Jak oddělení hostounské policie vytvořilo stádo tvrdě pracujících neokovaných koní
Text a fotografie pořídil Scott D. Berry, senior policejní důstojník
Design a formát Dr. Bruce Nock z Liberated Horsemanship.
Přeložila Šárka Prokůpková
O autorovi
Vyrůstal jsem v San Joaquin Valley v Kalifornii blízko koňských stájí, které byly vzdálené necelých 200 yardů od našeho domu a ovlivnili významně mou budoucí cestu. Když jsem dostatečně povyrostl okamžitě jsem začal být zvědavý a uchvácený koňmi. Tyto emoce do dnešního dne nevyprchaly. Pracuji ve městě Houston od léta 1984 až do současnosti. Od roku 1984 do podzimu 1989 jsem byl zaměstnán jako ošetřovatel v zoologické zahradě. V zoo jsem pracoval se širokou spoustou exotických zvířat….a s koňmi. Od podzimu 1989 až do teď pracuji pro Oddělení Houstonské policie. Posledních 14 let jsem součástí jezdecké hlídky.
Prvního koně jsem si koupil ve stejném období, kdy jsem nastoupil na policejní oddělení. Moje stádo se pomalu rozrůstalo (koně a děti). Začal jsem hodně jezdit pro radost, což se za určitý čas vyvinulo v chuť koně také zapřahat. Myslím, že mě toho koně naučili víc, než jsem se snažil naučit já je, což je pravděpodobně dobře. Řídil jsem po dobu 10 let firmu Cypress Creek Carriage Company zde v oblasti Houstonu – koně byli skoro po celou tuto dobu na boso. V rámci činnosti v zoo, jsem totiž pracoval s kobylkou plemene Shire a úplně mě to pohltilo. Moje nadšení pro tažné koně se rozvinulo ve firmu, která provozovala jízdy kočárem – což se hezky doplňovalo s mým hobby.
Jsem profesionálem v oblasti péče a úpravy bosých kopyt a instruktor, který momentálně působí v Liberated Horsemanship, kde pomáhám rozvíjet a podporovat tréninkové programy pro další policejní oddělení, která mají zájem o tuto oblast. Mám titul BAAS (aplikované umění a věda) z Midwesternské státní univerzity a MSSL (věda o strategickém vedení) z univerzity v Moutain state.
Houstonské policejní oddělení založilo současnou verzi jezdecké jednotky v roce 1984 se 14 koňmi a malou skupinou oddaných důstojníků a velitelů. Úkol byl jednoduchý – patrola bude monitorovat ulice v centru Houstonu v sedle koní. Byla to efektivní činnost, která měla významný vliv na míru kriminality v této části města. Na počátku nám byli všichni koně darováni. Areál, který důstojníci používali byla starou verzí současného areálu, která v té době splňovala základní podmínky pro koně. Byl tam také nějaký prostor pro důstojníky, který mohli využít jako malé zázemí, ale ani o chlup víc. Koně měli určité limitované možnosti pohybu, ale většina pohybu spočívala právě v pojížďkách po centru města. Součástí oddělení byli také smluvní veterináři a podkováři, kteří se starali o potřeby koní. Vybavení, krmení a další věci byli zajišťovány množstvím městských dodavatelů.
Za dalších cca 20 let jsme přibrali více koní a jezdecká policie se rozrostla skoro na 40 koní a jezdců. Zařízení a fungování areálu se za tu dobu moc nezměnilo. Město pokračovalo v poskytování služeb a zásob pro jezdeckou jednotku dle platných smluvních dohod. Stádo se stalo pestrou směsicí, když v polovině 90. let město povolilo nákup koní, namísto toho, aby se nadále spoléhalo na dárce. Koně, kteří byli nakupováni byli většinou větších rozměrů – běžně teplokrevníci, tažní koně a jejich kříženci.
Větší koně vyžadovali větší podkovy a podkování jejich nohou stálo větší úsilí. Vyskytovaly se patologie kopyt, které byly řešeny běžnými podkovářskými metodami. Někteří koně byli díky těmto patologiím časem na odpis. Poté však dostala řeč prozřetelnost a s příchodem přirozeného způsobu úpravy kopyt koní, který se objevil na počátku roku 2004, se věci začali ubírat lepším směrem.
Začalo to tak, že se jeden z důstojníků Greg Sokoloski, zúčastnil na jaře 2004 dvou týdenního semináře se zaměřením na trimování kopyt koní. Greg seznámil ještě před seminářem poručíka o této metodě a požádal o povolení tuto metodu úprav kopyt koní vyzkoušet ve své jezdecké jednotce. Když zjistil, že bosé kopyto neznamená schvácené kopyto a kopyto neschopné práce, sami se brzy naskytly další příležitosti jak bosý trim vyzkoušet.
Kůň Joey, plemene quarter horse, se stal dalším kandidátem pro náš rodící se bosý program. Joey byl už rok a půl léčen místní veterinární školou s chronickým navikulárním syndromem. Když veterinární škola prohlásila, že už pro něj nemohou nic udělat a že by měl jít do důchodu, Greg okamžitě požádal o povolení sundat ortopedické podkovy a převzít povinnost úpravy kopyt. Krátce a jednoduše, po 14 dnech se na koni jezdilo do centra města a kůň nevykazoval žádné známky problémů s kopyty. Greg byl prvním kdo musel uznat, že jsme se stále ještě nacházeli ve fázi učení, co se týče trimování koní, ale bylo zcela jasné, že i méně ideální provedení přírodního trimu, změnilo kopyta koně k lepšímu. Jednoduše trim kopyt a dostatek pohybu změnily zdraví tohoto koně navždy. Nedlouho poté jsme se já a důstojník Danny Prior také zúčastnili trimovacího semináře a přiložili ruku k dílu. Když se ohlédnu zpět, uvědomuji se, že jsme se naučili tak akorát tolik, abychom mohli být nebezpeční.
Ale po té co jsme se vynořili ze semináře jsme se cítili celkem sebejistí a připraveni skočit do akce, začít pomáhat koním sundáním podkov a umožnit jim, aby byli na boso. V počátečních stádiích jsme sem tam byli frustrovaní, ale i tak bylo naše úsilí pro koně prospěšné.
Vyskytla se totiž ještě další druhotná situace, jejíž popis by vyžadoval mnohem více stránek než si zde mohu dovolit popsat, ale která podpořila naši volbu k přechodu našeho stáda na naboso. Také jsme se rychle dozvěděli, že to není tak přímočaré, jak jsme si mysleli, že by to mohlo být. Jedním z problémů bylo, že jsme si do našeho stáda vybrali některé koně s pokročilými patologiemi kopyt, které překročily naše stávající schopnosti trimování. Kromě toho jsme udělali několik agresivnějších trimů, které se ukázali jako nevhodné pro práci na ulici. Zdálo se, že potřebujeme lepší boty pro tyto koně, které jim pomohou při přechodu k životu bez podkov.
Brzy jsme prošli obdobím zkoušení několika různých typů bot, určených pro velký výkon. Všechny boty se lišily různorodým designem a materiály a porovnání přineslo smíšené výsledky. Mohu upřímně říct, že všechny boty byly velice kvalitní a v některých případech byl jejich design velmi jedinečný. Ale většina bot se nehodila pro náš účel využití. Potřebovali jsme boty, které budou mít trvanlivost, budou se snadno nasazovat a nebudou příliš drahé. Některé z prvních typů bot, které jsme zkoušeli se ochodili příliš rychle, některé byly dobré na krátké časové období, ale nefungovali dobře, když je měli koně na nohou 5, 6, 7 a více hodin denně. Během evakuace po hurikánu Katrina měli koně boty na sobě více než 8 hodin v kuse a intenzivní horko a vlhkost společně s některým stylem ušití bot, způsobovalo koním puchýře na patkových cibulích. Možná to bylo potem, který koním ztékal po nohou a způsoboval, že boty byly na nohou kluzké a to přineslo tyto problémy.
Možná to byla ta vypolstrovaná část v zadní části bot, která je způsobovala. Každopádně to nám dalo podnět k zamyšlení při dalším výběru bot a jejich napasování. Ve finále to vše bylo součástí naší sbírky nových zkušeností co se týče bosého trimu.
Poté, co nám nadřízení dali zelené světlo, abychom zahájili přechod ostatních koní na naboso, nabídli jsme to dalším důstojníkům jako volbu. Řekli jsme jim o přechodném období a vysvětlili, že každý kůň bude procházet touto změnou trochu jinak. Pak jsme je nechali se rozhodnout, jestli to udělají nebo ne. Nenutili jsme důstojníky a nechali jsme to na nich. Pokud by si chtěli nechat koně okované, mohli.
Z těch, kteří se rozhodli pro změnu, jsme vybrali koně, u kterých jsme cítili potřebu přechodu na naboso nejvíce a upřednostnili jsme sundání podkov těmto koním jako prvním. Zvážili jsme také dostupnost botiček pro tyto koně a předpokládanou délku období, kterou kůň bude potřebovat, než si kůň zvykne znovu cítit půdu pod nohama. Koně jsme pravidelně důkladně pozorovali a nechali je, aby nám ukázali, kdy jsou připravení vrátit se do ulic. Pokud do stáda přibyl nový kůň, který zatím nebyl k přiřazen ke svému důstojníkovi, automaticky byl bosý. Situace se pak vyvinula zajímavě, protože později nám byli darování další koně z jediného důvodu a to proto, že u nás budou na boso! Někdy bylo těžké předvídat jak moc budou koně během přechodného období citliví. U některých koní jsme si byli velmi jistí, že budou citliví vzhledem k předešlým patologiím. Ale u jiných, u kterých jsme si mysleli to samé, přechod proběhl docela rychle. Bylo to velmi poučné.
Pár informací o některých našich koních
Magnum: Magnum byla moje první „oběť“ na mé cestě k získání certifikace ošetrovatele bosých kopyt. Zároveň je mi přiřazen v jednotce. Magnum byl jedním z koní, kteří měli problémy. Jeho kopyta byla velmi přerostlá a děly se na nich celkem nepřijatelné procesy. V době, kdy jsme mu sundali podkovy v roce 2005 měl šířku patek na předních nohách 10 cm a 7,62 cm na jeho zadních nohách. Dnes má šířku 13,3 cm na všech nohách. Celkově se jeho kopyta velmi zlepšila. Pro koně, který váží 816 kg, je docela užitečné mít zdravá kopyta. Také je mnohem ochotnější podávat při strouhání nohy, což tak nebylo, když jsme se vším začali.
Joey: O Joeyim jsem se zmínil již předtím. Byl jedním z prvních koní, kteří byli určeni na odpis a poté zachráněni pomocí přírodního trimu. Joeymu byla diagnostikována chronická podotrochlóza. Potom, po měsících a měsících ortopedického podkování, které bylo prováděno pod vedením velké veterinární instituce v naší oblasti, bylo rozhodnuto, že by měl jít do důchodu. A to bylo právě když Greg Sokoloski požádal, abychom ho mohli strouhat a vyzkoušet co se stane. Co jsme mohli ztratit? Jak můžete vidět z fotek níže, Joey měl pořádné problémy s kopyty. Potřeboval pomoc. Například, když se podíváte zblízka, můžete si všimnout, že skoro celé jeho chodidlo bylo pokryto rozpěrkami. Jednoduchý trim způsobil, že se na něm mohlo za 2 týdny jezdit (viz fotografie na začátku článku).
Smokey: Smokey byl jedním z posledních nakovaných koní, který se pak připojil k našemu bosému stádu. Měl pěkně dlouhá, nepravidelná kopyta z dlouhodobého podkování. Jeho kopyta vypadala jako plechovky. Rovné a kulaté, rozhodně nepřirozeného tvaru. Měl jsem celkem obavy, že pro něj bude přechod na boso nejtěžší, protože jeho nohy byly v nepřirozeném tvaru již velmi dlouho. Pak se ukázalo, že přechod zvládá výborně. Nikdy nepotřeboval boty a nikdy nezmeškal jediný den v práci, poté co mu byly podkovy sundány. Bylo potřeba mnoha opakovaných trimů, abychom vrátili kopyta do původního tvaru, ale nikdy neměl žádný problém. Jeho kopyta jsou teď jedny z nejpevnějších z celého stáda.
O naší cestě
Nechci vás ponechat v domnění, že přechod koní na boso šel vždy hladce. Tak to úplně nebylo. Náš bosonohý policejní program se nelišil od normálního života; měli jsme svá nahoře a dole. Udělali jsme nějaké chyby, ze kterých jsme se poučili. Také jsme měli momenty frustrace, z nichž některé byly způsobené vnějšími vlivy. Několikrát jsme byli anonymně udáni veterinární správě za to, že zacházíme krutě s koňmi, když je nutíme chodit na boso. Když přišel inspektor, prohlídka proběhla v pořádku bez problémů. Bylo zjištěno, že přechod na boso provádíme zodpovědně. Myslím, že rozumím obavám těch anonymních udavačů, protože jsem zažil některé případy zneužívání koní nezodpovědnými jednotlivci. Ale stejně mě zaskočilo, že si někdo myslí, že se k našim koním nechováme dobře.
Než přišel prosinec 2005, tak jsme již byli docela daleko s našimi metodami strouhání a používáním botiček, ale i tak jsme ještě dostali posily z vnějších zdrojů – zkušené lidi, kteří znali některé věci, na které jsme sami doposud nepřišli. Nebyli jsme daleko od ideálu, ale nové poznatky o metodách trimování po vzoru divokých koní, vylepšili náš program. To bylo to, co pobídlo Dannyho Pryora a mě, abychom se přidali k oficiálnímu tréninkovému program, za účelem stát se certifikovanými ošetřovateli bosých kopyt.
Pomalu, ale jistě jsme sundali podkovy všem našim koním, kteří byli v jednotce od počátku bosého programu. Důstojníci jeden po druhém viděli, že věci mají u ostatních koní dobrý průběh a rozhodli se sami také přejít na boso. Poslední koně prošli změnou v létě 2008. Rád bych řekl, že důstojníci prošli zásadní změnou v pohledu na věc, ale abych byl upřímný, v těchto posledních případech to bylo velmi jednoduché – podkovář dal výpověď. Podkovář si u nás již nevydělával tolik peněz. Byl najat speciálně pro naše středisko a ležela na něm velká odpovědnost, aby mohl v našem policejním oddělení působit a přestalo to pro něj být výdělečné. Bylo to však přínosné pro naše koně – všichni čtyři přešli výborně na boso a důstojníci byli se změnou spokojení. Je úžasné, jak se patologické kopyto vrátí do svého přírodního stavu i po deseti nebo patnácti letech podkování.
BENEFITY
V průběhu naší činnosti poté co jsme sundali podkovy, jsme nashromáždili několik zajímavých informací o koních. Zaznamenali jsme některá data a fotografie rozložené v týdnech / měsících, které následovaly po sundání podkov. Když jsme se podívali na výstupy dat, bylo to docela působivé. Nohy koní vypadaly určitě lépe. Vracely se do normálu, patky se rozšiřovaly a špice kopyt se zkracovaly. Bylo to skvělé. Viděli jsme také vývoj v dalších oblastech – některé změny jsme očekávali, jako třeba, že náklady na podkováře klesnou, ale i ostatní nás překvapili, jako třeba pokles celkových výdajů na veterináře. Byl pokles výdajů za veterináře jen náhoda? Možná, ale nutí vás to se nad tím zamyslet. Možná jsme ve skutečnosti zlepšili celkové zdraví našich koní, tím, že jsou naboso? Z mých osobních pozorování jsem přesvědčen, že tomu tak je. Pokles výdajů za veterináře je v některých případech fascinující. Také jsme pozorovali snížení počtu kolik, i když opravdu nemohu s jistotou říct, že to je spojeno s odstraněním podkov.
V roce 2005 jsme měli 16 kolik, v roce 2006 pět kolik a v roce 2007 pouze jednu. Zda tento pozitivní vývoj bude pokračovat nebo to je pouze dočasná fluktuace se teprve ukáže. Co se týče dalších případů zlepšení, jedná se o jemnější ukazatele. Kůň, který nechtěl zvedat nohy při podkování je nyní v pohodě při strouhání zvedá. Mentální zdraví koně je něco co se nedá jednoduše změřit, ale bylo zřejmé, že ti z nás, kteří s koňmi trávíme čas, jsme si také všimli zlepšení vztahu s koněm. Choďte 20 hodin denně v botech, které jsou neflexibilní a omezující a uvidíme jestli z toho nebudete nevrlí.
Většina koní chodí na denní obhlídky na boso – bez bot, a velmi jim to prospívá. Zjistili jsme, že trakce je mnohem lepší než s podkovami. V centru města se nachází žulové a mramorové chodníky, které byly pro podkovaná kopyta kluzké jako led. Teď už to není problém. A také již podkovanými kopyty nezpůsobujeme škody na chodnících z exotickým kamenů. Všichni koně mají k dispozici boty pro případy potřeby, ale to je pouze občas. Určitě je obouváme na demonstrace a v případech, kdy je možnost, že by koně mohli šlápnout na rozbité sklo a různé zbytky rozbitých materiálů. Boty pak ochrání mnohem větší část kopyta než podkovy. Každý se nás ptá, co to koně nosí za tenisové boty a proč je kůň, který stojí vedle, nemá. Boty jsou definitivně dobrým tématem jak začít konverzaci a lidi jsou vždy překvapení, když zjistí, že naše koně nemají podkovy. Vše jim vysvětlíme a odchází od nás s dobrým porozuměním toho, proč je pro koně lepší být na boso, a to i na ulicích v centru města. Mají nově nabytou znalost, kterou mohou sdílet a vysvětlovat, doufejme i do budoucna, dalším lidem. Nikdy mě neunaví odpovídat na otázky, které vzbuzují divné boty mého koně. Když lidé odchází více informovaní o způsobu využívání koní a péči o ně, tak stojí za to odpovědět na stejnou otázku i po tisícáté.
Kam míříme dál?
Všichni koně v naší jednotce jsou nyní na boso a spokojení. Takže máme hotovo? To si nemyslím. Nadále se učíme. Pracujeme také na zlepšení prostředí pro naše koně, které je pro kopyta a zdraví koní stejně důležité jako trim. Než dokončím tento svůj článek, uplyne již rok našeho pobytu v našem novém zařízení (podívejte se na obrázky níže). Je to pro koně obrovská změna v životním stylu. V našem starém zařízení byli koně ve stájích, bez navazujících výběhů. Nyní má každý kůň svůj venkovní padock, který přímo navazuje na stáj. Povrch padocků je pokryt rozdrcenou žulou, která se prokázala jako výborné abrazivo pro stimulaci a podporu výměny rohoviny chodidel našich koní. Máme teď také několik rozsáhlejších padocků, kde se koně mohou též pohybovat, místo malých, které jsme měli předtím. Je to obrovské zlepšení. Hniloba kopyt, která byla všudypřítomná v našem vlhkém klimatu, se nyní v našem novém středisku objevuje velmi zřídka.
Výživa koní je nastavena, jak nejlépe to jde. Koně mají celodenní přístup k senu a jsou přikrmování kvalitními granulemi. V některých ohledech jsme nadále smluvně vázaní s městem, ale snažíme se věci zlepšovat jak jen můžeme. Spolupracujeme s veterinářem, který nás podporuje a má velmi otevřené myšlení, což je velká výhoda. Snažíme se také šířit osvětu do dalších policejních středisek, mezi ochranáři přírody a strážci parků a informovat je o benefitech neokovaných koní. Důstojník Danny Prior a já pracujeme pro Liberated Horsemanship, abychom pomohli založit školící a tréninkový program speciálně určený pro jezdecké jednotky. Doufám, že se nám podaří vést cestu k pohodlnějšímu a zdravějšímu životu koní v našem státě.
Copyright © 2010 Liberated Horsemanship, vydáno ve Spojených Státech Amerických
Liberated Horsemanship Press, P.O. Box 546, Warrenton, MO 63383
Tato publikace může být kopírována a distribuována pouze v plném rozsahu a s patřičným odkazem na autora a Liberated Horsemanship. Tento článek je určen pro vzdělávací účely. Ani autor, ani vydavatel nese odpovědnost za jakékoli jednání vyplývající z informací sdílených v tomto dokumentu vydání.
Článek je určen ke vzdělávacím účelům. Ani autor ani vydavatel nenesou odpovědnost ani závazky vůči jakýmkoli činnostem, které by byly zapříčiněny sdílením této publikace
Originál zde: http://subliberatedhorsemanship.com.liberatedhorsemanship.com/wp-content/uploads/2019/05/Barefoot-Police-Horses-Article.pdf
Rozhovor vedla a přeložila Šárka Prokůpková
„Naučila jsem se číst koňská kopyta a když se to jednou naučíte, už to nezapomenete. Dívám se často na kopyta krásných koní v časopisech a zůstávám v údivu nad tím, jak nemocná kopyta mají.“ Lindsey Field v rozhovoru pro Working From The Inside Out With Finesse Equestrian.
Je mi velkou ctí, že mi kousek svého času v nabitém programu věnovala Lindsey Field. Její jedinečný projekt The Study of Equine Hoof umožňuje lidem na celém světě, kteří se věnují koním, poznávat úžasnou a důležitou část koňského těla, jakou je koňské kopyto. Díky disekcím Lindsey Field se můžeme doslova ponořit dovnitř kopyta, zkoumat, jinak oku skryté, anatomické souvislosti a zamýšlet se nad správnou péčí a původem nemocí. Lindsey Field žije a působí na Novém Zélandu. Její facebookové stránky a Patreon sleduje více než 30 000 lidí.
Jste profesionál, co se týče zkoumání koňských kopyt?
Vlastním pět let svého současného koně a co se týče koní, nejsem profesionál, ale poslední 3 roky zkoumám koňská kopyta formou disekcí ve volném čase.
Řešila jste někdy nějaké problémy s kopyty koní?
Ano. Řešila jsem problémy spojené s kopyty mých koní – nemoc bílé čáry, absces, hnilobu střelu, podtočené patky a tenké chodidlo.
Vyřešila jste tyto problémy sama nebo s pomocí?
Potřebovala jsem pomoc na začátku, když jsem byla čerstvým majitelem koně, ale nyní již umím řešit tyto věci sama.
Jak dlouho jste se vzdělávala v souvislosti s kopyty a péčí o ně? Nebo jste dostala všechny informace od podkováře/ošetřovatele bosých kopyt?
Po tom, co jsem si pořídila koně, ke mně chodil každé 4 týdny ošetřovatel bosých kopyt, protože můj kůň byl na boso. Můj kůň byl vždy po trimu tři týdny bolavý a jen jeden týden chodil dobře. Tak jsem zkusila dalšího ošetřovatele kopyt – stejný problém, dalšího ošetřovatele – kůň byl pořád bolavý. A tak jsem se rozhodla, že se naučím trimovat sama. Výsledkem je, že se kopytní problematice věnuji již čtvrtým rokem (v rozhovoru uvedeném na konci článku Lindsey Field popisuje, že si jako prvního pořídila koně, na kterém se učila jezdit v soukromé stáji a ten měl být po čase utracen z důvodu diagnózy podotrochlózy. Ona jej však odkoupila, nechala mu sundat podkovy a vyléčila jej do té míry, že na něm mohla znovu jezdit, pozn. autorky).
Co jste se naučila o kopytech během svého vzdělávání. Jaké jste objevila principy?
Bosá kopyta potřebují trimovat pravidelně – každé čtyři týdny. V případě podkovaných koní by překování mělo probíhat maximálně po šesti týdnech, protože rohovina roste a když se včas nezkrátí, vznikají deformace a problémy. Vlastníci koní by měli znát záležitosti jako je hniloba kopyt a nemoc bílé čáry a léčit je dřív než se stanou problémem. Tyto nemoci se jen tak nevytratí – potřebují pozornost a ošetření. Koně si mohou kopyta sami přirozeně opotřebovávat, pokud žijí v prostředí, které to umožňuje (pokud jsou na boso), ale ošetřovatel kopyt je potřeba, pokud si koně kopyta přirozeně nemají možnost obrušovat. Zásadní je udržovat kopytní pouzdro v takovém stavu, aby pevně obepínalo kopytní kost a toho lze docílit pouze pravidelným trimem.
Myslíte, že většině problémům s kopyty lze předcházet? (deformace kopytního pouzdra, navikulární syndrom, laminitida) nebo hraje velkou roli i genetická dispozice?
Ano, myslím, že většině problémů se dá vyhnout správnou péčí o kopyto. Nemyslím, že genetika hraje zásadní roli.
Myslíte, že hlavní část váhy koně nese kopytní stěna a proto je podkování pro kopyta vhodné, protože lamelové spojení je dostatečně silné, aby váhu uneslo?
Nemyslím si, že kopytní stěna je hlavní nosnou strukturou. Osobně věřím, že úlohou kopytních stěn je především ochrana vnitřních struktur. Myslím, že stěny, chodidlo, rozpěrky a střelka – všechny tyto části mají nosnou funkci a to v tomto poměru: stěny 30% , střelka 30%, rozpěrky 10% , chodidlo 30% . Lamelární spojení je dost silné, ale nevěřím, že kopytní stěny jsou sami o sobě nosné.
Myslíte, že tloušťka chodidla je důležitý faktor nebo by příliš tlusté chodidlo mohlo stát v cestě kopytnímu mechanismu?
Tloušťka chodidla je velmi důležitá. Když je chodidlo příliš tenké, došlap je bolestivý. Příliš tlusté chodidlo je zase překážkou pro kopytní mechanismus, protože chodidlo potřebuje mít možnost se při došlapu pod vahou koňského těla deformovat (příliš silné chodidlo mívají koně v suchých oblastech, oslům a mini poníkům chodidlová rohovina často roste velmi rychle a nestačí se vysypávat a obměňovat, takovým kopytům je třeba pomoci se nadbytečné rohoviny zbavovat, zdroj článek P. Ramey, www.hoofrehab.com/HorsesSole, pozn. autorky)
Byla jste svědkem rehabilitace kopyt a kterých případů? Jak byly napraveny?
Podařilo se mi napravit podtočené patky a to častým trimováním a krácením špice tak, aby kůň při dopadu kopyta na zem došlapoval zadní část kopyta. Léčila jsem hnilobu a vracela rozpěrky na jejich původní místo.
Jakou péči o kopyto preferujete v návaznost na znalosti, které jste načerpala?
Podle mého názoru je nejlepší, kdy je kůň na boso. Pokud je to nutné doporučuji používat boty a měkké podložky a je důležité změnit způsob chovu. Aby měli koně zdravá kopyta, potřebují spoustu pohybu. Napravit deformované kopyto vyžaduje spíše pomalejší proces. Může to trvat až 2 roky, než se kopytní pouzdro dvakrát vymění. Ale je to tak pro koně lepší. Pokud jsou podkovy nutné například pro závody, tak ať je kůň má, ale po závodu je dobré je zase sundat. Nejsem příznivcem toho, aby měl kůň podkovy 24/7 a neustále byl dokola překováván. Ale chápu, že takto se to dělá již tisíciletí a bude ještě dlouho trvat, než se v tomto ohledu něco změní. Plastové podkovy jsou zajímavé, ale četla jsem, že moc na kopytě nevydrží, protože se uvolní hřebíky.
Jak vnímáte současný rozsah znalostí v souvislosti s kopyty?
Myslím, že znalosti ohledně kopyt jsou obecně na Novém Zélandu velmi špatné a mnoho majitelů koní se spoléhá na podkováře, ošetřovatele bosých kopyt nebo veterináře. Zjišťuji, že tito profesionálové (na Novém Zélandu) nerozumí koňským kopytům. Mnohokrát jsem svému ošetřovateli bosých kopyt kladla otázky a někdy prostě říkal, že neví.
Setkáváte se s dalšími majiteli koní (jezdci a trenéry), kteří se zajímají o koňská kopyta?
Někteří vlastníci koní, které znám se o kopyta nezajímají nebo mají nedostatek znalostí. Znám velmi málo majitelů na Novém Zélandu, kteří mají stejnou vášeň pro koňská kopyta jako já. Poslední dobou zjišťuji, že zájem o informace mezi vlastníky koní na Novém Zélandu roste, a proto jsem se rozhodla poskytovat přístup k fotkám a videím z disekcí. Sledování disekcí způsobuje, že majitelé koní chtějí vědět víc o kopytech koní a čerpají postupně nové znalosti.
Jaké máte zkušenosti s podkováři?
S podkováři nemám žádné zkušenosti.
Vídáte více zdravých či patologických kopyt?
Vídám více patologických kopyt.
Pozorujete větší výskyt patologických kopyt u bosých nebo podkovaných koní?
Vidím hodně nezdravých kopyt u bosých koní, jelikož ti potřebují trim kopyt každé čtyři týdny, aby zůstala zdravá, ale vidím více patologií u podkovaných kopyt: nemoc bílé čáry, praskliny, křivé kopytní stěny, hniloby a nevyvinuté střely.
Je ve Vaší zemi dovoleno, aby si majitelé trimovali kopyta svých koní sami, když se to naučí?
Ano, majitelům koní je dovoleno, aby prováděli trim vlastních koní sami.
Je možné se ve Vaší zemi vzdělat jako ošetřovatel bosých kopyt a můžete se tím živit?
Ano.
Panuje mezi podkováři a ošetřovateli bosých kopyt porozumění?
Ne. Na Novém Zélandu panuje velmi bouřlivá debata na téma bosá versus podkovaná kopyta.
Myslíte, že profesionálové zabývající se koňskými kopyty spolu dostatečně spolupracují a pokud ne, měli by spolupracovat více?
Myslím si, že nespolupracují dostatečně s majiteli. Neodpovídají majitelům koní na otázky. Právě proto jsem se rozhodla studovat kopyto a učit se sama. Byla bych moc ráda, když by majitelé dostávali více informací a rad. Někteří ošetřovatelé bosých kopyt na Novém Zélandu poskytují spoustu informací navíc a provádí skvělé služby, ale záleží také na tom jak moc jsou zaneprázdnění a jak moc spěchají k dalšímu klientovi.
Chtěla byste něco změnit v souvislosti se znalostmi péče o kopyta a vzděláním? Měli by se majitelé koní více vzdělávat a měli by se učit jak kopyta trimovat, pokud o to mají zájem?
Byla bych ráda, když by se majitelé koní vzdělávali více a nenechávali vše na podkováři/ošetřovateli bosých kopyt. Není důvod ignorovat koňská kopyta. Podkováři, ošetřovatelé bosých kopyt a majitelé by měli být bdělí a pečlivě se o koňská kopyta starat. A ano, myslím si, že majitelé koní by se měli učit udržovat kopyta mezi návštěvami ošetřovatele bosých kopyt sami.
Co dodat na závěr…
Zdravá kopyta nejsou jen o kopytech. Je to především o dostatku pohybu, dále stravě, terénu, způsobu chovu a frekvenci trimování. Věřím, že vlastníci koní by se měli vzdělávat v anatomii koňských kopyt a to jim umožní být si více jistí, když přijde na to, jak podporovat zdravá kopyta. Slyším mnohdy, že vlastníci koní nerozumí tomu co mají na kopytech sledovat a cítí se bezmocní. Není důvod se tak cítit. Stačí věnovat trochu času studiu, snažit se kopyta pochopit a porozumět tomu, jak fungují.
Facebooková stránka The Study of Equine Hoof
https://www.patreon.com/HoofStudies/overview
Odkaz na mluvený rozhovor s Lindsey Field v AJ https://player.fm/series/working-from-the-inside-out-with-finesse-equestrian/the-study-of-the-equine-hoof-with-lindsey-field
U tohoto příspěvku jsem udělala výjimku. Časové rozmezí mezi pořízenými fotografiemi je jen 4 měsíce. Změna je však dobře viditelná a stojí za ukázku i proto, že řešení high/low syndromu nebývá zpravidla snadné. Trvá většinou delší dobu a u aktivních sportovních koní je nutné zapojit i fyzioterapeuta.
Přední kopyta valacha plemene Quarter horse, 18 let. Majitelka se rozhodla sundat podkovy a s pomocí ošetřovatelky bosých kopyt postupně zjednávat nápravu špatného stavu kopyt. Kůň měl jedno kopyto špalkové a druhé s dlouhou špicí a podtočenými patkami. Tento stav je v angličtině běžně označován pojmem high/low syndrom. High/low syndrom vzniká někdy již v hříběcím věku, kdy hříbě preferuje při pasení opakovaně stejný postoj, kdy jedna noha je předkročená vpřed (vznik kopyta s dlouhou špicí a podtočenými patkami) a druhá vzad (vznik špalkového kopyta). V jiných případech vzniká nesprávnou úpravou kopyt (opomíjením detailů a nepřesným trimem).
Kůň byl přesunut do výběhu 24/7 s přístupem do stáje. Povrch výběhu je částečně hliněný a částečně pokryt drobným štěrkem pro lepší stimulaci kopyt. Náprava kopyt je prováděna za použití metody úpravy kopyt po vzoru divokých koní s důrazem na silné chodidlo. Součástí rehabilitace bylo také vybalancování přísunu minerálů ve stravě.
Děkuji za příspěvek Alicia Harlov / The Humble Hoof https://thehumblehoof.com/
Rozhovor vedla a zveřejnila Casie na: https://thenaturallyhealthyhorse.com/dr-robert-bowker-navicular-disease/
S dovolením Casie přeložila Šárka Prokůpková
Byla jsem velmi nadšená, že jsem měla minulý týden možnost pohovořit s Dr. Robertem Bowkerem. Je jedním z mála vědců, který zasvětil svůj život studiu fungování koňských kopyt a nasměroval cestu ke změně způsobu, jakým mnozí z nás vidí nohu koně. Jeho studie o průtoku krve a rozptylu energie v kopytech koní byly předmětem velkého zájmu mnoha – zejména těch, kteří se zaměřují na péči o bosá kopyta.
Dr. Bowker získal v roce 1973 titul veterinárního lékaře na Pennsylvánské vysoké škole veterinárního lékařství a poté v roce 1979 ukončil doktorské studium v oboru neurobiologie. V současné době vyučuje anatomii na Vysoké škole veterinárního lékařství na Michiganské státní univerzitě, kde působí od roku 1988. Přestože většina výzkumů Dr. Bowkera je nadále ignorována tradičními veterináři a podkováři, nepolevuje v úsilí a neustále upozorňuje na dezinformace, které jsou často uváděny ve studentských a veterinárních textech. Důkazy, které byly shromážděny o přirozené funkci kopyta, jsou ohromující a jsou citovány znovu a znovu ošetřovateli bosých kopyt a holisticky zaměřenými veterináři.
Když přemýšlím o Dr. Bowkerovi a jeho práci, vzpomínám si na můj oblíbený citát: „Veškerá pravda prochází třemi fázemi. Za prvé, je zesměšňována. Za druhé, je násilně oponována. Zatřetí, je považována za samozřejmou. ” Arthur Schopenhauer
Naprosto věřím, že pravda o kopytech koní bude brzy přijata jako samozřejmá. A za to z velké části budeme moci poděkovat doktoru Robertu Bowkerovi.
Co vás vedlo k vašemu zájmu o studium koňských kopyt a zejména navikulárního syndromu koní?
Jsem vystudovaný neurobiolog (vědec, který studuje buňky nervového systému) a začátkem 90. let se mě studenti ptali, jaké nervy mohou být znecitlivěny místními anestetiky. Začali jsme zkoumat, kde tyto jsou nervy a kde se lokální anestetikum rozptýlí, když je vstříknuto a začali jsme mapovat nervy, které jsou tímto postupem ovlivněny. To nás zároveň přimělo provádět pitvy a důkladněji se učit anatomii nohy. Nakonec jsme byli vedeni k tomu, abychom se zaměřili na tkáně a potenciální nápady, které se konkrétně týkají navikulárního syndromu. Chtěl jsem pochopit, jak kopyto reaguje při dopadu na zem a na to, jak se energie rozptýlí a také jak následně reagují tkáně.
Začal jsem měřit různé části koňských kopyt a všiml jsem si, že u mnoha koní byly boční chrupavky nedostatečně vyvinuté. Také jsem si všiml, že v době, kdy byly patrné radiografické změny na navikulární kosti, byl problém v kopytě ve skutečnosti přítomen již po celá léta. Při zpětném pohledu jsem byl ve svém způsobu myšlení velmi naivní, protože si nyní uvědomujeme, že tyto malé postranní chrupavky nebyly nedostatečně rozvinuté (např. neměly příležitost růst a rozvíjet se), ale procházely různými stupni degenerace nebo byly silně ovlivněny vibracemi působícími na patky a chodidlo při dopadu na zem. Jedna věc, o které si myslím, že je důležité ji zmínit, je, že jsem nevyrostl s koňmi. A kvůli tomu jsem nebyl „zaujatý“ tak jako většina lidí, která se kolem koní pohybuje, pokud jde o kopyta koní. Běžná „koňská tradice“ nebo dogma ohledně jejich kopyt nebyly v mých žilách!
Zdá se, že existuje vícero definic toho, co je ve skutečnosti navikulární syndrom. Jak byste ho definoval?
Pojem navikulární syndrom se používá k popisu jakékoli bolesti v zadní části kopyta. Tester, který se používá k testování střelky je docela spolehlivým ukazatelem (za předpokladu, že ve střelce není hniloba). Existuje mnoho příčin navikularního syndromu a může být ovlivněno vše od kopytní kosti a zadní části kopyta. Navikulární kost a hluboký ohybač mohou být v pořádku, ale kůň může mít přesto bolest navikulární oblasti. V době, kdy se jakékoli abnormality projeví rentgenově, je proces již dalece rozvinut. Vidím to jako kontinuum od A-Z a vy jste obvykle ve stádiu W-Z v době, kdy se změny skutečně projeví na rentgenových snímcích.
Jak, podle vašeho výzkumu, vzniká navikulární syndrom?
Z mých studií jsem došel k přesvědčení, že to jsou naše chovatelské praktiky – způsob, jakým se staráme o naše koně, ty vytvořily navikulární nemoc. V zásadě podstatou navikulárního syndromu jsou vibrace – vibrace ničí tkáň v noze. Jak se to stane? Když jsou koně nuceni žít nebo pokud pracují nepřetržitě na tvrdých površích, zvyšuje se frekvence vibrací. Dokonce i vibrace až 250-300 Hz mohou zničit pojivovou tkáň, ale ukázalo se, že koně pohybující se na tvrdém terénu mohou někdy podstoupit vibrace až do 3000 Hz. Věřím, že tvrdé povrchy, tradiční postupy, postupy při trimování a podkování jsou hlavními viníky těchto zvýšených nárazů / vibrací nohou.
Podkovy také zvyšují frekvenci vibrací v noze. Tkáně mohou absorbovat jen určité množství energie, než se kosti začnou zhoršovat. Jedna studie z let 1988–1999 provedená v Nizozemsku ukázala, že podkovy mohou zvýšit vibrace až na 2500 Hz. Takže ano, podkovy hrají rozhodující roli ve vývoji navikulárního syndromu. Zároveň však i u bosého koně žijícího nebo pracujícím na tvrdém povrchu se může vyvinout navikulární syndrom.
Můžete vysvětlit, co se stane s nohou, pokud se střelka nedostává do kontaktu se zemí?
V podstatě vše jde do pekla! Věřím, že to nejhorší, co můžete udělat, je ořezávat střelku. Pokud trimujete střelku, odstraňujete vnější část chodidla, která enormně ovlivňuje vnitřní strukturu střelky. Střelka je perfektně zkonstruovaná struktura s obrovským přísunem krve – obsahuje tisíce malých mikro cév. Tyto krevní cévy jsou rozhodující pro správný průtok krve a pro zdraví kopyta. Když zadní část chodidla a střelka nejsou na zemi, nárazová energie (z pohybu) není rozptýlena, ale je místo toho přenášena do kostí a dalších pojivových tkání chodidla. Tyto tkáně nerozptylují nárazovou energii dobře a dlouhodobým výsledkem jsou chronické problémy s nohami a kulháním. Pokud je střelka na zemi, rozpěrky přispějí k nesení hmotnosti a velká část nákladu je nesena chodidlem. Také si myslím, že špína (hlína, prach), která se dostane do spodní části kopyta, hraje roli při podpoře nohy. Tuto nečistotu byste neměli čistit (pokud to není hnůj). Podle mých zkušeností se hniloba střelky objevuje pouze tehdy, když je kůň ve stáji.
Je navikulární syndrom reverzibilní, jakmile degradace navikulární kosti započala?
To záleží na míře poškození. Tkáně se mohou uzdravit, ale už nikdy nemusí být normální. Navikulární syndrom je spojen s tak širokou škálou patologií a každý kůň je jiný. V mnoha případech je však špice kopyta ponechávána příliš dlouhá. Pro uzdravení je zásadní, aby byla špice kopyta co nejkratší. Je chybou se domnívat, že kopytní stěna by měla nést koně, jak tomu věří tradiční podkováři a mnoho veterinářů. Celé chodidlo a veškeré struktury v zadní části kopyta by měly nést většinu váhy koně. Kopytní kost (která leží přímo nad chodidlem) by měla být vždy zatížena. Měla by být hustá. Pokud není kopytní kost zatížena, stane se porézní – to není dobrá věc. V současné době pracuji na výzkumu, který se zaměřuje na rehabilitaci koní s navikulárním syndromem.
Měly by být, podle vašeho názoru, koni s navikulárním syndromem připevňovány podkovy?
To záleží na tom, co chcete. Pokud diskutujete o normálních aktivních koních a chcete, aby tkáně byly stále robustnější, pravděpodobně ne. Ale pokud soutěžíte atd. tak existují pravidla při závodech a budete muset nějaké podkovy použít. Noha musí být nějak chráněna v závislosti na tom, co dělá a jak je trimována.
Kdykoli je podkova připevňována na kopyto, musíme převzít odpovědnost za dopad, který má podkova na kopyto a zbytek nohy. Podle mého názoru tuto zodpovědnost málokdo skutečně přebírá. Jsou to naše postupy chovu, které jsou nesprávné a způsobují problémy, jako je navikulární syndrom. Pokud tyto postupy opravíme, kopyta se budou zlepšovat. Nemám všechny odpovědi, ale vidím více kopyt v různých stupních degradace než kopyt zdravých! Kopyto, které se jeví jako v pohodě, podle mého názoru nemusí nutně znamenat, že je zdravé; znamená to pouze, že v tuto chvíli není chromé.
Máte nějaké poslední myšlenky?
Mnoho lidí si myslí, že mít bosá kopyta znamená pouze sundat podkovy. Není to tak. Správné a časté trimování a udržování krátké špice vede k dobrému kopytu. Podle mého názoru by mělo být kopyto během aktivní růstové sezóny trimováno ošetřovatelem nebo chovatelem každých 3-5 týdnů. V některých případech i během kratších časových intervalů. Zřídka však déle. Majitelé koní mají povinnost se vzdělávat a musí začít tím, že budou věnovat pozornost kopytům svých koní. Správnou péči o kopyta a výživu považuji za dva nejdůležitější aspekty péče o koně.
Rozhovor vedla a přeložila Šárka Prokůpková
Marjorie Smith je bývalou poloprofesionální ošetřovatelkou bosých kopyt, momentálně již v důchodu. Ve své době byla průkopníkem v oboru, významnou osobností a vzorem pro mnoho majitelů koní. Její webové stránky www.barefoothorse.com byly lídrem ve vzdělávání v péči o bosá kopyta po celém světě. Za svůj život vlastnila šest koní. Některé z nich samostatně, některé zároveň ve stejném období. Žije v Americe ve státě Oregon.
Řešila jste u svých koní někdy nějaké problémy s kopyty a podařilo se vám je vyřešit? Vyřešila jste je sama nebo jste musela požádat někoho o pomoc?
Ano, řešila. Některé problémy jsem byla schopna vyřešit, někdy jsem potřebovala pomoc. Příčinou některých problémů byl vysoký obsah cukrů v trávě nebo seně a nemohly být úplně vyřešeny. Na počátku období zájmu o bosá kopyta skupina několika přátel bádala, pozorovala a společně přišli na to, co činí koňské kopyto zdravým a jak z nezdravého kopyta udělat kopyto zdravé.
Jak dlouho jste se vzdělávala v kopytní problematice?
Začala jsem se sebevzděláváním okolo roku 1998. Objevila jsem knihu Jaime Jacksona o kopytech a životních podmínkách divokých koní na západě Ameriky. Navštívila jsem jeho víkendový seminář, na kterém přednášel o kopytech divokých koní. Požádala jsem svého kováře, aby sundal mým koním podkovy a začala se vzdělávat pořádně. V té době neexistovaly žádné vědomosti, kromě fotek v Jaimeho knize a trvalo mi rok než jsem pochopila základy udržování rovnováhy kopyta; a o mnoho déle než jsem pochopila vliv vysokého obsahu cukrů v koňské stravě a princip překlopu kopyt (breakover).
Jak vnímáte úroveň znalostí o kopytech v „koňském světě“? Potkáváte okolo sebe další majitelé koní, kteří se o péči o kopyta zajímají?
Už se v „koňském světě“ tolik nepohybuji. Když jsem byla aktivní, pamatuji si, že někteří majitelé měli zájem se dozvědět více, ale přece jen kolem koní nadále panuje spousta zažitých představ a tradic, které stojí dalšímu vzdělání v cestě. Zjistila jsem, že spousta lidí, která se o bosá kopyta zajímala, používala alternativní lidskou medicínu a byli tedy celkově otevření jiným pohledům na věc.
Jaké jsou vaše zkušenosti s podkováři a jejich službami ve vaší zemi?
Když jsem zkoušela naučit kováře jak ošetřovat bosá kopyta, snadno tento přístup zapomínali, protože tento způsob úpravy kopyt je skoro opačný, než jak se jej učili oni. Po několika měsících se většinou vrátili k původním návykům.
Vídáte více koní se zdravými kopyty nebo s patologickými kopyty? Vidíte více zdravých kopyt mezi koňmi s bosými kopyty?
Málokdy vidím koně se zdravými kopyty. Ti co mají zdravá kopyta nemají podkovy a majitelé těchto koní si většinou úpravu kopyt dělají sami. Kopyta, která jsou podkovaná očividně nemohou být zdravá – podkovou je příliš omezována jejich flexibilita a krevní oběh. Střelka nemívá žádný kontakt se zemí.
Je možné ve vaší zemi získat vzdělání pro úprav bosých kopyt a je to uznáno jako živnost? Panuje mezi podkováři a ošetřovali bosých kopyt shoda?
Úprava bosých kopyt jako živnost existuje a majitelé koní mohou úpravu kopyt svých koní legálně provádět, když se to naučí. Podkovář a ošetřovatel bosých kopyt jsou dva druhy vzdělání a moc porozumění mezi nimi nepanuje.
Prováděla jste osobně bosý trim vašich koní?
Ano, prováděla jsem úpravu bosých kopyt svých koní po dobu 15 let a naučila jsem úpravě kopyt desítky lidí. Také jsem byla poradcem stovkám lidí díky mým webovým stránkám www.barefoothorse.com a po emailu.
Můžete shrnout nejdůležitější informace a principy, které jste se naučila ohledně péče o bosá kopyta?
Pro kopyto je důležité mít velmi dobrý krevní oběh, a proto musí mít možnost být při pohybu pružné. Cirkulace je lepší, když je střelka široká (nikoliv zmáčknutá do úzkého tvaru) a váha koně se na ní přenese jako první. Váha koně je primárně nesena chodidlem a střelkou; kopytní stěna je v podstatě ochranné brnění. Pokud je kopytním stěnám umožněno dotýkat se země (na rovném povrchu), stěna se začne oddělovat. Kopyto je skoro vždy v dobré formě, když dopadá (přední nohy) při každém kroku nejdříve na patky. To se děje, když se bod překlopu nachází v místě vodní čáry; vnější stěna se země nemá dotýkat. Zadní kopyta vykonávají jiný pohyb vzhledem k jinému typu kloubů, proto zadní nohy nemají skoro nikdy problém.
Jakou metodu úprav kopyt preferujete v souvislosti se znalostmi a zkušenostmi, které jste nasbírala?
Definitivně jsem pro udržování kopyt na boso, bez podkování. Měla by být trimována tak, aby měla správný bod překlopu a dopadala při pohybu nejdříve na patky. Jen velmi málo koní si udržuje tenké chodidlo. Pravděpodobné je to z důvodu opakovaného ztenčování podkováři nebo když žijí na měkké či zamokřené půdě. Zjistila jsem, že řešením je dát koním speciální ochranu, takovou mini botu (hoof cast), na dobu alespoň dvou měsíců (je třeba je měnit, jelikož za 2-3 týdny se ochodí). Na koních se slabými chodidly by se mělo jezdit pouze ve vypodložených botách nebo vůbec, dokud jim chodidlo nezesílí.
Myslíte, že většině kopytních problémů (deformace kopytního pouzdra a nemoci jako navikulární syndrom, laminitida apod.) může být předcházeno správnou úpravou a péčí nebo zdraví kopyt ovlivňuje především genetika?
Zatím jsem se nesetkala s geneticky špatnými kopyty. Myslím, že by bylo nutné je upravovat velmi opatrně, pozorovat výsledky úprav a měnit přístup až by člověk našel vhodný přístup k takovým kopytům. Setkala jsem se s kopyty, která měla tendence k laminitidě a měla velmi tenké kopytní stěny kvůli metabolickým problémům. Souviselo to konkrétně s činností jater. Myslím, že na takovém koni by se nemělo nikdy jezdit.
Deformace kopytního pouzdra jsou často způsobována podkováním, zvláště když překování probíhá po delší době než tři týdny. Bosé kopyto, které je upravováno tak, jako by k němu měla být připevněna podkova (bez postranního obloučku a bez mustang rollu – bod překlopu bude příliš ve předu ve špici) bude mít podobné problémy jako podkované kopyto.
Navikularní syndrom zdá se být způsobován přerostlým kopytem směrem dopředu, se sukní ve špici a bodem překlopu příliš ve předu ve špici; to klade nesprávné napětí na vazy okolo navikulární kosti, kdy kopyto zároveň dopadá na špici, místo na patky. Sukně ve špici vzniká z důvodu mechanického přetížení (dlouhé kopytní pouzdro, podkování) nebo inzulinová rezistence a poškození lamelárních spojení.
Laminitida je obecně způsobena buď přílišným mechanickým zatížením, podkováním nebo metabolickými problémy souvisejícími s vysokým obsahem cukrů v trávě nebo v seně, jádru a/nebo zanícením žaludku způsobeným vředy z důvodu nepravidelného krmení (když kůň nemá možnost uždibovat pícninu 24 hodin denně a udržovat tak rovnováhu žaludečních šťáv).
Myslíte, že kopytní stěny jsou hlavní nosnou částí kopyt, protože lamelární spojení jsou tak pevná, že váhu dlouhodobě udrží?
Ne. Kopytní stěny slouží pouze pro ochranu vnitřních struktur. Měli by nést jen minoritní část váhy na úrovni vodní čáry. Většinu váhy má nést chodidlo, střelka a patky. Pokud umožníme, aby byla váha nesena vnějšími kopytními stěnami budou přetížené a vyústi v separaci kopytní stěny, následný vznik sukní na přední stěně kopyta a způsobí pozdní překlop kopyta.
Myslíte, že tloušťka chodidla je důležitým faktorem nebo může příliš tlusté chodidlo stát v cestě kopytnímu mechanismu?
Přirozená tloušťka chodidla, tak jak naroste, je správná pro to, aby unesla váhu koně. Divocí koně mívají velmi tlustá chodidla, která je chrání před kamenitým terénem a i tak, jsou zdraví. Občas, když nemá kůň dostatečné množství pohybu a možnost oddrolit si vnější odrůstající vrstvu, může se chodidlo stát příliš tlustým. To může být jednoduše napraveno oškrábáním této vločkovité/křídovité hmoty pryč z chodidla až na úroveň tvrdého, voskovitě vypadajícího „živého“ chodidla.
Zažila jste někdy rehabilitaci kopyt a jakých případů (podtočené patky, špalkové kopyto, laminitida)? Jakou metodou úpravy byla kopyta napravena?
Ano, úspěšně jsem provedla rehabilitaci podtočených patek a přerostlých sukňovitých kopyt (sukně ve špici). U přerostlých sukňovitých špicí rozlišuji původ jejich patologie. Buď je to způsobené špatným metabolismem a následným zánětem (laminitida) nebo mechanickým stresem přerostlého kopytního pouzdra u bosého či podkovaného kopyta. Někdy kombinací těchto vlivů. Ve všech případech je princip řešení těchto patologií stejný – správný trim. Pouze v případě vlivu špatného metabolismu musí řešení obsahovat i změnu stravy, protože léčba nemůže probíhat, když bude v lamelárním spojení zánět.
Neměla jsem možnost pracovat se špalkovými kopyty a extrémně přerostlými kopyty, která byla úplně zanedbaná (lyže). Měla jsem však možnosti pozorovat jiné ošetřovatele při řešení těchto případů. Bližší postupy při řešení různých případů jsou popsané na mých webových stránkách. Všechny deformace byly napraveny pomocí bosého trimu – uvedením kopyta do fyziologického tvaru.
Myslíte, že profesionálové v „koňském světě“ spolu dostatečně spolupracují?
Moje zkušenost byla téměř úplně s malými chovateli koní u nich „na zahradě“, nikoliv se závodními koňmi nebo koňmi pro show ve sportovních stájích. Bylo často těžké konzultovat s oběma – veterinářem a kovářem (a zachovat si rozumný vlastní pohled na věc), protože na obou pozicích byli často muži se zažitými názory, jinými slovy – dvojitá dávka tradice. Takže většinou to byly majitelky koní (ženy), které měli odvahu odklonit se od rad veterinářů a podkovářů a konzultovat také s ošetřovatelem bosých kopyt.
Existuje velmi málo koňských vědců, kteří studují účinky podkovy na kopyto a jak správně provádět trim. Dr. Robert Bowker je jeden – už je možná v důchodu. Měl také několik kolegů, kteří byli za mé éry velmi žádaní pro pořádání víkendových klinik.
Myslíte, že většina koní může chodit bez podkov?
Ano, samozřejmě, že všichni koně by měli chodit na boso, kromě neobvyklých situací jako například u koní, kteří pracují na dlážděných silnicích, které jsou příliš abrazivní. V tom případě člověk dělá kompromis a svobodně se musí rozhodnout mezi dvěma problémy (opotřebení bosých kopyt nebo patologie způsobené podkovami). Koně, kteří přechází z podkov na boso často potřebují boty, aby ochránili přední nohy při jízdě na štěrkových nebo skalnatých cestách. Někdy je mohou potřebovat po mnoho let, dokud se jejich nohy úplně nezotaví. Také koně s „travní laminitidou“ nebo inzulínovou rezistencí budou kvůli vysoké hladině cukru v trávě vždy potřebovat boty na předních nohách. Zdá se, že většina koní se nyní stává rezistentní vůči inzulínu díky travinám s vysokým obsahem cukru, které jsou chovány pro mlékárenský a hovězí průmysl. Trávení krav je však jiné, mohou ve stravě zvládnout více cukru.
Napadá vás něco, co byste ráda, aby se v souvislosti se znalostmi a vzděláním péče o kopyta změnilo? Měli by se majitelé zajímat a vzdělávat více v této oblasti? Měli by majitelé mít možnost upravovat kopyta svých koní sami, pokud o to mají zájem?
Bylo by skvělé, když by stáje a jezdecké kluby pořádaly občas informační workshopy pro nové vlastníky koní. Ano, majitelé koní by se měli více kopyta zajímat, protože je pak větší šance, že kůň bude zdravý a v dobré kondici během celého svého života, pokud je dobře pečováno o jeho nohy. Myslím, že majitelé koní by měli mít možnost učit se upravovat bosá kopyta a následně úpravy sami provádět, pokud o to mají zájem.
Charakteristika: kobylka appaloosa 9 let byla během léta 2019 ponechána cca 2 měsíce bez úpravy kopyt a kopyta byla v předchozím období trimována každých cca 6 týdnů. Začala chodit neochotně i po travnatém a písčitém povrchu. Od šesti let v období od jara do podzimu výrazně přibývá na váze. Je vidět nepoměr mezi velikostí těla a kopyt. Tělo je svalnaté, v létě s nadváhou a kopyta v poměru k tělu malá. Kopyta byla během roku 2020 více plochá než v minulosti.
Způsob chovu a krmení: pobývá 24/7 na 5 ha travnatých pastvin s dalšími koňmi. Celoročně se pase, k dispozici minerální liz a sůl, v zimě krmena senem.
Způsob využití: ježděna rekreačně v přírodě (5-20 km) a občas na pískové jízdárně, 1-3 x týdně. V letech 2017 a 2018 chodila kobylka obstojně na různorodých terénech včetně štěrkových cest i silnice. Kobylka byla obsednuta ve 3,5 letech. Poté půl roku pouze velmi postupné zvykání na váhu jezdce, převážně na jízdárně v kroku a klusu, procházky přírodou střídavě na ruce a v sedle. Od 4 let postupné prodlužování vyjížděk s jezdcem v sedle.
Stav kopyt: kobylka chodí celý život naboso. Do roku 2018 bez problémů, citlivější na kamenitých cestách. V letech 2019 a 2020 měla kopyta při delším intervalech mezi trimy tendence k prodlužování směrem dopředu. Kobylka byla sledována kvůli souvislosti pastvy a obezity. Proveden test na Cushingův syndrom (únor 2020), který vyšel jako negativní. Odebrán vzorek krve na test inzulinové rezistence, také negativní. Proveden rozbor sena a trávy s dobrými výsledky – žádným výrazným přebytkem či nedostatkem důležitých složek.
Trim: od 6ti měsíců věku po nákupu krácení kopytních stěn na úroveň chodidla, odlehčení kopytních stěn zkosením ve čtvrtích a ve špici, očištění staré rohoviny chodidla, žádná úprava střelky (pouze očištění staré nebo odlupující se rohoviny) a bylo v tom pokračováno s frekvencí každých 4-6 týdnů. Kopyto bylo drženo krátké, chodidlo a střelka zaangažovány do nesení váhy koně, viz. článek o závěsném aparátu: http://srovnejkopyta.cz/precenovany-zavesny-aparat/).
Září 2019: domluvena prohlídka fyzioterapeutkou, protože kobylka nechtěla cválat na pravou nohu. Byl nalezen zablokovaný spoj křížové kosti a provedena náprava. Kobylka chodí v této době již velmi dobře po travnatém a písčitém terénu. Nadále chodí v tomto období hůře po štěrkových cestách a silnici.
V únoru 2020 byl pořízen rentgenový snímek předního pravého kopyta. Kobylka má tenké chodidlo (0,7 cm u hrotu střelu, 1,2 cm cca v nejhlubším místě střelkové rýhy). Je ježděna 2x – 3 x týdně v různorodém terénu. Kopyta jsou vizuálně v dobrém stavu, ale při bližším zkoumání lze nadále pozorovat zlom. Rentgen ukázal tloušťku přední stěny v horní části 14 mm a v dolní části 16 mm, tzn. přední stěna nadále ještě nepřiléhá všude těsně ke kopytní kosti. Dle veterinářky jsou to následky travní laminitidy související pravděpodobně s inzulinovou rezistencí. Veterinářka doporučila hlídat růst špice a pravidelně jí odlehčovat. Je důsledně hlídán interval trimu 4 týdny.
29.4.2020 dorazily výsledky z laboratoře v Německu (Laboklin) a test na inzulinovou rezistenci je negativní. Veterinář z důvodu obezity kobylky doporučil odstavení z pastvy, jelikož nadváha negativně celkově ovlivňuje zdravotní stav koně (zatížení kloubů, tuková tkáň je aktivní a ovlivňuje metabolismus, větší váha působící na kopyto). Majitelka se rozhodla, že kobylka zatím nebude výrazně omezena v pastvě, zůstane ve stádě a bude zajištěno častější pohybování s botami. Ke konci roku 2020 bude proveden opětovný rentgen kopyta a bude ověřeno, zda chodidlo zesílilo a přední kopytní stěna roste paralelně z kopytní kostí.
V červnu 2020 pořízeny na zkoušku boty Renegate Viper na přední nohy. První vyjížďka cca 6 km v pořádku. Po druhé vyjížďce cca 8 km kobylce otekly šlachy na předních nohou. Zároveň při jízdě do kopce v lese kobylka neměla trakci ve špici, protože boty mají zakulacené špičky. Spěnky se prolamovaly dopředu. Je možné, že boty u kopyt s delší špicí také posunují překlop více dopředu což je při rehabilitaci těchto kopyt kontraproduktivní. Boty byly vráceny a kobylka je dále ježděna bez nich. Po travnatém povrchu se pohybuje dobře.
16.6.2020 kobylka zkontrolována chiropraktikem, protože opět nechtěla cválat na pravou ruku. Napravil jí SI spojení, pár žeber a rozmasíroval bedra, která byla ztuhlá.
12.8.2020 byl pro zajímavost zpětně zkontrolován údaj inzulinová senzitivita ve výsledku inzulinového testu. Tento údaj má mírně zvýšené hodnoty. Veterinář jej po předání výsledků testu v dubnu 2020 nijak nekomentoval. Na vyžádání a po poradě s jiným odborníkem veterinář nyní informoval, že to může značit začínající inzulinovou rezistenci. Jelikož větší pohybování koníka nebylo možné zajistit a koník je v létě zjevně obézní, majitelka přizpůsobí během zimy 2020 pastviny a kobylka bude v dalších letech odstavena společně s dalším koněm a celoročně krmena jen senem popř. dostane pastevní náhubek.
21.8.2020 Kopyta jsou v srpnu 2020 ( po roce) blízko fyziologickému tvaru, ale chodidlo prozatím nezesílilo, kolem hrotu střelky nadále pruží. Střelkové rýhy u hrotu střelku jsou velmi mělké. Na kopytním pouzdře jsou viditelné metabolické kroužky. Kobylka nechodí dobře po kamínkách a tvrdém povrchu a nyní v srpnu ani po travnatém povrchu pod sedlem (spojeno i se stavem svalů, viz níže). Změna trimu: majitelka začala brát při strouhání v úvahu více průběh osy prstu, která je trochu prolomená dozadu. Kobylce budou na zkoušku ponechávány vyšší kopytní stěny v patkách, cca 2-3 mm nad úroveň chodidla, aby byla osa prstu více v přímce.
21.9.2020 kobylku prohlédl nový sedlář za účelem napasování anglického sedla. Westernové sedlo, které bylo pro kobylku vyrobeno na zakázku v únoru 2020 je bohužel pro kobylku nevyhovující, protože kostra zasahuje až za poslední žebro. Kobylka byla opakovaně ztuhlá v bedrech a měla zablokované SI spojení. Nový sedlář si všiml ztuhlých svalů kolem lopatky. Doporučil pasování odložit a znovu zapojit fyzioterapeuta/chiropraktika. Chiropraktik kobylce opět napravil SI spojení a částečně rozmasíroval ztuhlé svaly v bedrech, kolem lopatky a kohoutku. Majitelka bude každý den kobylku masírovat dle doporučení a po další návštěvě v říjnu 2020 bude vyhodnocen stav. Ztuhlé svaly v bedrech mohou souviset s novým westernovým sedlem. Ztuhlé svaly kolem lopatky mohou souviset s tenkými chodidly a způsobem, jakým se kobylka díky tomu pohybuje (šetří se).
Od 1.10.2020 je kobylce podáván Ungulat na zlepšení a podporu růstu kopytní rohoviny.
24.11.2020 chiropraktik sdělil, že kobylka má nyní již velmi dobře pohyblivá záda a vše je v pořádku. V lednu 2021 majitelka znovu kontaktuje sedláře.
Stav kopyt k 20.10.2022: Přední i zadní kopyta jsou ve stavu velmi blízkém fyziologickému. Kobylka se pohybuje obstojně i po tvrdém a kamenitém povrchu. Zadní kopyta je třeba hlídat a přední stěnu udržovat dostatečně odlehčenou, aby se kopyto nevracelo k tvaru, který uvádí kopytní kost do pozice negativní plantární úhel. Odlehčování přední kopytní stěny zadních kopyt probíhá každých cca 14 dní. Kobylka je energická, v dobré kondici, zatím ještě s mírnou nadváhou. Během roku 2021 a 2022 vyzkoušeno více režimů s různým střídavým omezením pastvy dle klimatických podmínek.
Kobylce bylo v létě 2021 napasováno drezúrní sedlo Wintec z druhé ruky. Záda jsou v pořádku.
Majitelka vlastnila kobylku 7 let. Po tuto dobu dávala kobylka každý rok hříbě. Byla podkována na přední nohy. Přes noc pobývala v boxe a přes den ve výběhu o velikosti 1,5 ha. Párkrát do roka byla zapřažena do vozu na krátký výlet. Kobylka se přes léto pásla, v zimě krmena senem a příkrmována jádrem.
Po posledním porodu v roce 2018, kdy bylo kobylce 14 let, došlo k zadržení lůžka a následnému schvácení. Povolilo lamelové spojení u všech 4 kopyt a u předních nohou začala kopytní kost prorážet chodidlo. Kobylka zpočátku pomalu chodila, ale nakonec zůstala ve výběhu, protože do boxu už nedošla. Majitelka po dobu 2 měsíců zkoušela s veterinářem různá řešení. Nakonec bylo doporučeno uspání kobylky. Majitelka ještě zkusila zavolat doporučenou kopytářku, která kobylce sundala podkovy a za dohledu veterináře, který zároveň kobylce podával analgetika a další léčebné látky, započala rehabilitace pomocí trimu po vzoru volně žijících koní s budováním silného chodidla (Ramey, Landreville). Chodidlo se po 2 měsících trimování začalo zatahovat, kobylka dostala na přední nohy boty. Léčení bylo podpořeno podáváním léků na inzulinovou rezistenci. Lamelární spoje se začali obnovovat a od korunky začalo vyrůstat nové kopytní pouzdro.
Fotografická evidence sleduje pravé přední kopyto.
Kůň zakoupen cca ve 2,5 letech od chovatele, kde se narodil. Od odstavení ustájen v nedostatečně velkém boxe se skloněnou podlahou s každodenním chozením do výběhu na několik hodin. Často stál se zadními nohami umístěnými výše než byly nohy přední. Dodnes má trošku více viditelný hrbol křížové kosti, je pravděpodobné, že to souvisí s nepřirozeným postojem, ve kterém musel vyvíjející mladý kůň často pobývat. Nový majitel ustájil koně pastevním způsobem 24/7 (trvá dodnes), celoročně se pásl, v zimě dostával seno a max litr nízkosacharidových granulí denně, po celý rok minerální a solný liz, občas pár jablek či mrkev. Kopyta udržoval majitel od nákupu koně bosým trimem podle vzoru volně žijících koní. Časem uvedl nespravidelnost kopytního pozdra a patkových cibulí zadních nohou do větší rovnováhy. Disbalanci se nepovedlo odstranit úplně, avšak došlo k výrazné změně k lepšímu. Kůň se pohybuje velmi dobře a pružně i ve svých současných 17ti letech. Celý život od obsednutí využíván k dlouhým vyjížďkám do přírody po různých površích včetně kamenitých cest. Po štěrkových cestách je schopen pohodlně klusat.
Fotografická evidence sleduje levou zadní nohu.
Valach ČT, v roce 2012 mu bylo 9 let. Kůň byl od roku 2012 do roku 2015 bez podkov. Kopyta byla upravována metodou bosého trimu po vzoru divokých koní s důrazem na silné chodidlo a kůň využíván k rekreačnímu ježdění zejména do přírody. Původní kopytní pouzdro z roku 2012, ze kterého bohužel chybí fotografie, mělo hladkou stěnu, ale bylo vysoké s vysokými patkami, se slabým chodidlem a rozplazenými rozpěrkami. Kůň nechodil dobře po štěrkových cestách ani v kroku. Na jaře 2015 chodil kůň velmi dobře po travnatém a písčitém povrchu včetně skákání. Po kamenitých cestách byl schopen jít uspokojivě krokem.
Během léta 2015 byl kůň prodán novému majiteli, který jej začal trénovat pro hobby parkurové a military závody. Kůň byl přesunut do boxového ustájení s celodenním pobytem na pastvině, dokrmován jadrným krmivem a nakován na přední nohy. Další detaily jsou neznámé.
Fotografická evidence sleduje levé přední kopyto.
