, aby byly rozpěrky v našich podmínkách rovnány a bylo zamezováno jejích plazení. Tím plní podpůrnou funkci v patkové oblasti, kde vytváří silné a odolné tzv. tvrdé patky, na které kůň s fyziologickými kopyty došlapuje jako první. Zároveň fungují rozpěrky v takové formě i proti skluzu. Některé metody bosého trimu po vzoru volně žijících koní uvádí, že plazící se rozpěrky mohou indikovat, že chodidlo je slabé a plazením se po pravém, ale slabém chodidle, jej chrání. U velmi nefunkčních kopyt je to součástí rehabilitačního procesu. Je to velmi zajímavá a možná úvaha, o jejíž výsledcích bych se ráda dozvěděla více. U zdravých a funkčních kopyt upřednostňuji u rozpěrek prevenci jejich pokládání. Pokud má pravá rohovina chodidla schopnost sílit a odolávat velmi tvrdým povrchům, proč si tento proces adaptace prodlužovat porůstáním rozpěrkami a jejich následným odstraňováním (celý proces může trvat až 2 roky). Je však možné, že u nemocných kopyt má plazení opravdu své opodstatnění. Slabé chodidlo je možná mírně dlouhodobě stimulováno i přes falešnou vrstvu rozplazených rozpěrek a po ztloustnutí se rozpěrky automaticky vrátí na své původní místo, falešné chodidlo se vydrolí a pod ním se objeví zrehabilitované pravé chodidlo připravené na přímou stimulaci. Výše popsaný jev jde nicméně ve většině případů, které vídám, ruku v ruce s deformacemi vnějšího pouzdra. Pokud neprobíhá snaha o navrácení pouzdra do fyziologického stavu, ani rozpěrky se nevrátí na svou původní linii. Vše souvisí se vším.
Chodidlo – je zásadní, aby bylo dostatečně konkávní a silné. Kopytní pouzdro (kopytní stěny a chodidlo) slouží primárně k ochraně měkkých struktur uvnitř kopyta. Vzhledem k váze koně a způsobu jeho pohybu v krajině, vidím jako nejzranitelnější část jeho kopyta chodidlo. Co se stane když kůň, který má tenké ploché chodilo, stoupne na kámen? Tenké chodidlo neumožní rozložení bodového tlaku na celou plochu a naopak bodový tlak zatlačí intenzivně v jednom místě a způsobí tak větší či menší pohmožděninu. Pokud je chodidlo tlusté a konkávní, bodový tlak je rozptýlen po celé ploše a kůň má tak možnost vyváznout bez újmy. Tlusté chodidlo zároveň slouží jako pevná základna a podpěra pro kopytní kost. Je známo, že i když je koni odebrána část kopytní obvodové stěny, kůň je nadále schopen pohybu po chodidle. Pokud je však zraněna nebo odstraněna část chodidla, kůň začne kulhat či přestane chodit úplně. Zda je chodidlo dostatečně vyvinuté lze orientačně poznat buď stlačením u hrotu střelu (pokud pruží není dostatečné tlusté) nebo pomocí hloubky střelkové rýhy v jejím nejhlubším bodě v úrovni patek a u hrotu střelky (Ramey). Praxe, disekce a pozorování ukazují, že pokud je vzdálenost mezi nejhlubším místem rýhy v úrovni patek a zemí (přiloženou rašplí na chodidlo) okolo 2,5 cm a u hrotu okolo 1,8 cm je chodidlo dostatečně konkávní a tedy i tlusté a plní výborně ochranou funkci. Kůň je schopen se pohybovat bez následků (kulhání, absces apod.) i po kamenitém terénu v klusu případně ve cvalu.
Střelka – tlumí nárazy a působí protiskluzově. Pro její zdravý vývoj je třeba těsný kontakt se zemí, pohyb a „čistá“ špína, tedy přírodní bahno a povrchy země bez velké příměsi výkalů či moči. Pokud splníme tyto požadavky není třeba střelku vůbec strouhat. Její povrch se pravidelně párkrát do roka vymění. Stará struktura se začne uvolňovat a odpadne. Jak píše Pete Ramey ve své knize Care and Rehabilitation of the Equine Hoof: „Stejně jako u chodidla, nejběžnějším přístupem při trimování střelky, by mělo být nedělat s ní NIC.“
Závěr
Čím více se učím hledat, vnímat a rozpoznávat tyto faktory, tím více mi to pomáhá ve schopnosti promítnout si vnitřní struktury kopyta, identifikovat deformace kopytního pouzdra, které jsou nežádoucí a zvolit postup, který vede k nápravě a zdravému pohybu koně.
Doposud načerpané informace a pozorování mě přesvědčují přiklonit se k úpravám kopyt po vzoru volně žijících koní, kdy je kladen důraz na silné a dobře vyvinuté pravé chodidlo bez položených rozpěrek. Pokud bych měla jednoduše vymezit fyziologický trim, vyzdvihla bych tyto body, které myslím, že jsou podstatou zdraví kopyt, protože pokud jsou podporovány, dochází k přirozené prevenci a eliminaci většiny deformací a patologií kopyt:
Co se týče ochrany kopyt přikloňuji se k používání botiček a dále formám podkování, kdy podkova umožňuje trvalou stimulaci chodidla, střelky a flexibilitu patek a je měněna nejdéle v intervalu do 5 týdnů. Silným argumentem je schopnost těchto přístupů udržovat kopyta co nejblíže fyziologickému a funkčnímu tvaru, vysvětlovat příčiny kopyt deformovaných a prokazatelně zajišťovat jejich nápravu, což se u podkovářského pastevního trimu a podkování jednoduchými ocelovými podkovami nepotvrzuje.
Pokud majitel koně zvolí pro svého koně klasické podkování jednoduchou podkovou, měl by, podle mého názoru, důsledně vyžadovat časté překování, aby kůň co nejméně přetěžoval kopytní stěny a zařazovat období naboso, aby mělo kopyto a navazující části těla možnost regenerace.
Uvítám spolupráci majitelů koní a zastánců jednotlivých metod při shromažďování užitečné fotografické dokumentace úprav kopyt a zkušeností s výsledným pohybem koní na různých površích, pomocí kterých můžeme v budoucnu ještě více pochopit schopnosti adaptace a procesy kopytních změn a přispět v maximální míře k vývoji zdravých kopyt koní.
„Fyziologický trim je takový trim, který umožňuje, aby tkáně chodidla optimálně fungovaly při rozptylování nárazových energií během kontaktu chodidla se zemí.“
Dr. R. Bowker
