• +420 721 485 602
  • info@srovnejkopyta.cz

Příběh špalkového kopyta

Příběh špalkového kopyta

Napsala: Michaela Poláková

Všechno to začalo před lety, když jsem doslova za pár tisíc (a shodou náhod) koupila svého prvního koně. Zrzavý valach jako stodola, poctivých 175 centimetrů v kohoutku. Táhlo mu na 17 let.  Ti, co ho znali, ho popisovali vesměs jako „zrzavého debila“, který nerad skáče, má plechovou hubu, nemá chody, venku nejde skoro zastavit a k smrti se bojí vody. A vlastně všeho, co někde a) bylo a teď to tam není, b) nebylo a teďka to tam je, c) všech ostatních neviditelných věcí, lidí a zvuků, které by se tam jen teoreticky mohli vyskytnout. Ano, takový permanentně přinasraný tank, kterého ale rozhodí i letící sáček.

Já toho rezatého autistu od první chvíle naivně zbožňovala, on mě tak nějak toleroval (až na ty chvíle, kdy nenáviděl všechno, co se hýbe) a vyčkával, co ze mě nakonec vyleze. Já si představovala, že když ho budu mít ráda, on mě taky bude mít rád. Nakupovala jsem bandáže, dečky a čabraky, protože to bylo tenkrát asi to jediné, na co jsem si sama troufla.

Asi si už v tuhle chvíli říkáte, co má tohle co dělat s kopyty. To chápu. Ale tohle nebude text, jaký jste o kopytech asi zvyklí číst. Bude dlouhý, ale snad i díky tomu v něm bude fakt všechno, a ve skutečných souvislostech, které mohou pomoci někomu dalšímu. Třeba se v nějaké pasáži poznáte. Ale dopředu říkám, že rychlé a univerzální řešení nenabízím – neznám ho. Ani po těch letech opravdu intenzivní, každodenní zkušenosti ne.

Dukát byl nakovaný na všechny čtyři, bývalým majitelem mi bylo řečeno, že po většinu života. V kopytech jsem se tenkrát dvakrát nevyznala, byl to pro mě prostě kus jakési rohoviny na konci koňské nohy. Převzala jsem stejného kováře, který měl mého valacha v péči roky. Jména zde uvádět nebudu, není účelem lynčovat a obviňovat, ale vystihnout problémy v celém systému. Asi po roce jsme se rozloučili – chtěla jsem u kování být a aktivně se ptát na to, co mě zajímá. Hlavně proto, že koně čas od času zlobily přední nohy, pravá byla vždy horší. A věděla jsem, že po konzultaci s tímto kovářem bývalý majitel několikrát aplikoval na pravou přední šlachu takzvaný blistr. Tvrdili, že s dobrým výsledkem – ale mně se to nějak nezdálo. S odpovědí: „Paninko, do toho nám nekecejte, my jsme u koní celej život, a umíme posoudit, co je třeba,“ jsem se nechtěla spokojit.

Bohužel kovář byl zvyklý jezdit, jak se to hodilo jemu, měl svůj kalendář (jezdil po osmi týdnech). Se mnou téměř nekomunikoval. Vlastně mě u toho ani nechtěl a nepotřeboval. To nebyl přístup, který by mi seděl, takže jsem (dodnes všeobecně vyhlášeného mistra) kováře změnila. Nechala jsem si doporučit jiného, který jezdil se svým vlastním týmem učňů, tedy partu, která kovala i některým ostatním lidem ve stáji. Byl rychlý a lidi si ho chválili. Tak jsem po tom skočila. Tehdy jsem si ještě myslela, že kování je vlastně obdoba takového pneuservisu – já platím, oni se starají, a jelikož to dělají celý život, rozumí tomu a já nikdy nebudu mít šanci se stát takovým znalcem, natož s koněm, kterého znám jen necelý rok.

Nevysvětlitelné pokulhávání se čas od času objevovalo a zase mizelo, tak jednou za dva měsíce. Častější to bylo po dlouhé vyjížďce, když bylo tvrdo. Někdy taky po skákání – ale nebylo to pravidlem. Ano. My s těmito kopyty i skákali. Už jsem si nafackovala, zpětně.

Kůň měl stále velmi krátký a drobivý krok, v klusu byl celkem normální, ve cvalu taky. U toho kroku mi i tehdejší trenérka tvrdila: „Takový je, co ho znám. Takhle on prostě chodí.“ Po čase (delším, než by mi bylo milé, tedy asi po půl roce) mi to začalo celé být trochu divné. Víc jsem se na ta kopyta soustředila, a při pohledu na přední mi přišlo, že každé vypadá trošku jinak. Jedno bylo trošku menší, než druhé. Asi o centimetr. Pak přišlo první zranění šlachy – na vyjížďce ve cvalu špatně šlápl, a natrhnul si šlachu hlubokého ohybače na pravé přední noze. Veterinářka naordinovala standardních 6 týdnů stání, pak krokování po tvrdém. A částečně potvrdila moje obavy – podkování podle ní nebyla žádná sláva. Doporučila lehčí podkovy, ne ta těžká železa s další navařenou hmotou v přední části. Bavily jsme se i o plastových podkovách. Šlacha se po měsíci a půl (podle kontroly na sono) zahojila, byť zůstala chronicky trochu přiteklá. Ještě dvakrát jsem se pokoušela u kování diskutovat s kovářem o kopytech svého koně (ta troufalost..!), ale opět bez úspěchu. Vždy se odehrál stejný postup. Jeden pomocník sundával staré podkovy, další „odcvakal“ narostlou rohovinu (jako nehet, stejně po celém obvodu), a pak mistr kovář přibil podkovu novou. Poslední kování s tímto týmem bylo opravdu poslední kapkou, přijeli jen oni pomocníci, protože kovář byl nemocný, a na oné problematické pravé přední ucvakli pořádný kus špice – protože se tam odloupl kus stěny a „nebylo by to kam přibít, paní“, proto se to prý musí začistit, zastřihnout. To jsem se fakt vytočila, protože i já jako laik jsem chápala, že roztřepené kopyto je něco jiného, než roztřepené konečky vlasů. Nicméně – problém na podzim roku 2014 úplně poprvé vylezl v celé své „kráse“. Viz první fotografie.

4.11.2014  – výchozí stav, na snímku valach ČT Dukát, 17 let

Špalek jako k*áva

Už to nebylo jen o menší velikosti podkovy, už to bylo jasné, jak facka. Pravé přední kopyto bylo divné. Jiné. Mělo úplně jinou šířku, tvar i výšku patek, než druhá noha. Směrem k zemi se vůbec nerozšiřovalo, dokonce spíš naopak. Byla to taková šikmá plechovka od lančmítu. Střed byl jen taková úzká čárka, ani se u patek nedělil na dvě ramena. Vlastně nebyl. Patky byly vysoké osm (!) centimetrů. Kůň ale nekulhal, jen tak ve svém stylu drobil, a dost často zakopával, případně si urval jednu z předních podkov. Nerad skákal, štycoval.

4.1.2014. Při pohledu zezadu je patrný obrovský rozdíl mezi předními končetinami, obě jsou žalostné, PP horší.

Pro dokreslení situace, ve které jsme se nacházeli, tady sepíšu některé názory, nebo argumenty, se kterými jsem se setkávala.

,,Hele, to je ale úplně normální, že kůň nemá obě přední nohy stejný. Víš kolik je třeba lidí, který mají každou nohu jinak dlouhou? A některý to nezjistí celej život“.

,,Ale však teďka nekulhá ne? Kdyby tam byl nějakej problém, tak by nechodil vůbec“.

,,On už takhle ale chodí deset let, fakt. S tím nic neuděláš“.

,,Ale ten kovář je výbornej, já jsem s ním strašně spokojená.“

,,Ale ten kovář je výbornej, já jsem s ním strašně spokojená.“

,,Už je taky starej no, tyhle velký těžký koně často odcházej na nohy.“

,,On se v tom kroku jenom fláká, proto ti zakopává. Pober si ho na otěž a pobídni ho, on pak přestane kulhat, vidíš? Vymejšlí si“.

,,Změny pro takhle starýho koně nejsou dobrý, nech to tak, jak to je, ať to ještě nezhoršíš.“

,,To zranění šlachy nemělo s kopyty žádnou souvislost“.

,,Takhle velký a těžký čétéčko nemůže být bez podkov.“

Po nocích jsem googlila termín „špalkové kopyto“, který přede mnou nahlas do té doby nikdo nevyslovil. I koňáci, kterých jsem si vážila a kteří byli u koní desítky let, mi tvrdili, že se s tím nikdy nesetkali. Protože jsem žila v tu chvíli v domnění, že můj kůň bez podkov chodit nemůže, hledala jsem různé varianty a zaujaly mě plastové podkovy. I proto, že když dříve koně kovali na plastové podložky mezi kopyto a podkovu, přišlo mi, že kulhal méně často. Tak jsem si tak nějak myslela, že když to bude celé takové měkčí, tak by se to mohlo vyřešit. Proč mají kopyta tvar takový, jaký mají – tomu jsem tehdy nerozuměla a netušila jsem, že je vůbec možnost to nějak řešit.

Teď už to zní skoro neuvěřitelně, ale v tu dobu plastové podkovy v republice uměli (a byli ochotni) nakovat asi jen čtyři lidi. Tímto prostým klíčem jsem narazila na šikovného kováře, který v tu dobu pracoval třeba s Eponami. Tomu jsem nafotila Dukátova kopyta a domluvila se s ním, že přijede.

Když dorazil, a přivedla jsem před něj valacha, tak asi dvacet minut vůbec nic neříkal. Pak z něj vypadla věta, na kterou nikdy nezapomenu: „No, tak to jsem ještě neviděl.“ A rozjela se oboustranná diskuze, která vlastně dodnes neskončila. Jen s tím rozdílem, že teď po letech už do té diskuze mám i čím přispět. Tenkrát jsem jen čučela jak puk. Vůbec poprvé jsem viděla kováře, který si nechal koně předvést několikrát v kroku i v klusu, a to na různých površích, a taky na rovině i na kruhu. A bavil se se mnou o tom, jaký je stav, jaké jsou možnosti, a taky jaká jsou rizika jednotlivých řešení.

Pochopila jsem, že jsme, lakonicky řečeno, v hajzlu. Ani jedna z těch možností nevypadala na to, že si zítra zajezdíme. Těžko jsem chápala, že si asi nezajezdím trochu delší dobu. Ale závodit jsem nikdy moc nechtěla, takže naši rekreační kariéru nic neohrožovalo. Smiřovala jsem se s tím, že kopyto odrůstá i celý rok. A taky, že stejně dlouho, jako ho někdo s prominutím prasil, může trvat i kompletní obnova. Přišlo mi to smysluplné, a chtěla jsem koni nohy srovnat jednou provždy, a pokud to bude možné, problém trvale vyřešit. A opravdu pochopit nejen CO se stalo, ale i PROČ se to stalo. A ostatně – lepší nechat koně pár měsíců odfrknout, vyřešit to, a pak pomalu začít zase něco dělat. To si myslím doposud.

Dohodli jsme se, že koně zkusíme zout, a necháme kopyta trochu odpočinout a roztáhnout se, protože byla na všech nohách extrémně úzká, vinou těsných podkov. A současně, že budeme postupně snižovat ty extrémně vysoké patky na pravé přední, které se vznášely nad zemí. Že tedy sundáme všechny čtyři podkovy. Ale ne hned v ten den. Podkovář si vyžádal rentgenový snímek, aby věděl, v jaké poloze je kopytní kost –  a já chtěla postup konzultovat ještě s dalším veterinářem. Přece jen – už jsem do té doby slyšela tolik protichůdných mouder, že jsem chtěla shodu kováře a nestranného veterináře, a ne jít cestou „pokus-omyl.

Za týden přijel MVDr. Ilja Pták. Udělal rentgeny obou předních nohou, a řekl, že se mu návrh kováře zdá rozumný, a že kdyby to byl jeho kůň, asi by postupoval stejně. Snižovat patky, a postupně to rovnat. Všimli jsme si taky, že u té špatné PP má kůň u plece atrofovaný sval, naopak na druhé straně u levé přední byl sval za loktem nepoměrně hodně vyvinutý. Kůň prostě tahal levou stranou, co mohl, aby vykompenzoval nefunkčnost na pravé straně. Veterinář taky ale zmínil, že u takhle starších koní se to většinou už neřeší, jen se jim nasadí zámkovka, nebo ortopedická podkova. Ale tím pádem už využitelnost může být jen pár krátkých let.

Po tomto už jsem neváhala. Nechtěla jsem se prostě smířit s tím, že ten zrzavý silák s vykuleným okem (poháněný vlastním nasráním a hrdostí) má před sebou už jenom rok nebo dva, a pak to bude muset v osmnácti letech zabalit, protože ho nohy neunesou. Tohle vyměnit za rok „bezstarostného“ ježdění? Tak to ani náhodou. Bylo rozhodnuto. Ale to jsem ještě netušila, co nás vlastně čeká.

První pajdání

Sundali jsme podkovy a stalo se to, co se muselo stát a co se ostatně dalo čekat. Kůň se neochotně a bolestivě šoural, do klusu se mu nechtělo. Řešil každý kamínek. Kulhal střídavě snad na všechny nohy. S tím jsme ale počítali, dávalo to smysl. Kopyta byla tak poškozená, že jsme věděli, že to bude ještě hodně dlouho trvat, než bude koni chůze po nich pohodlná. Počítala jsem i s tím, že se někde vyvalí i nějaký absces (přišli jsme třeba na to, že Dukát měl v kopytech zakované asi 2 kusy hřebíků – předešlému kováři se zalomily, nešly mu vytáhnout a tak je v kopytě prostě nechal (!). Začínal ale podzim, všude bylo bahno a měkko, tak jsme si říkali, že to období je na to asi ideální. Kovář byl prakticky stále na telefonu a zhruba obden se zajímal o stav koně, a já se ze všech sil pokoušela nehysterčit. Přece jen – nikdo nechceme, aby naše milované zvíře cokoliv bolelo. A já myslím, že ho tenkrát ty nohy bolely fest. Blbě se mi na to koukalo, měla jsem strašné výčitky a pochybnosti.

18.11.2014 Přední končetiny po sundání podkov.

Přemýšlela jsem ale takhle – když ho teď zpátky nakováme, tak mu ulevíme jen na chvíli, a znecitlivíme ty nohy. Tím ale jen zakryjeme ten problém, nevyřešíme ho. Spoléhala jsem na to, že i ten kůň mi dá najevo, když toho bude mít tak akorát dost. Kůň ale zvesela žral, řehtal, v měkkém byl v pohodě, a když se dobře vyspal, docela i chodil. Ani vzdáleně to nebylo na to na něm jezdit, ale hodně jsme chodili v kroku na ruce. Taky proto, abychom co nejvíc stimulovali kopytní mechanismus (i když v tu dobu ještě prakticky nefunkční).

Tady se hodí zmínit, jaký měl vlastně kůň režim. Než ho cca ve dvanácti letech poznala moje trenérka, byl podle přání jeho majitele jen v boxe a jeho pohyb se odehrával při lonžování, tréninku, nebo dlouhé vyjížďce. Do výběhu chodil jen výjimečně třeba na hodinu a sám (aby se mu něco nestalo).

To se podařilo změnit. Chtěla jsem, aby byl venku co nejvíc, ideálně dopoledne i odpoledne. Bohužel ale tenhle areál u Prahy – ačkoliv provozovatelé stáje opravdu dělali maximum – měl vždycky problém s místem, výběhy byly malé a prakticky všechny na vydupané hlíně. Takže žádné velké běhání. Nebylo kde. Koně chodili zhruba po dvou, a museli se všichni spravedlivě prostřídat. Když pršelo, nebo ještě něco horšího, koně byli doma celý den. V tomto místě to zkrátka nešlo jinak, ani kdybychom se na hlavu postavili. Dispozice areálu člověk nepředělá. Stáj jsem ale měla doslova za barákem, což mi tehdy vyhovovalo a naskytovalo to spoustu výhod. Když na to přišlo, mohla jsem být u koně doslova každý den. Ani na vteřinu jsem neuvažovala o tom, že bych ho stěhovala. Ostatně on byl jedním z důvodů, proč jsme si s partnerem koupili byt přímo v sousedství stáje.

Pokračovali jsme ve snižování patek, kovář jezdil na milimetrové úpravy každých 14 dní. To, co jsme ze začátku považovali za největší problém, tedy vysoké patky, nakonec ale nebylo tím nejhorším. Jejich příšerný stav se projevoval přeneseně – na špičce. V patkách kůň pociťoval nepohodlí, takže začal víc a víc přenášet váhu na špici. Což v kombinaci s rohovinou kvality hadru na podlahu působilo, že si špičku velmi rychle ošlapal, obrousil, olámal. Kopyto bylo zejména v přední části roztřepené na všechny strany. Takže jsme sice snižovali patky, ale zatímco ty rostly jako blázen, špice mizela takřka po centimetrech, před očima. Každopádně – kopyto nevypadalo vůbec dobře a myslím, že, jak já, tak kovář jsme z toho byli velmi frustrovaní. Byl to i podle veterináře korektní postup, přesto se to nevedlo. Dodržovali jsme všechny zásady správné korektury kopyt, podle všech moderních kopytářských zásad. Začali jsme mít ale obavy, že si kůň doslova ošlape špici až na kost.

17.2.2015 Jeden z prvních pokusů o využití plastové podkovy Epona. Úspěšný jen částečně – pomáhal sice ochránit špici, podkova však na kopytě špatně držela. Chtěli jsme ji navíc probít hřebíky jen minimálně, rohovina byla totiž jako hadr.

Bylo jasné, že jestli nějak neochráníme rohovinu na špičce, nastane průšvih. Volba padla přece jen na plastové podkovy, Epony. Na předek. Na bosý zadek si kůň zvykl poměrně rychle a už mu to nevadilo. To jediné mi trochu vracelo optimismus – když jsem viděla, že ty zadní kopyta, která na tom nejsou zas až tak zle, jsou schopná se roztahovat a regenerovat. Věřila jsem, že musíme nějak hacknout i ten předek. Protože předek kopyta byl šíleně olámaný a prakticky chyběl, kopyto musel kovář dostavět tmelem. Pak, když jsme měli relativně normální tvar, a opět trochu snížili patky, nasadili jsme Epona shoe. A chvíli vypadalo, že jsme na to kápli. Po dvou dnech, kdy se šlacha hlubokého ohybače přizpůsobila nižším patkám, jsem vzala koně na několikakilometrovou procházku na rovném a tvrdém povrchu (po silnici, na ruce). Kůň s radostí vyšlapoval. Naordinovala jsem nám dlouhé procházky každý den, a poctivě jsme chodili. Silnice v 5 ráno byly naše. Nachodili jsme tady po okreskách desítky kilometrů. Bylo to čím dál lepší, patky už byly zhruba na polovině své původní výšky. Epony trochu zlobily v tom, že nedržely, různě se odchlipovaly. Zkoušeli jsme lepit, zkoušeli jsme přibíjet… Nic nepomohlo. Nemyslím, že to byla nutně vada výrobku. Spíš to byla tak extrémní situace, tak nefyziologický tvar, že by na tom nedrželo vůbec nic.

17.2.2015 Pravá přední – chybějící rohovina z olámané špice dostavěná tmelem. 

Do toho jsme si střihli ještě jednu „zábavu“. Valachovi jsem jednou při důkladnějším čištění objevila tuhou bouličku na vnitřní straně zadní nohy, ve slabinách. Byla to taková kulička pod kůží, pohyblivá. Zavolala jsem veterinářku a ta diagnostikovala nádor. Byly jsme domluvené, že ho v krátké narkóze zkusíme vyříznout, koně položíme v boxe, vyvážeme nohu nahoru. Až když jsme to udělaly, doktorka zjistila, že těch nádorů je tam 16! V různých velikostech a svazcích. Z krátké narkózy na osmnáctiletém koni se stala dvouapůlhodinová operace. Po ní se naštěstí postavil, ale rána byla bez nadsázky příšerná, celá plocha vnitřního stehna velká jako talíř byla prořezaná jako cedník, šít se to nemohlo, kůže bylo málo. Po rozborech se naštěstí ukázalo, že nádory byly nezhoubné. Ránu jsem oplachovala řepíkem, píchala antibiotika, vodila ho, aby hnis vytékal. Naštěstí se všechno zhojilo, zatáhlo, a už se to nevrátilo. Kůň opravdu zabojoval. Byli jsme si mnohem blíž, začala jsem chápat, jaký je to bojovník, a jak obrovskou chuť žít.

Záchvěv naděje

Ten největší extrém byl odstraněn, zadek bosý, předek jsme „tak nějak“ drželi v rámci možností. A to většinou v koloběhu: co si kde ušlápl, ochodil, urval – dolepit, dostavět, co nejblíže fyziologickému tvaru – přistrouhnout, snížit patky – chodit, chodit, chodit.

Na jaře roku 2015 nastalo fajn období. Dukát začal být dopřednější, chodil vlastně pravidelně (byl trochu horší na levou stranu, ale který kůň není horší na jednu stranu), začal se mu prodlužovat krok, už nedrobil. Po několika měsících, když jsem ho už v kroku skoro nemohla udržet, jsem po konzultaci s kovářem a veterinářem přistoupila k tomu, že na něj zkusím sednout. Nejdřív na krokování, pak že se uvidí. Kopyta měla k ideálu daleko, hlavně ta nešťastná pravá přední, nicméně tak děsné jako na začátku to rozhodně nebylo. Tak jsme začali jezdit – občas na jízdárnu, nejradši ale ven. Kůň měl obrovskou chuť k pohybu. Začal sám naklusávat, později nacválávat. Podpořila jsem šlachy tím, že jsem přikoupila kůru Bonharenu (kyselina hyalorunová, píchali jsme každý týden do žíly, kůra trvala asi 5 týdnů). Pravá přední se trochu porovnala, přední stěna kopyta se přestala prohýbat. Už jsme nic nelepili (ono taky – pracujte pár týdnů se všemi možnými kopytními tmely a lepidly, co jsou na trhu, a budete je spolehlivě nenávidět. A kdybyste k tomu všemu neměli ještě k sobě slepené všechny prsty do jednoho, možná byste i napsali výrobcům, ať si tu fantastickou věc strčí do… No, to je jedno…).  Takže jsme vymysleli náhradní řešení. Potřebovali jsme něco, co ochrání špičku kopyta před nadměrným obrušováním. Protože, jestli jsme u Dukáta něco vypozorovali, tak že nejhorší je ta smyčka – něco si utrne, ušlápne, pak ho to děsně bolí a kulhá – tím méně má chuť k pohybu a šetří se – čím míň pohybu, tím horší rohovina roste a kopyto nepracuje – čím horší to je, tím víc tam nic nedrží, a tak dále, a tak dále. Zkrátka – pokud kůň chodil, a něco to nenarušilo, pak to bylo dobré. Naboso to bohužel nešlo, lepit ty sajrajty už jsme nechtěli, bota na tohle bohužel napasovat nešla. Všechno se vyzouvalo, nic nedrželo. Takže jsme se rozhodli na kopyto přibít speciální podkůvku, která nejen kryla špici (zespoda i shora), a taky ta nejhorší místa trochu znecitlivovala (což podkovy umí spolehlivě), ale zároveň přitom nekryla patky. To, aby měly šanci se přirozeně obrušovat, a pokud možno roztahovat.

30.6.2015. Pravá přední, improvizovaná ochrana špičky kopyta, při které byla snaha o to aby ale patky nebyly stahovány podkovou a mohly pružit. Jinak byl kůň bosý.

Po tomhle kůň úplně ožil. Začal s radostí běhat, nedělal mu problém cval, v terénu mizel v kopcích. Na vyjížďce mu nestačili o deset let mladší koně. Přihlásili jsme se tenkrát do lokálních závodů working equitation v terénu, což spočívalo v plnění mnoha úkolů, ale taky ujetí trasy asi 20 kilometrů, a jelo se na čas. Byli jsme třetí. Vypadalo to, že jsme našli řešení. Jediné, čeho jsme si všimli, bylo, že stále nadlehčuje patky (které byly stále kontrahované a asi v nich bylo nepohodlí), a váhu přenáší na špičku kopyta. Dokonce tak, že by člověk bez problémů pod patky podsunul papír, ačkoliv kůň na té noze stál plnou vahou (i když jsme druhou přední nohu zvedli). Protlačoval i spěnkový kloub dopředu, což je charakteristické pro koně, který má nepohodlí, nebo přímo bolest v patkách.  To bylo divné, a nebylo to v pořádku. Začala jsem vidět souvislost i s tím intenzivním blistrováním, které na této noze opakovaně prováděl bývalý majitel. Šlacha byla zkrátka zbytnělá, a chovala se občas divně.

Kůň ale nevykazoval známky nějakého velkého problému, takže jsme dál chodili na procházky na ruce, občas si zajezdit. Ke skákání jsme se už nevrátili (beztak nás to moc nebavilo ani jednoho). S trenérkou jsme se postupně rozloučily a vydaly se každá svou cestou. Začala jsem s koněm pracovat trochu jinak, postě tak, jak mě to bavilo – zkoušela jsem se naučit jeho jazyk, porozumět tomu, co mi říká, a kdy potřebuje, abych na něj naopak mluvila já. Pohybem, gesty. Začalo se nám spolu dařit, často jsem odkládala tu sedlo, tu udidlo, a tak dále. Přidala jsem cvičení ve volnosti, s plachtou, cviky s protahováním.

Tato euforie vydržela až na občasnou oblačnost způsobenou stržením podkůvky ve výběhu (což pak vyústilo vždy v hrozné kulhání a nepohyblivost) zhruba rok. Režim byl stále stejný – cca třikrát v týdnu nějaká práce, zbytek denně výběh, alespoň dopoledne nebo odpoledne.

Zkracování šlachy

Čeho si nešlo nevšimnout, bylo velmi, velmi pozvolné, plíživé zkracování šlachy. Aniž by se kůň v pohybu nějak změnil či vyloženě zhoršil, pod patky na pravé přední jste postupně mohli nasunout časopis, krabičku od sirek, pak už i palec.

12.9.2015 Ukázka typického postoje postoje koně v té době.
12.9.2015 Na této fotce je vidět, jak valach protlačuje spěnkový kloub dopředu. To bylo patrné výrazněji při stání. Při pohybu ještě kloub prošlápl tak, že se patky kopyta dotýkaly země. Je to neuvěřitelné, ale výrazně nekulhal. Pohybový stereotyp byl obrovský.

Noha byla celá strmější, o to bylo výraznější, že levá přední se chovala jako normální noha zdravého koně. Ta asymetrie byla zoufalá. Šlacha hlubokého ohybače táhla zadní část kopyta vzhůru. Naplno se roztočil kolotoč, kdy situaci zhoršoval nedostatek pohybu. Čím míň pohybu, tím více se šlacha zkracovala. Čím byla zkrácenější, tím víc byl pohyb bolestivý, a tím déle trvalo ji protáhnout a nohu trochu „zprovoznit“. Nejhorší to bylo ráno, přes den ve výběhu to trochu prošlápnul, podle stavu jsme krokovali na ruce, nebo pod sedlem. Někdy to bylo delší dobu lepší, někdy chvilku horší, ale pak už se to až na výjimky jen zhoršovalo. Poslední kapkou byl den, kdy jsem vzala ztuhlého koně alespoň krokovat na lonž, aby měl alespoň nějaký řízený pohyb. Po pár kolečkách krokování se valach něčeho šíleně lekl, vyběhl, noha postavená na špic ho neunesla, a v obratu se skácel k zemi do písku jízdárny. Byl to strašný pohled, srdce se mi zastavilo. Kůň ležel na zemi, vyloženě nešťastný a nechápající, co se mu to stalo, kde jako zůstala ta noha, kterou potřeboval, proč mu jako vypnula.

Tím bylo naprosto jasné, že tohle je hodně, hodně zlé. Volat veterináře – nebylo proč, všichni už dopředu konzultaci odmítali, většina z nich s tím, že takto vážný pohybový problém u takto starého koně (tehdy mu bylo 19 let) má jediné řešení. To úplně konečné a poslední.

Vabank

V tu chvíli to bylo buď, anebo. Na podzim roku 2016 se šlacha zkracovala už zhruba o centimetr za týden, kůň chodil tak, že balancoval na špičce naprosto strmé a tvrdé hrudní končetiny jako baletka.

1.11.2016 V tu dobu byl stav nejhorší. Toto bylo trvalé postavení končetiny, celá váha spočívala na špici kopyta. Byl v konečné fázi už podkován na plnou podkovu, i proto, aby z kopyta něco zbylo – když podkovu neměl, chodil po přední straně kopyta. Noha byla od karpu nepohyblivá, jako dřevěná.

V říjnu už nechodil ani do výběhu, prakticky stál v boxe, ze kterého nebyl schopen vyjít. Já téměř nonstop řešila, co budeme, do háje, dělat, a jak. Začal se na mě zvyšovat tlak ve smyslu, že kůň má už svůj věk a že ho nemám dál trápit. Sváděla jsem obrovský boj i sama ze sebou, jestli to náhodou není pravda, jestli si tím zachraňováním něco nedokazuju, nebo jestli si nechci přiznat, že je to beznadějné. Jenže pak jsem přišla k tomu něžnému obrovi do boxu, a on až na tu nohu byl tak vitální, řehtal na celé kolo, žral jako protržený, miloval pozornost, drbání, masáže, nebo si tam přebíral dobroty, co jsem mu dávala do sítě. Naparoval se před kobylou odvedle z boxu, na kterou vytrvale brumlal a vyřvával, kdykoliv si dovolila opustit prostor (šla do tréninku na hodinu). To prostě nebylo zvíře, které se to chystá zabalit.

Noha ale vypadala čím dál hůř – až jednoho dne začal překlubovat. Brečela jsem, jen když jsem ho viděla stát. Mezitím jsem obvolávala a obepisovala všechny koňské ortopedy u nás a blízkém zahraničí. Bylo jasné, že nezvládne už ani žádné další kování, nelze ani vystrouhat tu druhou zdravou přední nohu – na čem ten kůň má stát? Ze strany veterinářů přicházel jeden zamítavý postoj za druhým, někteří pak zcela narovinu přiznali, že se s něčím takovým nikdy nesetkali. Byly jich desítky. Navíc to vypadalo, že by se tento problém musel řešit přímo v podmínkách stáje. Kůň nebyl schopen převozu a ještě tam byla v pozadí jedna věc. Okolo Dukáta se nesla legenda, že ten prostě do vozíku v životě nenastoupí, že je to nenaložitelný kůň. Navíc na třech nohách.

1.11.2016 Balancování na špičce

Jak jsem pozorovala celý proces vývoje a pak i radikální zhoršení v posledních měsících, začala jsem být čím dál víc přesvědčená, že za všechno může ta zkrácená šlacha hlubokého ohybače. Zkrácená roky trvající tragickou úpravou kopyt, neschopná se natáhnout, povolit, a přizpůsobit se tomu, že patky už nevypadají jako podpatek a nemají osm centimetrů. Ačkoliv při napravování normálního špalku, u normálního koně takový problém vůbec neměl nastat. Předešlé blistrování a zřejmě i opakované zranění šlachy tomu zřejmě vůbec nepomáhalo. Šlacha měla tvar i konzistenci napnutého ocelového lana, táhnoucího se od kopytní kosti končetinou vzhůru. Překlub byl už trvalý, nohu nebylo možné propnout ani „manuálně“ při masáži.

1.11.2016 Toto nebyl úlevový postoj. Takto se kůň pokoušel se o nohu alespoň opřít.

Zbývala poslední věc. Otravovat kliniku v Heřmanově Městci, která nás sice přijmout dvakrát nechtěla (jako všichni ostatní), nicméně neřekla vyloženě ne. Po dlouhých licitacích s paní docentkou Mezerovou (a kdo ji zná, ví, že nikomu nemaluje med kolem úst) se podařilo dohodnout toto: paní docentka si vyžádala rentgeny s tím, že k operaci přistoupí jedině tehdy, pokud tam nebudou žádné další degenerativní změny (separace kopytní kosti, podotrochlóza, artróza, čepy, zkostnatělý spěnkový kloub…).  A že by byl spíš zázrak, kdyby tam u devatenáctiletého koně nic nebylo.

Jenže ono to vyšlo. Kromě toho překlubu tam nebylo vůbec NIC, absolutně čisto. Nevěřila jsem, že my taky můžeme mít někdy v něčem kliku, ale vyšlo to. Bylo tedy jasno – jedeme do Heřmaňáku. Zbýval poslední problém – čistě logistický.

S majákem a s plnou parádou

Začala jsem organizovat převoz na kliniku. Převoz byl jediný možný – za asistence Horse Emergency – tedy takzvané koňské záchranky, s jejich plným vybavením, včetně pojízdné konstrukce, do které se kůň během převozu zavěsí. Tým byl opravdu perfektní a převoz jsme naplánovali na 8. listopadu 2016.

Záchranka pro nás jela z Brna, na Prahu-západ. Pak nás čekalo zhruba 120 kilometrů na kliniku. Na místě byl kromě týmu Horse Emergency  jen veterinář Dominik Mališ a já. Všechny ostatní jsme v rámci klidu vykázali. Byli jsme připraveni koně (samozřejmě rukou veterináře) sedovat, a to do té míry, že o sobě prakticky nebude vědět. K našemu překvapení to absolutně nebylo potřeba. Kůň ochotně spolupracoval, a do děsivé kovové konstrukce prakticky vlezl sám. Nebudu to všechno svádět na zázrak a momentální osvícení, velmi jsme totiž v ten moment zúročili všechny ty hodiny práce ze země, včetně toho, že jsem koně pomocí tušírky schopná ho, a to doslova po centimetrech, otáčet, nechat ustupovat, couvat. Celá jsem se klepala, ale byla jsem na něj v ten moment fakt neskutečně pyšná. Konstrukci i s koněm jsme nasadili na kolejnice, a před námi byla rampa. V ten moment to vzal Dukát do svých „rukou“, a místo pomalého nastoupení a jakéhokoliv přemlouvání se mohutně odrazil a s celou tou konstrukcí okolo sebe doslova vskočil do sanitky. Doteď úplně nechápu, jak to udělal, ale byl tam.

Cestu zvládl na jedničku, ale když jsme ho zevnitř sledovali na kamerách, bylo opravdu dobrým rozhodnutím vézt ho takto v závěsu. Zapřel se a zatáčky vyvažoval, ale závěs ho držel ve chvíli, kdy to pravá přední noha nezvládala. Byla jsem ráda, že jsem se k tomu všemu ještě nemusela třepat, aby nám někde nepadl ve vozíku. To už bychom ho asi nezvedli.

8.11.2016 Převoz na kliniku s týmem Horse Emergency, v závěsu.

Buď a nebo

Koně jsme vyložili na klinice, odvedli ho do boxu, pro mě ten den boj ale nekončil. S paní docentkou Janou Mezerovou jsme vedly další, velmi dlouhou diskuzi o tom, zda má zákrok vůbec smysl. Do operace se jí vůbec nechtělo, po té, co viděla skutečný stav. A chtěla bych zdůraznit, že i s odstupem času ji naprosto chápu, a navzdory vypjatým emocím, které tam v ten moment byly, bych se jí chtěla velmi zastat.

Veterinář – pokud to není blázen – z logiky věci nemůže zachraňovat naprosto všechny. Musí si nastavit (a poté dodržovat) určitou hranici beznadějných případů (ano, pojďme si to pragmaticky přiznat). Za prvé proto, že existuje nějaká profesní etika. Pokud zákrok a následná rekonvalescence zvíře trápí a naděje na úspěch je malá, nebo je zvíře staré, veterinář je tam v tu chvíli za takového ombudsmana toho zvířete, a i navzdory milujícímu (a v tu chvíli zaslepenému) majiteli musí upřednostnit odchod zvířete na věčné pastviny. Jinak je z toho „uzdravíme tě k smrti“. A to nelze.

Taky se pohybuje v nějakých statistikách. Takže dobrý veterinář má víc úspěšně vyléčených pacientů, než těch, kde se to nepovedlo. Tím, že byste jako veterinář nekriticky brali i očividně beznadějné, nebo abnormálně riskantní případy, ze sebe ve výsledku uděláte horšího doktora (pohybujeme se samozřejmě ve světě statistiky na papíře, ale i tak). Nehledě na to, že riskujete i vleklé soudní spory s majiteli, kterým nejprve dáte naději a pak se to nepovede.

Ale samozřejmě jsem ženská z masa a kostí, a ne robot analytik, takže v ten moment mi statistiky a profesní etika byly úplně buřt. Tvrdošíjně jsem si trvala na svém, že operovat se bude, a že to bude tenotomie (přeříznutí) hlubokého ohybače.  Brečela jsem, prosila, hádala se, no prostě… Myslím, že byla opravdu radost tam se mnou pobýt (velmi ironicky řečeno).

9.11.2016 Po operaci na klinice

Paní docentka mi tedy na závěr této litanie řekla, že naděje na to, že kůň zvládne narkózu, operaci, postavit se z narkózy, a nějak se po zahojení pohybovat krokem vpřed, je tak 10 %. To mi v té chvíli přišlo fajn. Tak jsem řekla, že do toho jdu, a v případě neúspěchu jí nebudu absolutně nic vyčítat. Neměli jsme co ztratit. Pokud existovala naděje, že se Dukát bude moci odebrat na důchod, nějak se bez bolesti šourat po pastvině a pást se, byl by to úspěch a mělo by to celé smysl.

Dukátovi jsem dala pusu na čumák, a odešla na blízký hotel nocovat s tím, že druhý den se mám odpoledne přijít zeptat, zda ještě mám koně, nebo nemám. Víc se dělat nedalo.

Operace proběhla 9.11.2016. Vím to úplně přesně a nikdy to nezapomenu. Surreálnost celého toho zážitku umocňovala skutečnost, že Donald Trump se tu noc a ráno právě stával budoucím prezidentem USA. A jelikož jsem tu noc oka nezamhouřila, pamatuju si (bohužel) každý detail. Nevím, co se na tom sále dělo, a raději jsem na to nechtěla moc myslet. Ve vypolstrovaném předsálí Dukát dostal anestezii, a lehl. Pak ho jeřábem za nohy přemístili na operační stůl, zaintubovali, oholili mu nohu, a zhruba v polovině metakarpu provedli čistý řez šlachou hlubokého ohybače prstu.

A tím se povedlo, v co jsme doufali – že tato šlacha byla nakonec opravdu tím jediným, co kopyto překlubovalo, a překlápělo, co táhlo patky stále víc a víc vzhůru. Noha povolila, a dala se přetočit do fyziologické polohy. Pak se pouze zafixovala pevnějším obvazovým materiálem, od kopyta až po karp. Aby si valach neulevoval, dostával silné léky proti bolesti. Teprve až rekonvalescence měla rozhodnout o tom, jestli byl zákrok úspěšný. Je to asi jakoby člověku přeřízli achilovku. Ale nesešili ji (protože ani nebyla dost dlouhá), ale čekali, jestli sama doroste.

Když jsem Dukáta viděla prvních pár hodin po operaci, rozbrečela jsem se štěstím. Byl chudák zpocený, nasraný, utahaný, klepal se po narkóze… ALE NA TÉ NOZE OD PRVNÍ CHVÍLE STÁL. A ta noha byla normální! Neskutečné!

Za tři dny nám povolili vyjít z boxu na kratičkou procházku. Bolelo ho to, ale chodil! Bylo to, jak kdyby mu dali novou nohu. Neuvěřitelný pohled. Dukát ržál na všechno kolem, a mně spadla z ramen všechna tíha světa. V Heřmaňáku ho ještě, a vlastně poprvé od zákroku standardně okovali (raději v závěsu a pod analgetiky, abychom se nedostali do problémů hned zkraje).  Domů jsme ho vezli 21. listopadu, a byla to velká sláva – jeho fanklub už v tu dobu čítal půlku vesnice. Slavili jsme asi týden v kuse.

Když jsem ho pak viděla, jak obrovskou má radost, jak bojuje, jak trpělivě se nechává převazovat každé 4 dny, kontrolovat, věděla jsem, že on to dá. Že to dá s grácií. A taky že jo.

Pomalu, podle každodenního rozvrhu, jsme krokovali na tvrdém a rovném. Nejdřív 3 minuty a opravdu po minutách jsme obden přidávali. Upozorňuji, že Dukát od návratu ze špitálu už nikdy nezakulhal. Sebejistě vykračoval, a já jen doufala, že ta šlacha sroste. Prostě nějak. Tento přísný režim jsme dodržovali 4 měsíce. Od druhého měsíce měl k dispozici aspoň padock na rovném betonu, kam chodil na půl dne. Všechno šlo dobře.

Co 6 týdnů jsme udržovali kopyta, byl nakován velmi korektně, stejným kovářem, který s námi celou tu odyseu podstoupil. Ihned po operaci bylo viditelné, že ten zákrok dokázal v okamžiku to, o co my se korekturou marně pokoušeli dva roky. Tedy snížit patky a odstranit bolest ze zadní části kopyta. Tím, že ho bude kůň rovnoměrně zatěžovat, jsme měli docílit postupného roztahování kontrahovaného kopyta. Je to ostatně vidět i na následující fotce. To nás oba utvrdilo v tom, že ne všechny problémy s kopyty lze vyřešit pouze správnou korekturou a odpovídajícím managementem. Většinou určitě ano, ale někdy je stav už tak špatný a diagnóza tak zamotaná, že to bez chirurgického zásahu vyřešit nelze. Všechny případy je třeba posoudit individuálně. Vše původně zapříčinila špatná péče o kopyta, nicméně to způsobilo tak rozsáhlé poškození celého pohybového aparátu, že „jen“ napravit kopytní trim nestačilo.

15.3.2017 Zhruba 4 měsíce po operaci
15.3.2017 Pohled na obě přední nohy, druhé překování mimo kliniku, bez analgetik a závěsu. Což také znamená, že operovaná pravá přední noha už na tom byla alespoň tak, že kůň na ní dokázal stát i ve chvíli, kdy se strouhala a kovala levá přední noha. Dělali jsme časté pauzy, nechali koně podle potřeby přešlápnout. Ochotně spolupracoval.

Rekonvalescence a následná péče

V květnu roku 2017 Dukátovi veterinář Dominik Mališ udělal sono šlachy. Zjistil při podrobném prozkoumání, že šlacha je sice úměrně stavu přiteklá a zjizvená, nicméně plně srostlá. Kůň nadále nekulhal. Přesto, že to veterináři označili za rizikové, rozhodla jsem se pro finální experiment.

Čím dál více jsem chtěla Dukátovi v jeho čerstvých dvaceti letech (je narozený 4. května 1997) dopřát to, co miluje. A to byly vždycky vlastně obyčejné koňské věci. Miluje pohyb, hraní si s kamarády, a žrádlo. Byla jsem strachem bez sebe, jestli tím neriskuji celý krásný výsledek operace – nicméně opět jsem věřila, že kůň to zvládne. Bylo krásné teplé jaro, byla k tomu ideální příležitost.

Naložila jsem koně do vozíku, a odvezla ho na nové místo – na obrovské, krásně udržované pastviny k Příbrami, do režimu 24/7. S nonstop dohledem, a dvěma veterinárními boxy v zázemí (kdyby se cokoliv stalo).

Od první chvíle jsem z toho měla dobrý pocit. Koliky jsem se nebála, Dukát nevypadal, že by ho to nějak stresovalo, a na trávicí obtíže nikdy netrpěl. Jistotu jsem ale samozřejmě neměla. Spíš jsem měla obavy, aby z radosti z tak velkého prostoru nezačal bezhlavě lítat, a něco si s tou čerstvě zahojenou nohou neudělal.

.2017 V den převozu na pastviny, do režimu 24/7

Obavy se naštěstí nepotvrdily. Dukoš se spokojeně popásal a ve zbytku času se seznamoval se dvěma kámoši – sedmadvacetiletým plnokrevným důchodcem a temperamentním trakénským dvouročkem. I výběr stáda udělal hodně. Dukát po pár dnech hladce přebral velení, a vzal na sebe popichování a umravňování mlaďocha, měl tudíž „funkci“ a o celodenní zábavu postaráno.

A začala tím poslední uzdravovací etapa. Co považuju za nutné zde ale zmínit, je, že Dukát v tu chvíli objektivně vypadal hrozně. Svaly v nenávratnu, žebra a páteř mu lezla. Střechovitý zadek, matná, vlnitá srst. Na pohled nic pěkného, ale vitální byl jinak až až; ego enormní. Dlouhé měsíce bolesti kvůli zkroucené noze a křečovitě stažené šlaše, následná operace, kvanta léků, a přísná rehabilitace… To všechno se na těle podepsalo. Paradoxně v době, když ještě vypadal na pohled ok, měl největší problém a celou tu cestu k uzdravení před sebou. Je to asi stejný paradox, jako když vidíte onkologického pacienta s vypadanými vlasy. V tu chvíli ten člověk třeba už nádor nemá, a vlasy mu vypadaly jen vlivem následné chemoterapie, která měla za úkol „vyčistit prostor“. Ale rakovina je už pryč. Ačkoliv vypadá v tu chvíli pacient vizuálně velmi nemocně, má to nejhorší většinou už za sebou. Takže – jen taková myšlenka – buďme opatrní při souzení každé fotky, která vyskočí na sociálních sítích. Někteří koně opravdu nejsou týraní, nebo na odpis, třeba jsou po velmi těžké nemoci, nebo operaci.

23.5.2017 Tohle jsem tehdy na Facebook nedávala, ale byla to realita. Lezly z něj kosti, náročný půlrok (operace a rekonvalescence) se na něm výrazně podepsal. Špatná imunita, trávení rozhozené po tunách léků, svaly žádné. Také je vidět atrofované svalstvo za pravou přední nohou.

Proto nevypadají dobře. Třeba už jsou ale v tu chvíli na nejlepší cestě k uzdravení, a jejich majitelé odvádějí těžkou práci, aby se to povedlo.  Nesuďme tedy, pokud neznáme pozadí a souvislosti. I tenkrát jsem Dukátovi kupovala po stovkách kil nejkvalitnějšího mashe od Hippolytu, dostával bílkovin, oleje a sena, kolik chtěl…. Přesto na něj tehdy nebyl hezký pohled.

Pozvolný, avšak nepřetržitý pohyb a neustálý přísun proviantu na pastvě se ukázal jako zásadní. S tím, jak se valach dostával zpátky do kondice, se přirozeně navyšovala i jeho fyzická aktivita. A naopak – čím aktivnější byl, tím větší měl i apetit. Šlacha začala být opět čím dál pevnější a pružnější.

Zpátky ale ke kopytům. Ještě zhruba do srpna roku 2017 byl Dukát okovaný na předky. A jelikož jinak na tom byl fyzicky dobře, rozhodli jsme se, že zkusíme poslední boj za nápravu kopyt. Takže jsme Dukáta zuli. A žádný boj se nekonal. Protože postoj končetin už byl korektní, kůň byl zvyklý se často hýbat, zatěžovat nohy rovnoměrně a našlapovat na patky (a ne na špici), a trávil většinu času na travnatém povrchu. Přechod na boso byl i díky tomu velmi hladký. Na vyjížďky jsem pořídila na předek boty, které pomáhaly Dukátovi zvládnout štěrk, kamenitý povrch, případně nerovnosti v lese. Na tom mu příjemně z počátku nebylo, ale boty tohle nepohodlí okamžitě odstranily. Kovář kopyta kontroloval zhruba po třech týdnech, strouhali jsme ale naprosto standardně – zhruba po šesti týdnech. Velmi pozvolna jsme chodili na vyjížďky do terénu, na jízdárně jsme nebyli takřka vůbec. Pomalu jsem do tréninku zařazovala kopce, meze a různé nerovnosti. Postupně také klusové pasáže. Na podzim roku 2017 už jsme si i zacválali. Počkala jsem si na moment, až bude valach sám chtít – a pak ho nebrzdila.

5.6.2017 Poslední Dukátovy podkovy
5.6.2017 Zajímavá jsou i zadní kopyta, bosá v tu dobu už skoro třetím rokem. Pravá zadní (první snímek) je v tu chvíli jeho nejlepším kopytem, levá zadní (bílá, na snímku vpravo) má ještě těsnější patkové cibule.

V prosinci 2017 vznikla tato série fotografií. Jsou na nich vidět nejen boty na předkách – ale pomalu a jistě také to, jak Dukát začal korektně nasvalovat. Tělo postupně regenerovalo, srovnaly se lopatky, osvalení na plecích, krásně se tvarovala horní linie hřbetu. Začal být pomalu schopný se shromáždit, pokračovat zadními lépe pod tělo. Byl na tom fyzicky líp a líp.

První zimu venku zvládl celkem obstojně, až na dermatofytózu na zadních nohou, která se v jeden moment rozšířila až do náběhu na flegmónu. Ale díky včasnému zásahu majitelky ranče a v řádu hodin podaným antibiotikům bylo za 14 dní po všem, a problém už se nikdy nevrátil. Přičítám to slabé imunitě, která se ale postupně také srovnala.

10.10.2017 – předek bosý, ven s botami

Po zimě jsem se rozhodla udělat kontrolní vyšetření z krve a rozhodla se, že když jde vše tak dobře, zkusíme ještě více dát do latě Cushingův syndrom. Záměrně ho zmiňuji až takto na závěr, protože sice roky ovlivňoval stav koně k horšímu, nicméně ACTH nebyl na nějakých extrémních hodnotách a nebyl příčinou stavu pohybového aparátu. Pouze tomu všemu tak nějak nepomohl, jedním ze symptomů je například horší hojení ran a rekonvalescence tak byla možná o něco horší, než u průměrného „zdravého“ koně. Cushing jsem měla u Dukáta potvrzený zhruba od roku 2015. Testy lze udělat z krve a stojí to zhruba tisíc korun. Není pravda, že se to dá zjistit jen s obtížemi a krev se musí posílat do Německa, a vlastně se to nedá léčit ( což je velmi rozšířená fáma, i mezi veterináři). Dukát měl vždy abnormálně hustou a dlouhou zimní srst, špatně přelínával.  Ale nikdy nebyl schvácený, nikdy neměl další potíže. Byl trochu nervóznější, a lekavější, než ostatní koně – což ale přičítám spíš nedostatečnému výcviku a obecně nedůvěře v lidi a jakoukoliv práci. Když jsem se o náběhu na Cushingův syndrom dozvěděla, ihned jsem upravila krmnou dávku. Vyřadila jsem z ní jádro, pečivo, a eliminovala cukr (a i melasu, pozor, je skoro všude, zejména v müsli). Už to pomohlo, že srst vypadala lépe a stav se nehoršil. Na jaře roku 2018 jsem nicméně po dohodě s veterinářkou nasadila Prascend. Podle kontrolních testů jsme užívání ustálili na jedné tabletě denně. Lék můžu vřele doporučit, Dukát nemá v tuto chvíli žádná omezení, z klinického hlediska je to prakticky zdravý kůň, podle veterinářky v nadstandartní výživové i fyzické kondici na svůj věk.

10.12.2017 Tady je ta euforie z pohybu oboustranná 🙂
Srpen 2017 – Takto vypadal valach po roce na pastvě a režimu 24/7
Dukátova kopyta na konci léta roku 2017

3 roky poté

Na závěr menší shrnutí. K 9.11.2019, kdy uběhly 3 roky od operace na klinice v Heřmanově Městci, už lze hodnotit a snad tím nic nezakřiknout. Dukát je bez potíží naboso, pohybuje se bez bolesti na všech površích. Zvládá s přehledem všechny chody, je ježděn zhruba dvakrát týdně na dlouhých vyjížďkách, s dlouhými cvalovými pasážemi a příležitostně s nějakým přírodním skokem. Je na tom fyzicky lépe, než když jsem ho před zhruba šesti lety kupovala. Je na tom výrazně lépe psychicky, je to živý, sebejistý parťák, který zvládá nejen překážky v extreme trailu, ale hlavně v přírodě. Zbavil se panického strachu z vody a plave na volno v rybníce.  Přísně, ale snad (až na nějaké úlety) spravedlivě šéfuje stádu. Je ježděn výhradně bezudidlově, bez problémů také na nákrčním řemeni, a to na jízdárně i v terénu, ve všech chodech. Spolehlivý i pod nejmenšími dětmi. Za poslední tři roky nezakulhal. V létě 2019 byl zkontrolovaný fyzioterapeutem – hybnost výborná, následky po chirurgickém zákroku žádné.

S docentkou Mezerovou, která zákrok provedla, jsme stále v kontaktu. Patří jí obrovský dík. Vzala na sebe velké riziko a zariskovala, ačkoliv to bylo proti jejímu přesvědčení a prognóza byla bez přehánění zoufalá. Bez ní by žádné další snažení a ani moje obrovské odhodlání nemělo smysl.

Neméně velký dík patří podkováři, který se s velkým srdcem a pečlivostí pustil do nápravy šílené kopytní prasárny, kterou nezpůsobil. Často riskoval „drby“, že to byl právě on, kdo Dukáta takhle zmastil – to když někdo, kdo o předchozím stavu nic nevěděl, mrknul na koně z dvou metrů, a aktuální stav si automaticky spojil se současným podkovářem. Přesto to ustál, neváhal o kopytech přemýšlet, neváhal vystoupit z komfortní zóny zažitých osvědčených postupů a škatulek, a vždy hledal to nejlepší pro koně, v ten daný moment. Hledal informace a dál se vzdělával. Podobný případ neexistoval, šlo o několikanásobný experiment.

Tento text (možná pro někoho překvapivě) není o propagaci pouze jedné, univerzálně správné metody,  jak upravovat kopyta. Přesto shrnu své názory na (nejen) kopytní péči. Dospěla jsem k nim po všech těch peripetiích.

  • Ocelové podkovy jsou plošně nadužívané, a to nejen v Česku
  • Nač stále používat železo, když zde máme funkční materiály a technologie 21. století – polyuretanové podkovy, boty pro koně, plastové podkovy s technologií clip on/clip off
  • Vzdělávejte se a pěstujte kritické myšlení. KDO mi CO říká jakým ZPŮSOBEM, za jakých OKOLNOSTÍ a za jakým ÚČELEM? Když si odpovíte na tyto otázky, budete schopni hned posoudit relevanci nejrůznějších „dobře míněných“ rad. A to neplatí jenom pro koňský svět.
  • Podkování dokáže zakrýt problém. Je to pro vás výhoda, nebo nevýhoda? A děláte toto rozhodnutí vědomě, nebo jste se nad tím ani nezamysleli?
  • Nic, jako ortopedické podkování neexistuje. Ortopedická kopytní péče znamená nápomoc k tomu, aby znovu správně fungoval kopytní mechanismus a kopytu se navrátil základní fyziologický tvar. To často není možné bez odpovídajících podmínek ustájení. Krátkodobá úleva není totéž, co vyřešení problému.
  • Není pastevko, jako pastevko. Držet koně venku na zanedbané pastvině, v bahně, bez dohledu, případně v nesprávně poskládaném stádě je stejná čuňárna, jako zavřít ho do boxu na dvacet hodin denně.
  • Není na boso, jako „na boso“. Pokud narazíte na fanatického „strouhače“ vyznávající pouze jeden jediný způsob trimu, vezměte koně na záda a hledejte dál. Špatné strouhání škodí kopytu stejně, jako špatné podkování.
  • Nelze opakovat něco stále dokola a přitom čekat, že to z čista jasna přinese jiný výsledek. To platí pro úpravu kopyt, ježdění, ustájení i všechno ostatní.
  • Jak dlouho trvala destrukce, tak dlouho trvá náprava. Kopyto neopravíte za tři měsíce.
  • Rozhodněte se, zda jste primárně milovníci koní, nebo milovníci ježdění – a přiznejte si to. Ani jedno není primárně lepší nebo horší. Hrozné je potom ale to případné pokrytectví , pokud ho odnese kůň – který nedokáže na rozdíl od člověka předstírat nic.
  • Vnímejte svého koně takového, jaký skutečně je. Ne takového, jakého byste ho chtěli mít.
  • Věřte koni a věřte sami sobě. Bude vás zrcadlit. Pokud vám z toho všeho jebne a zabalíte to – váš kůň vás pravděpodobně bude následovat.

A ze všeho nejdůležitější – nevěřte tomu, že u starých koní už není možné cokoliv měnit. Že nezvládnou změnu kováře, ustájení, majitele, narkózu…  Jejich odhodlání , statečnost a chuť žít může být obrovská.

Fotografie níže:

Takto vypadají Dukátova kopyta teď, v roce 2019. Od výchozího stavu na úvodních fotografiích uplynulo 5 let.

Je vidět, že k dokonalosti mají daleko – postupně se rozšiřují, nicméně patky předních končetin jsou stále kontrahované. Zadky jsou zuté 5 let, předky, které byly výrazně horší, druhým rokem. Uvidíme, jestli to ty předky doženou. Podstatné ale je, že už teď na nich kůň zvládá fungovat spokojeně a bez bolesti.

Léto 2019
Léto 2019 – Plavání je výborná rehabilitace, zvlášť pro starší koně s pohybovými problémy
Šárka Prokůpková

10 comments so far

Lucie KlimentováPosted on9:58 pm - Led 3, 2020

Naprosto nádherný a navíc poučný příběh. Moc za něj děkuji.

Ady GruntováPosted on11:00 pm - Led 6, 2020

Tento článek mě neskutečně pohltil a moc za něj děkuji. S mou lipickou kobylkou (24) taky bojujeme s nožkami, bohužel zatím mi není 18 a studuji, takže jsme dost omezeni po finanční stránce, ale tento příběh Vás a Dukata mě moc inspiroval. Moc děkuji!

Michal ZemanPosted on7:18 am - Led 14, 2020

Veliký respekt Vám i Dukátovi,více takových lidí, co nehledí nejen na koně, ale na všechny žijící bytosti jako na věci… Přeji zdraví a spoustu společných zážitků. Děkuji za váš příběh

JanaPosted on4:16 pm - Úno 19, 2020

Přečetla jsem jedním dechem. Držím palečky na další roky života!

Napsat komentář: Láďa Zrušit odpověď na komentář