Napsala Šárka Prokůpková
S pojmem „závěsný aparát“ (v angličtině suspensory apparatus a v němčině Hufbeintrager) se ztotožňuje mnoho profesionálů po celém světě. Tento pojem označuje způsob jakým je kopytní kost pomocí lamel uchycena v kopytním pouzdře a jakým způsobem je v něm rozložena a nesena váha koně. Je to přesvědčení o tom, že statickou i dynamickou váhu koňského těla primárně nese lamelární spojení mezi kopytní kostí a kopytní stěnou. Chodidlové části kopyta je přisouzena až druhotná funkce, každopádně není považována za významnou nosnou část kopyta. Otázkou je: Jak velkou váhu a po jak dlouhou dobu jsou lamely schopny nést, aniž by to negativně ovlivnilo zdraví a správnou funkci kopyt?
Tato otázka je velmi důležitá. Zdá se, že veterináři, podkováři a majitelé koní celosvětově věří, že koncept závěsného aparátu je jednoznačný a následně tomu odpovídá přístup ke způsobu chovu koní, úpravám a léčbě koňských kopyt (nedostatečný pohyb zvířat, ponechávání dlouhých kopytních stěn, trvalé podkování a překovávání a trim po době delší než 6 týdnů, což vede k nedostatečné stimulaci chodidla, střelky a následně atrofii a poškozování vnitřních struktur).
Přečetla jsem si pár studií a shrnutí výsledků studií vědců, kteří se touto problematikou zabývají. Tyto studie staví důležitost závěsného aparátu na první místo na základě těchto skutečností: 1) pokud bychom rozložily plošně všechny lamelové spoje, vytvořily by plochu několika m2, 2) při disekcích je potřeba velmi velké síly k vytržení vnitřního kopyta z kopytního pouzdra a 3) z výsledků výzkumu laminitidy a argumentují tím, že když závěsný aparát z důvodu laminitidy i jen v menší míře selže, kůň je vyřazen z provozu. Nicméně Prof. Chris Pollitt ve své studii zároveň uvádí, že laminitida zdá se být „umělým“ onemocněním, ke kterému dochází nevhodným způsobem chovu koní lidmi. Dále důležité výsledky výzkumu Prof. Bowkera ukazují, že aby bylo možné přenést větší část váhy koně na chodidlo, zásadní roli v tom hraje jeho dostatečná tloušťka, zdravý bohatý cévní systém a vyvinutý prstní polštář a střelka, jejichž dobrá forma se odvíjí od dostatečného množství pohybu a stimulace od hříběcího věku. Pokud má kůň nedostatek pohybu, úpravu kopyt v dlouhých intervalech nebo je nakován před ukončením doby vývinu kopyt (5 let), tyto struktury nedosáhnou svého maximálního potenciálu, což zásadním způsobem ovlivňuje funkčnost kopyt v dalším životě koně. Je možné, že jsou při chovu koní opomíjeny nějaké zásadní souvislosti, které by mohli pomoci onemocněním kopyt předcházet?
Nejsem vědec a nemám možnost si informace ve větší míře ověřovat experimenty. Co mohu dělat, je porovnávat přístupy, dlouhodobě sledovat vnější znaky kopyt koní a dávat je do souvislostí s projevy pohybu a onemocněními. Důležitou otázkou pro mě, jako pro chovatele koní a pozorovatele je: proč má většina podkovaných koní kopyta, která neodpovídají fyziologickému tvaru zdravého kopyta popsaného v učebnicích a knihách o kopytech? Proč začnou mít koně s přerostlými kopyty (i těmi bosými) časem kopyta nemocná nebo v takovém stavu, který zhoršuje pohyb koně či ukončuje jeho kariéru? Pokud by lamelární spojení bylo uzpůsobené k dlouhodobému nesení většiny váhy koně (tj. kůň by mohl stát na a chodit po přerostlé stěně bez pravidelného dotyku chodidla a střelky se zemí), měla by být kopyta většiny koní dlouhodobě zdravá, ve svém fyziologickém tvaru a funkční.
Realita je však jiná. Co nám to říká? Možná na to má odpověď Dr. Robert Bowker, který vyvozuje z výsledků svých studií a experimentů trochu jiné souvislosti, než většina. V knize Care and Rehabilitation of the Equine Foot mimo jiné uvádí: „Mnoho nasbíraných informací a dat v souvislosti s koňskými kopyty a zbytkem koňského těla, které přijímáme a smýšlíme o nich jako o „normálních“ byly získány ze studií a výzkumů na univerzitách a podobných institucích. Tyto instituce mají fakulty s potřebnými znalostmi a zkušenostmi, aby na těchto studiích mohli pracovat. Ti, co mají vhled do statistik však ví, že nasbíraná data jsou pouze hrubým odrazem testovaných vzorků (studovaných koní) a zdravotního stavu vzorků. Velmi často jsou koně z těchto studií získáni na blízké aukci, darovaní nebo pravděpodobně i dovezeni z jatek, jinak by byli uspáni kvůli nějaké nemoci. Málokdo daruje zdravého koně veřejné univerzitě. Vždy jsem věřil, že u každého takového koně je vážný důvod, proč se dostal do takové situace.“
Z dalšího textu vyplývá, že jelikož mnohé studie byly vykonány na koních, kteří měli špatně vyvinutá kopyta, mnoho veterinářů, podkovářů a trimerů považuje tyto nevyvinuté struktury a vzhled kopyt za normální = zdravé, což mohlo doposud zkreslovat pohled a přístup k úpravě kopyt.
V následujícím videu Dr. Bowker jednoduše popisuje, proč je přesvědčen, že kopytní stěny nemají výlučně hlavní nosnou funkci a proč je důležitá podpora dalších kopytních částí při nesení váhy koně. Bohužel se mi zatím nepodařilo navázat spojení s tvůrci videa a nemám tedy video k dispozici v takovém formátu, abych mohla vložit české titulky. Tvůrce dává na svém webu souhlas se sdílením v současném formátu. Překlad tedy přikládám jako text na fotografiích pod videem.
Myslím, že výzkum kopyt není dokončen a uzavřen. Naopak! S moderními zobrazovacími technologiemi teprve před nedávnou dobou začal.
Článek je k dispozici na www.srovnejkopyta.cz v sekci Zdroje informací
