Rozhovor vedla Šárka Prokůpková
S Annou jsem se seznámila při konzultaci stavu kopyt jejího koně Siriuse. Chtěla si ověřit, zda má kopyta v pořádku a domluvili jsme se na vyfocení a rozboru. Zaujalo mne Anny vyprávění o účasti na vytrvalostních závodech s bosým i okovaným koněm na různém povrchu, a o těchto zkušenostech si můžete přečíst v následujícím článku.
Jak jste se k ježdění vytrvalostních závodů dostala?
K vytrvalostním závodům jsem se dostala přes paní, u které jsem se učila jezdit. Ona sama se tomuto sportu věnovala a vlastnila i arabské koně. Tak jsem se také dostala k tomuto plemeni.
Jezdila jste od začátku se Siriusem?
Absolvovala jsem několik závodů s koňmi v místě, kde jsem se učila jezdit. Pak jsem začala jezdit na koních kamarádky, která se endurance také věnovala. U té jsem startovala na několika závodech s jejím koněm. Ona mi později doporučila Siriuse, kterého prodávala její známá z nedostatku času.
Řekněte prosím pár slov o Siriusovi…
Siriusovi bude letos v červenci 16 let a je to plnokrevný arab. Narodil se u Petera Reichmanna v Endurance stable Habrovany po otci Shamir Ibn Ansata Sinan. Jako odstávče ho koupila bývalá majitelka a odvezla do Jeseníků na pastviny. Obsedla ho ke konci čtvrtého roku kvůli prodeji. V jeho čerstvých pěti letech jsem ho koupila já a začala na něm více jezdit.
Jaké vzdálenosti jste jezdila, s jakými vzdálenostmi začínala a jaké byly ty nejdelší?
Než jsem začala jezdit na Siriusovi, startovala jsem převážně v soutěžích obtížnosti Z (40 km) a L (60 km). Se Siriusem jsme absolvovali několik Z a L, jeho první sezóna vyvrcholila startem v Německu v závodě S (80 km). Nejdelší trasu Sirius běžel ST na 100 km také v Německu. Poté jsme ještě startovali na několika závodech Z a L. Na delších trasách jsme se umisťovali lépe. Nikdy ale nebyl ze závodu vyloučen, všechny dokončil.
Jezdila jste vždy na boso nebo i s podkovami?
Prvních několik závodů běžel s podkovami jen na předních, před prvním závodem na 80 km jsme přešli na podkovy na všech čtyřech– používali jsme plastové podkovy. Poslední sezónu běžel už naboso, ale jen závody do stupně L.
Jak jste se dozvěděla o plastových podkovách a proč jste jim dali přednost před kovovými?
Kamarádka, se kterou jsme závodily, je používala. Méně klouzaly a byly výrazně lehčí. Plast také trochu pružil, tak se nám zdálo, že je to šetrnější pro klouby na tvrdých površích. Zároveň jsme byly spokojené i s výdrží.
Jaké povrchy jste jezdila v tréninku a při závodech? Které povrchy byly nejtěžší?
V tréninku jsme se pohybovali spíš na měkčích površích. Nejhorší pro nás byla hodně tvrdá místa (asfalt, zpevnění), nebo naopak hodně hluboká měkká půda. Siriusovi většinou moc nevadil štěrk, dobře zvládal i kluzké povrchy a nerovnosti, hlavně bez podkov. Většinu trasy závodů i tréninků jsme absolvovali v klusu a v tomto chodu Sírius zvládal i většinu povrchů.
Jak se změnil jeho chod na asfaltu či velmi zpevněné povrchu?
S podkovami občas zpomalil, když byl povrch kluzký. Bez podkov ho přechod na asfalt nebrzdil, zpomalil většinou jen při našlápnutí kamínku.
Jaké jste dodržovaly intervaly strouhání a překování?
Většinou jsme překovávali po osmi týdnech. Často byly podkovy ve stavu, že se jen upravila kopyta a znovu nakovalo stejnými podkovami. Naboso jsme kopyta upravovali asi po 6 – 8 týdnech. S kopyty jsme nikdy neměli problém.
Jak jste na závody trénovala?
Většinou jsem naplánovala několik max. 20 kilometrových tréninků (klusové) z jara, ty se proložily pár intervalovými tréninky (vysoká zátěž na krátký čas – cval v kopcích – a pak rychlé zklidnění) a cvalovými tréninky. Před závody jsem nechávala několik dní volno a po závodech volno zhruba na dva týdny, podle náročnosti závodu. V průběhu léta už běžela sezóna a v podstatě se jedním závodem trénovalo na ten další. Sirius vždycky dobře nabýval kondičku a tak mu více svědčil pořádný odpočinek.
Můžete shrnout historii úprav kopyt Siriuse?
V minulosti byla kopyta Siriuse upravována podkovářským trimem s následnou aplikací plastových podkov na přední nebo všechna kopyta. Posledních 5 let byl Sirius bez podkov a strouhán kopytářem. Trim spočíval ve snížení stěn a zkosení v úhlu asi 45 stupňů, střelka a chodidlo byly také upravovány a rozpěrky se vždy seřízly úplně, pod úroveň chodidla. Kopytář jezdil poslední asi 3 roky jednou za 8 týdnů, a tak jsem v mezidobí vždy obnovila snížení stěn a zkosení. Občas se v kopytech vytvořila v některých místech „trhlina“ v kopytní stěně (separace/prasklina ve vodní čáře). Dělo se to většinou, když bylo kopyto moc narostlé a stěny zatěžovány více než chodidlo a střelka. V takovém případě jsem obnovila zkosení před trhlinou a odstranila tak tlak v místě. Před 3 měsíci jsem přešla na úpravu kopyt, kdy je odstraňováno pouze staré chodidlo a části střelky, které se sami oddělují. Do zdravého chodidla a střelky není jinak zasahováno. Stěny jsou kráceny k úrovni funkčního voskového chodidla a zkoseny pod úhlem cca 45 stupňů. Z celkové tloušťky stěny je ponecháván cca 1 mm vedle bílé čáry. Zkrácením kopytní stěn na úroveň chodidla vznikne v patkách ploška bez zaoblení či „podpatku“. Sirius se pohybuje velmi dobře. Momentálně je chován v trekovém ustájení s dalšími koňmi.
Rozhovor vedla a napsala: Šárka Prokůpková
Nezisková společnost Česká Krajina o.p.s. působí v České republice od roku 2007. Jejím hlavním cílem je ochrana biologické rozmanitosti české krajiny, který je naplňován prostřednictvím budování sítí nestátních rezervací na území České republiky propojených biokoridory. Do rezervací jsou následně umisťováni velcí býložravci – pratuři a divocí exmoorští koně dovezení z Anglie, kteří v českých rezervacích volně žijí ve stádech a spásají rozsáhlé travní porosty.
Proč právě Exmoorský kůň? Nejmodernější genetické analýzy prokázaly, že koně z Exmooru odpovídají svoji velikostí, stavbou těla a zbarvením původním divokým koním z oblasti střední a západní Evropy. Nedávno bylo navíc u exmoorských koní identifikováno několik unikátních genetických znaků, které jako jediní sdílejí s původními divokými koňmi z Evropy. Na rozdíl od jiných plemen, jako je hucul, dülmenský pony a další, nebyli v minulosti intenzivně kříženi s jinými plemeny. Divocí koně jsou typičtí řadou znaků: ocas s dlouhými žíněmi, hustá hříva, relativní robustnost, oblý zadek, kaštánky na zadních i předních končetinách, slabý hřbetní pruh a tmavé holeně, někdy se stopami pruhování na zápěstích a kotnících a … široká, kulatá kopyta (zdroj: https://www.ceska-krajina.cz/klicove-druhy/divoky-kun-equus-ferus/).
Ráda bych velmi poděkovala řediteli společnosti Česká krajina o.p.s. panu Mgr. Daliboru Dostálovi za to, že mi vstřícně odpověděl na několik dotazů ohledně kopyt divokých koní žijících na území Milovic.
Ze zahraničních studií vím, že divocí koně z různých oblastí světa mají různá kopyta (tvar, délka, množství patologií) podle toho, na jakém povrchu se pohybují a jaké vzdálenosti denně nachodí za jídlem a vodou. Divocí koně Brumby z Austrálie žijící v poušti a na kamenitém povrchu, kteří urazí denně více než 30 km mají kopyta velmi krátká, zaoblená a rohovina je velmi tvrdá. Divocí koně Kaimanawa z Nového Zélandu žijící na měkkém terénu s jídlem a vodou v dosahu na menší ploše mají kopytní pouzdra přerostlá, nezaoblená a údržba probíhá formou odlamování různě velkých kusů rohoviny. Po jak velké ploše a jakém terénu se pohybují koně v rezervaci v Milovicích a do jaké míry si zvládají kopyta sami udržovat sami?
Divocí koně v Milovicích mají k dispozici celkovou plochu cca 240 hektarů, jedna pastvina má cca 125 ha, druhá cca 115 ha. Zejména v letních měsících je povrch pastvin velmi tvrdý, vzhledem k charakteru půdy. Naopak od podzimu do jara se koně pohybují na velmi měkkém, blátivém terénu. U exmoorských koní se kopyta olamují po malých kouscích a s absencí jejich úpravy nemívají problémy. V tuzemské praxi se to potvrzuje i v Milovicích – u některých kobyl sice v prvních letech kopyta zjara mírně přerůstala (což je po začátku růstu nové vegetace běžné), u všech se ovšem spontánně upravila a jejich úprava nebyla nutná. Nebylo pozorováno kulhání, ani jiné projevy ztížené chůze. Právě dlouhodobá adaptace zvířat na nulovou péči o kopyta (v Exmooru se divokým koním kopyta rovněž neupravují) byla jedním z klíčových kritérií výběru divokých koní z Exmooru pro milovickou rezervaci.
Jak takové kopyto českého divokého koně vypadá?
Divocí koně mají extrémně silná kompaktní kopyta. V budoucnu zkusíme udělat větší a detailnější fotografie.
3) Trpí čeští (angličtí) divocí koně podobnými nemocemi kopyt jako koně jezdečtí a tažní využívaní lidmi? (špalková kopyta, high/low syndrom, podotrochlóza, laminitida apod.)
Díky tomu, že jsou zvířata po staletí adaptována na život bez chovatelských a veterinárních zásahů, jsou, co se týče (nejenom) kopyt zcela bezúdržbová. Kopyta jsou v Milovicích, i v dalších rezervacích, pozorována, ale žádné zásahy nebyly nutné.
U exmoorských koní (na rozdíl od jiných plemen) navíc není známá laminitida. Může to být dáno kombinací jejich dlouhodobé adaptace na celoročně svěží vegetaci Britských ostrovů a u jiných plemen nebývalé míry přírodního výběru na jeho populaci díky divokému způsobu života.
Je třeba někdy zakročit a provést úpravu kopyt divokých koní?
Ne, za šest let chovu v ČR nebyla prováděna žádná úprava kopyt.
Vyskytují se u divokých koní křivé postoje končetin?
Ne.
Jakou mají zkušenost s kopyty divokých koní Vaši partneři v Anglii (či jinde)?
Rovněž v Anglii nejsou úpravy kopyt u volně žijících populací koní v Exmooru prováděny.
Kolika let se divocí koně Anglii dožívají? (u těch českých tato informace, hádám, ještě není k dispozici). Umírají koně stářím nebo i kvůli problémům s pohybovým aparátem?
V Exmooru se koně dožívají cca 25-30 let, byla zaznamenána i klisna, která ještě v 35 letech porodila. Koně umírají stářím.
Měl jste možnost (nebo vaši kolegové) zkoumat mrtvé kopyto divokého exmoorského poníka formou disekce popř. formou rentgenu?
Ne.
Kolik km denně koně v průměru nachodí?
Etologický výzkum prokázal chodivost, která odpovídá nachození cca 1400 km ročně.
Udržují si kopyta od mládí koně do jeho stáří více méně stálý tvar nebo jsou kopyta starších koní nějak deformovaná?
Kopyta mají zhruba stejný tvar, nicméně specializovaný výzkum na toto téma jsme nedělali.
Jaký je poměr živin v pastvě, na které poníci pobývají? Je obsah živin vyvážený, popř. pokud je nedostatek některých látek v pastvě, najdou si koně jiný zdroj? V souvislosti s kopyty, zdravím a pastvou domestikovaných koní se hodně mluví o častém přebytku železa, nedostatku zinku a selenu v pastvě/seně v ČR. Zjistili jste podobné nedostatky v některých oblastech, kde se koně pohybují?
Obsah živin v potravě odpovídá sezónním výkyvům. Na jaře je největší, když na pastvinách naroste čerstvá tráva, přes léto je chudší, na podzim s dozráváním plodů se pestrost potravy opět zvyšuje. Nejchudší na živiny je potrava v zimě, kdy jsou zvířata odkázaná na stařinu, tedy nespasenou suchou trávu. Jediným dodávaným minerálem je čistá sůl. Koně si ostatní minerály doplňují okusem kůry dřevin a vyhrabáváním minerálních lizů na příhodných místech.
Jsou čeští divocí koně nějak zkoumáni a myslíte, že lze pozorováním a zkoumáním divokých koní obohatit přístup k péči o koně, kteří jsou chovaní a využívaní lidmi?
V rezervaci běží etologický výzkum, dále výzkum parazitů, výzkum distribuce živin atd. Poznatky z výzkumu je možné využít především v oblasti chovu koní v přirozených skupinách, kde jsou zvířata klidná, spokojená, jejich vztahy jsou harmonické. Naopak přenášet zkušenosti s bezúdržbovým chovem do běžných domácích chovů koní není vhodné ani možné, protože divocí koně jsou tímto způsobem dlouhodobě adaptováni.
Více informací o neziskové organizaci Česká krajina o.p.s. a rezervacích najdete na: https://www.ceska-krajina.cz/
Rozhovor vedla a přeložila Šárka Prokůpková
„Naučila jsem se číst koňská kopyta a když se to jednou naučíte, už to nezapomenete. Dívám se často na kopyta krásných koní v časopisech a zůstávám v údivu nad tím, jak nemocná kopyta mají.“ Lindsey Field v rozhovoru pro Working From The Inside Out With Finesse Equestrian.
Je mi velkou ctí, že mi kousek svého času v nabitém programu věnovala Lindsey Field. Její jedinečný projekt The Study of Equine Hoof umožňuje lidem na celém světě, kteří se věnují koním, poznávat úžasnou a důležitou část koňského těla, jakou je koňské kopyto. Díky disekcím Lindsey Field se můžeme doslova ponořit dovnitř kopyta, zkoumat, jinak oku skryté, anatomické souvislosti a zamýšlet se nad správnou péčí a původem nemocí. Lindsey Field žije a působí na Novém Zélandu. Její facebookové stránky a Patreon sleduje více než 30 000 lidí.
Jste profesionál, co se týče zkoumání koňských kopyt?
Vlastním pět let svého současného koně a co se týče koní, nejsem profesionál, ale poslední 3 roky zkoumám koňská kopyta formou disekcí ve volném čase.
Řešila jste někdy nějaké problémy s kopyty koní?
Ano. Řešila jsem problémy spojené s kopyty mých koní – nemoc bílé čáry, absces, hnilobu střelu, podtočené patky a tenké chodidlo.
Vyřešila jste tyto problémy sama nebo s pomocí?
Potřebovala jsem pomoc na začátku, když jsem byla čerstvým majitelem koně, ale nyní již umím řešit tyto věci sama.
Jak dlouho jste se vzdělávala v souvislosti s kopyty a péčí o ně? Nebo jste dostala všechny informace od podkováře/ošetřovatele bosých kopyt?
Po tom, co jsem si pořídila koně, ke mně chodil každé 4 týdny ošetřovatel bosých kopyt, protože můj kůň byl na boso. Můj kůň byl vždy po trimu tři týdny bolavý a jen jeden týden chodil dobře. Tak jsem zkusila dalšího ošetřovatele kopyt – stejný problém, dalšího ošetřovatele – kůň byl pořád bolavý. A tak jsem se rozhodla, že se naučím trimovat sama. Výsledkem je, že se kopytní problematice věnuji již čtvrtým rokem (v rozhovoru uvedeném na konci článku Lindsey Field popisuje, že si jako prvního pořídila koně, na kterém se učila jezdit v soukromé stáji a ten měl být po čase utracen z důvodu diagnózy podotrochlózy. Ona jej však odkoupila, nechala mu sundat podkovy a vyléčila jej do té míry, že na něm mohla znovu jezdit, pozn. autorky).
Co jste se naučila o kopytech během svého vzdělávání. Jaké jste objevila principy?
Bosá kopyta potřebují trimovat pravidelně – každé čtyři týdny. V případě podkovaných koní by překování mělo probíhat maximálně po šesti týdnech, protože rohovina roste a když se včas nezkrátí, vznikají deformace a problémy. Vlastníci koní by měli znát záležitosti jako je hniloba kopyt a nemoc bílé čáry a léčit je dřív než se stanou problémem. Tyto nemoci se jen tak nevytratí – potřebují pozornost a ošetření. Koně si mohou kopyta sami přirozeně opotřebovávat, pokud žijí v prostředí, které to umožňuje (pokud jsou na boso), ale ošetřovatel kopyt je potřeba, pokud si koně kopyta přirozeně nemají možnost obrušovat. Zásadní je udržovat kopytní pouzdro v takovém stavu, aby pevně obepínalo kopytní kost a toho lze docílit pouze pravidelným trimem.
Myslíte, že většině problémům s kopyty lze předcházet? (deformace kopytního pouzdra, navikulární syndrom, laminitida) nebo hraje velkou roli i genetická dispozice?
Ano, myslím, že většině problémů se dá vyhnout správnou péčí o kopyto. Nemyslím, že genetika hraje zásadní roli.
Myslíte, že hlavní část váhy koně nese kopytní stěna a proto je podkování pro kopyta vhodné, protože lamelové spojení je dostatečně silné, aby váhu uneslo?
Nemyslím si, že kopytní stěna je hlavní nosnou strukturou. Osobně věřím, že úlohou kopytních stěn je především ochrana vnitřních struktur. Myslím, že stěny, chodidlo, rozpěrky a střelka – všechny tyto části mají nosnou funkci a to v tomto poměru: stěny 30% , střelka 30%, rozpěrky 10% , chodidlo 30% . Lamelární spojení je dost silné, ale nevěřím, že kopytní stěny jsou sami o sobě nosné.
Myslíte, že tloušťka chodidla je důležitý faktor nebo by příliš tlusté chodidlo mohlo stát v cestě kopytnímu mechanismu?
Tloušťka chodidla je velmi důležitá. Když je chodidlo příliš tenké, došlap je bolestivý. Příliš tlusté chodidlo je zase překážkou pro kopytní mechanismus, protože chodidlo potřebuje mít možnost se při došlapu pod vahou koňského těla deformovat (příliš silné chodidlo mívají koně v suchých oblastech, oslům a mini poníkům chodidlová rohovina často roste velmi rychle a nestačí se vysypávat a obměňovat, takovým kopytům je třeba pomoci se nadbytečné rohoviny zbavovat, zdroj článek P. Ramey, www.hoofrehab.com/HorsesSole, pozn. autorky)
Byla jste svědkem rehabilitace kopyt a kterých případů? Jak byly napraveny?
Podařilo se mi napravit podtočené patky a to častým trimováním a krácením špice tak, aby kůň při dopadu kopyta na zem došlapoval zadní část kopyta. Léčila jsem hnilobu a vracela rozpěrky na jejich původní místo.
Jakou péči o kopyto preferujete v návaznost na znalosti, které jste načerpala?
Podle mého názoru je nejlepší, kdy je kůň na boso. Pokud je to nutné doporučuji používat boty a měkké podložky a je důležité změnit způsob chovu. Aby měli koně zdravá kopyta, potřebují spoustu pohybu. Napravit deformované kopyto vyžaduje spíše pomalejší proces. Může to trvat až 2 roky, než se kopytní pouzdro dvakrát vymění. Ale je to tak pro koně lepší. Pokud jsou podkovy nutné například pro závody, tak ať je kůň má, ale po závodu je dobré je zase sundat. Nejsem příznivcem toho, aby měl kůň podkovy 24/7 a neustále byl dokola překováván. Ale chápu, že takto se to dělá již tisíciletí a bude ještě dlouho trvat, než se v tomto ohledu něco změní. Plastové podkovy jsou zajímavé, ale četla jsem, že moc na kopytě nevydrží, protože se uvolní hřebíky.
Jak vnímáte současný rozsah znalostí v souvislosti s kopyty?
Myslím, že znalosti ohledně kopyt jsou obecně na Novém Zélandu velmi špatné a mnoho majitelů koní se spoléhá na podkováře, ošetřovatele bosých kopyt nebo veterináře. Zjišťuji, že tito profesionálové (na Novém Zélandu) nerozumí koňským kopytům. Mnohokrát jsem svému ošetřovateli bosých kopyt kladla otázky a někdy prostě říkal, že neví.
Setkáváte se s dalšími majiteli koní (jezdci a trenéry), kteří se zajímají o koňská kopyta?
Někteří vlastníci koní, které znám se o kopyta nezajímají nebo mají nedostatek znalostí. Znám velmi málo majitelů na Novém Zélandu, kteří mají stejnou vášeň pro koňská kopyta jako já. Poslední dobou zjišťuji, že zájem o informace mezi vlastníky koní na Novém Zélandu roste, a proto jsem se rozhodla poskytovat přístup k fotkám a videím z disekcí. Sledování disekcí způsobuje, že majitelé koní chtějí vědět víc o kopytech koní a čerpají postupně nové znalosti.
Jaké máte zkušenosti s podkováři?
S podkováři nemám žádné zkušenosti.
Vídáte více zdravých či patologických kopyt?
Vídám více patologických kopyt.
Pozorujete větší výskyt patologických kopyt u bosých nebo podkovaných koní?
Vidím hodně nezdravých kopyt u bosých koní, jelikož ti potřebují trim kopyt každé čtyři týdny, aby zůstala zdravá, ale vidím více patologií u podkovaných kopyt: nemoc bílé čáry, praskliny, křivé kopytní stěny, hniloby a nevyvinuté střely.
Je ve Vaší zemi dovoleno, aby si majitelé trimovali kopyta svých koní sami, když se to naučí?
Ano, majitelům koní je dovoleno, aby prováděli trim vlastních koní sami.
Je možné se ve Vaší zemi vzdělat jako ošetřovatel bosých kopyt a můžete se tím živit?
Ano.
Panuje mezi podkováři a ošetřovateli bosých kopyt porozumění?
Ne. Na Novém Zélandu panuje velmi bouřlivá debata na téma bosá versus podkovaná kopyta.
Myslíte, že profesionálové zabývající se koňskými kopyty spolu dostatečně spolupracují a pokud ne, měli by spolupracovat více?
Myslím si, že nespolupracují dostatečně s majiteli. Neodpovídají majitelům koní na otázky. Právě proto jsem se rozhodla studovat kopyto a učit se sama. Byla bych moc ráda, když by majitelé dostávali více informací a rad. Někteří ošetřovatelé bosých kopyt na Novém Zélandu poskytují spoustu informací navíc a provádí skvělé služby, ale záleží také na tom jak moc jsou zaneprázdnění a jak moc spěchají k dalšímu klientovi.
Chtěla byste něco změnit v souvislosti se znalostmi péče o kopyta a vzděláním? Měli by se majitelé koní více vzdělávat a měli by se učit jak kopyta trimovat, pokud o to mají zájem?
Byla bych ráda, když by se majitelé koní vzdělávali více a nenechávali vše na podkováři/ošetřovateli bosých kopyt. Není důvod ignorovat koňská kopyta. Podkováři, ošetřovatelé bosých kopyt a majitelé by měli být bdělí a pečlivě se o koňská kopyta starat. A ano, myslím si, že majitelé koní by se měli učit udržovat kopyta mezi návštěvami ošetřovatele bosých kopyt sami.
Co dodat na závěr…
Zdravá kopyta nejsou jen o kopytech. Je to především o dostatku pohybu, dále stravě, terénu, způsobu chovu a frekvenci trimování. Věřím, že vlastníci koní by se měli vzdělávat v anatomii koňských kopyt a to jim umožní být si více jistí, když přijde na to, jak podporovat zdravá kopyta. Slyším mnohdy, že vlastníci koní nerozumí tomu co mají na kopytech sledovat a cítí se bezmocní. Není důvod se tak cítit. Stačí věnovat trochu času studiu, snažit se kopyta pochopit a porozumět tomu, jak fungují.
Facebooková stránka The Study of Equine Hoof
https://www.patreon.com/HoofStudies/overview
Odkaz na mluvený rozhovor s Lindsey Field v AJ https://player.fm/series/working-from-the-inside-out-with-finesse-equestrian/the-study-of-the-equine-hoof-with-lindsey-field
Rozhovor vedla a zveřejnila Casie na: https://thenaturallyhealthyhorse.com/dr-robert-bowker-navicular-disease/
S dovolením Casie přeložila Šárka Prokůpková
Byla jsem velmi nadšená, že jsem měla minulý týden možnost pohovořit s Dr. Robertem Bowkerem. Je jedním z mála vědců, který zasvětil svůj život studiu fungování koňských kopyt a nasměroval cestu ke změně způsobu, jakým mnozí z nás vidí nohu koně. Jeho studie o průtoku krve a rozptylu energie v kopytech koní byly předmětem velkého zájmu mnoha – zejména těch, kteří se zaměřují na péči o bosá kopyta.
Dr. Bowker získal v roce 1973 titul veterinárního lékaře na Pennsylvánské vysoké škole veterinárního lékařství a poté v roce 1979 ukončil doktorské studium v oboru neurobiologie. V současné době vyučuje anatomii na Vysoké škole veterinárního lékařství na Michiganské státní univerzitě, kde působí od roku 1988. Přestože většina výzkumů Dr. Bowkera je nadále ignorována tradičními veterináři a podkováři, nepolevuje v úsilí a neustále upozorňuje na dezinformace, které jsou často uváděny ve studentských a veterinárních textech. Důkazy, které byly shromážděny o přirozené funkci kopyta, jsou ohromující a jsou citovány znovu a znovu ošetřovateli bosých kopyt a holisticky zaměřenými veterináři.
Když přemýšlím o Dr. Bowkerovi a jeho práci, vzpomínám si na můj oblíbený citát: „Veškerá pravda prochází třemi fázemi. Za prvé, je zesměšňována. Za druhé, je násilně oponována. Zatřetí, je považována za samozřejmou. ” Arthur Schopenhauer
Naprosto věřím, že pravda o kopytech koní bude brzy přijata jako samozřejmá. A za to z velké části budeme moci poděkovat doktoru Robertu Bowkerovi.
Co vás vedlo k vašemu zájmu o studium koňských kopyt a zejména navikulárního syndromu koní?
Jsem vystudovaný neurobiolog (vědec, který studuje buňky nervového systému) a začátkem 90. let se mě studenti ptali, jaké nervy mohou být znecitlivěny místními anestetiky. Začali jsme zkoumat, kde tyto jsou nervy a kde se lokální anestetikum rozptýlí, když je vstříknuto a začali jsme mapovat nervy, které jsou tímto postupem ovlivněny. To nás zároveň přimělo provádět pitvy a důkladněji se učit anatomii nohy. Nakonec jsme byli vedeni k tomu, abychom se zaměřili na tkáně a potenciální nápady, které se konkrétně týkají navikulárního syndromu. Chtěl jsem pochopit, jak kopyto reaguje při dopadu na zem a na to, jak se energie rozptýlí a také jak následně reagují tkáně.
Začal jsem měřit různé části koňských kopyt a všiml jsem si, že u mnoha koní byly boční chrupavky nedostatečně vyvinuté. Také jsem si všiml, že v době, kdy byly patrné radiografické změny na navikulární kosti, byl problém v kopytě ve skutečnosti přítomen již po celá léta. Při zpětném pohledu jsem byl ve svém způsobu myšlení velmi naivní, protože si nyní uvědomujeme, že tyto malé postranní chrupavky nebyly nedostatečně rozvinuté (např. neměly příležitost růst a rozvíjet se), ale procházely různými stupni degenerace nebo byly silně ovlivněny vibracemi působícími na patky a chodidlo při dopadu na zem. Jedna věc, o které si myslím, že je důležité ji zmínit, je, že jsem nevyrostl s koňmi. A kvůli tomu jsem nebyl „zaujatý“ tak jako většina lidí, která se kolem koní pohybuje, pokud jde o kopyta koní. Běžná „koňská tradice“ nebo dogma ohledně jejich kopyt nebyly v mých žilách!
Zdá se, že existuje vícero definic toho, co je ve skutečnosti navikulární syndrom. Jak byste ho definoval?
Pojem navikulární syndrom se používá k popisu jakékoli bolesti v zadní části kopyta. Tester, který se používá k testování střelky je docela spolehlivým ukazatelem (za předpokladu, že ve střelce není hniloba). Existuje mnoho příčin navikularního syndromu a může být ovlivněno vše od kopytní kosti a zadní části kopyta. Navikulární kost a hluboký ohybač mohou být v pořádku, ale kůň může mít přesto bolest navikulární oblasti. V době, kdy se jakékoli abnormality projeví rentgenově, je proces již dalece rozvinut. Vidím to jako kontinuum od A-Z a vy jste obvykle ve stádiu W-Z v době, kdy se změny skutečně projeví na rentgenových snímcích.
Jak, podle vašeho výzkumu, vzniká navikulární syndrom?
Z mých studií jsem došel k přesvědčení, že to jsou naše chovatelské praktiky – způsob, jakým se staráme o naše koně, ty vytvořily navikulární nemoc. V zásadě podstatou navikulárního syndromu jsou vibrace – vibrace ničí tkáň v noze. Jak se to stane? Když jsou koně nuceni žít nebo pokud pracují nepřetržitě na tvrdých površích, zvyšuje se frekvence vibrací. Dokonce i vibrace až 250-300 Hz mohou zničit pojivovou tkáň, ale ukázalo se, že koně pohybující se na tvrdém terénu mohou někdy podstoupit vibrace až do 3000 Hz. Věřím, že tvrdé povrchy, tradiční postupy, postupy při trimování a podkování jsou hlavními viníky těchto zvýšených nárazů / vibrací nohou.
Podkovy také zvyšují frekvenci vibrací v noze. Tkáně mohou absorbovat jen určité množství energie, než se kosti začnou zhoršovat. Jedna studie z let 1988–1999 provedená v Nizozemsku ukázala, že podkovy mohou zvýšit vibrace až na 2500 Hz. Takže ano, podkovy hrají rozhodující roli ve vývoji navikulárního syndromu. Zároveň však i u bosého koně žijícího nebo pracujícím na tvrdém povrchu se může vyvinout navikulární syndrom.
Můžete vysvětlit, co se stane s nohou, pokud se střelka nedostává do kontaktu se zemí?
V podstatě vše jde do pekla! Věřím, že to nejhorší, co můžete udělat, je ořezávat střelku. Pokud trimujete střelku, odstraňujete vnější část chodidla, která enormně ovlivňuje vnitřní strukturu střelky. Střelka je perfektně zkonstruovaná struktura s obrovským přísunem krve – obsahuje tisíce malých mikro cév. Tyto krevní cévy jsou rozhodující pro správný průtok krve a pro zdraví kopyta. Když zadní část chodidla a střelka nejsou na zemi, nárazová energie (z pohybu) není rozptýlena, ale je místo toho přenášena do kostí a dalších pojivových tkání chodidla. Tyto tkáně nerozptylují nárazovou energii dobře a dlouhodobým výsledkem jsou chronické problémy s nohami a kulháním. Pokud je střelka na zemi, rozpěrky přispějí k nesení hmotnosti a velká část nákladu je nesena chodidlem. Také si myslím, že špína (hlína, prach), která se dostane do spodní části kopyta, hraje roli při podpoře nohy. Tuto nečistotu byste neměli čistit (pokud to není hnůj). Podle mých zkušeností se hniloba střelky objevuje pouze tehdy, když je kůň ve stáji.
Je navikulární syndrom reverzibilní, jakmile degradace navikulární kosti započala?
To záleží na míře poškození. Tkáně se mohou uzdravit, ale už nikdy nemusí být normální. Navikulární syndrom je spojen s tak širokou škálou patologií a každý kůň je jiný. V mnoha případech je však špice kopyta ponechávána příliš dlouhá. Pro uzdravení je zásadní, aby byla špice kopyta co nejkratší. Je chybou se domnívat, že kopytní stěna by měla nést koně, jak tomu věří tradiční podkováři a mnoho veterinářů. Celé chodidlo a veškeré struktury v zadní části kopyta by měly nést většinu váhy koně. Kopytní kost (která leží přímo nad chodidlem) by měla být vždy zatížena. Měla by být hustá. Pokud není kopytní kost zatížena, stane se porézní – to není dobrá věc. V současné době pracuji na výzkumu, který se zaměřuje na rehabilitaci koní s navikulárním syndromem.
Měly by být, podle vašeho názoru, koni s navikulárním syndromem připevňovány podkovy?
To záleží na tom, co chcete. Pokud diskutujete o normálních aktivních koních a chcete, aby tkáně byly stále robustnější, pravděpodobně ne. Ale pokud soutěžíte atd. tak existují pravidla při závodech a budete muset nějaké podkovy použít. Noha musí být nějak chráněna v závislosti na tom, co dělá a jak je trimována.
Kdykoli je podkova připevňována na kopyto, musíme převzít odpovědnost za dopad, který má podkova na kopyto a zbytek nohy. Podle mého názoru tuto zodpovědnost málokdo skutečně přebírá. Jsou to naše postupy chovu, které jsou nesprávné a způsobují problémy, jako je navikulární syndrom. Pokud tyto postupy opravíme, kopyta se budou zlepšovat. Nemám všechny odpovědi, ale vidím více kopyt v různých stupních degradace než kopyt zdravých! Kopyto, které se jeví jako v pohodě, podle mého názoru nemusí nutně znamenat, že je zdravé; znamená to pouze, že v tuto chvíli není chromé.
Máte nějaké poslední myšlenky?
Mnoho lidí si myslí, že mít bosá kopyta znamená pouze sundat podkovy. Není to tak. Správné a časté trimování a udržování krátké špice vede k dobrému kopytu. Podle mého názoru by mělo být kopyto během aktivní růstové sezóny trimováno ošetřovatelem nebo chovatelem každých 3-5 týdnů. V některých případech i během kratších časových intervalů. Zřídka však déle. Majitelé koní mají povinnost se vzdělávat a musí začít tím, že budou věnovat pozornost kopytům svých koní. Správnou péči o kopyta a výživu považuji za dva nejdůležitější aspekty péče o koně.
Rozhovor vedla a přeložila Šárka Prokůpková
Marjorie Smith je bývalou poloprofesionální ošetřovatelkou bosých kopyt, momentálně již v důchodu. Ve své době byla průkopníkem v oboru, významnou osobností a vzorem pro mnoho majitelů koní. Její webové stránky www.barefoothorse.com byly lídrem ve vzdělávání v péči o bosá kopyta po celém světě. Za svůj život vlastnila šest koní. Některé z nich samostatně, některé zároveň ve stejném období. Žije v Americe ve státě Oregon.
Řešila jste u svých koní někdy nějaké problémy s kopyty a podařilo se vám je vyřešit? Vyřešila jste je sama nebo jste musela požádat někoho o pomoc?
Ano, řešila. Některé problémy jsem byla schopna vyřešit, někdy jsem potřebovala pomoc. Příčinou některých problémů byl vysoký obsah cukrů v trávě nebo seně a nemohly být úplně vyřešeny. Na počátku období zájmu o bosá kopyta skupina několika přátel bádala, pozorovala a společně přišli na to, co činí koňské kopyto zdravým a jak z nezdravého kopyta udělat kopyto zdravé.
Jak dlouho jste se vzdělávala v kopytní problematice?
Začala jsem se sebevzděláváním okolo roku 1998. Objevila jsem knihu Jaime Jacksona o kopytech a životních podmínkách divokých koní na západě Ameriky. Navštívila jsem jeho víkendový seminář, na kterém přednášel o kopytech divokých koní. Požádala jsem svého kováře, aby sundal mým koním podkovy a začala se vzdělávat pořádně. V té době neexistovaly žádné vědomosti, kromě fotek v Jaimeho knize a trvalo mi rok než jsem pochopila základy udržování rovnováhy kopyta; a o mnoho déle než jsem pochopila vliv vysokého obsahu cukrů v koňské stravě a princip překlopu kopyt (breakover).
Jak vnímáte úroveň znalostí o kopytech v „koňském světě“? Potkáváte okolo sebe další majitelé koní, kteří se o péči o kopyta zajímají?
Už se v „koňském světě“ tolik nepohybuji. Když jsem byla aktivní, pamatuji si, že někteří majitelé měli zájem se dozvědět více, ale přece jen kolem koní nadále panuje spousta zažitých představ a tradic, které stojí dalšímu vzdělání v cestě. Zjistila jsem, že spousta lidí, která se o bosá kopyta zajímala, používala alternativní lidskou medicínu a byli tedy celkově otevření jiným pohledům na věc.
Jaké jsou vaše zkušenosti s podkováři a jejich službami ve vaší zemi?
Když jsem zkoušela naučit kováře jak ošetřovat bosá kopyta, snadno tento přístup zapomínali, protože tento způsob úpravy kopyt je skoro opačný, než jak se jej učili oni. Po několika měsících se většinou vrátili k původním návykům.
Vídáte více koní se zdravými kopyty nebo s patologickými kopyty? Vidíte více zdravých kopyt mezi koňmi s bosými kopyty?
Málokdy vidím koně se zdravými kopyty. Ti co mají zdravá kopyta nemají podkovy a majitelé těchto koní si většinou úpravu kopyt dělají sami. Kopyta, která jsou podkovaná očividně nemohou být zdravá – podkovou je příliš omezována jejich flexibilita a krevní oběh. Střelka nemívá žádný kontakt se zemí.
Je možné ve vaší zemi získat vzdělání pro úprav bosých kopyt a je to uznáno jako živnost? Panuje mezi podkováři a ošetřovali bosých kopyt shoda?
Úprava bosých kopyt jako živnost existuje a majitelé koní mohou úpravu kopyt svých koní legálně provádět, když se to naučí. Podkovář a ošetřovatel bosých kopyt jsou dva druhy vzdělání a moc porozumění mezi nimi nepanuje.
Prováděla jste osobně bosý trim vašich koní?
Ano, prováděla jsem úpravu bosých kopyt svých koní po dobu 15 let a naučila jsem úpravě kopyt desítky lidí. Také jsem byla poradcem stovkám lidí díky mým webovým stránkám www.barefoothorse.com a po emailu.
Můžete shrnout nejdůležitější informace a principy, které jste se naučila ohledně péče o bosá kopyta?
Pro kopyto je důležité mít velmi dobrý krevní oběh, a proto musí mít možnost být při pohybu pružné. Cirkulace je lepší, když je střelka široká (nikoliv zmáčknutá do úzkého tvaru) a váha koně se na ní přenese jako první. Váha koně je primárně nesena chodidlem a střelkou; kopytní stěna je v podstatě ochranné brnění. Pokud je kopytním stěnám umožněno dotýkat se země (na rovném povrchu), stěna se začne oddělovat. Kopyto je skoro vždy v dobré formě, když dopadá (přední nohy) při každém kroku nejdříve na patky. To se děje, když se bod překlopu nachází v místě vodní čáry; vnější stěna se země nemá dotýkat. Zadní kopyta vykonávají jiný pohyb vzhledem k jinému typu kloubů, proto zadní nohy nemají skoro nikdy problém.
Jakou metodu úprav kopyt preferujete v souvislosti se znalostmi a zkušenostmi, které jste nasbírala?
Definitivně jsem pro udržování kopyt na boso, bez podkování. Měla by být trimována tak, aby měla správný bod překlopu a dopadala při pohybu nejdříve na patky. Jen velmi málo koní si udržuje tenké chodidlo. Pravděpodobné je to z důvodu opakovaného ztenčování podkováři nebo když žijí na měkké či zamokřené půdě. Zjistila jsem, že řešením je dát koním speciální ochranu, takovou mini botu (hoof cast), na dobu alespoň dvou měsíců (je třeba je měnit, jelikož za 2-3 týdny se ochodí). Na koních se slabými chodidly by se mělo jezdit pouze ve vypodložených botách nebo vůbec, dokud jim chodidlo nezesílí.
Myslíte, že většině kopytních problémů (deformace kopytního pouzdra a nemoci jako navikulární syndrom, laminitida apod.) může být předcházeno správnou úpravou a péčí nebo zdraví kopyt ovlivňuje především genetika?
Zatím jsem se nesetkala s geneticky špatnými kopyty. Myslím, že by bylo nutné je upravovat velmi opatrně, pozorovat výsledky úprav a měnit přístup až by člověk našel vhodný přístup k takovým kopytům. Setkala jsem se s kopyty, která měla tendence k laminitidě a měla velmi tenké kopytní stěny kvůli metabolickým problémům. Souviselo to konkrétně s činností jater. Myslím, že na takovém koni by se nemělo nikdy jezdit.
Deformace kopytního pouzdra jsou často způsobována podkováním, zvláště když překování probíhá po delší době než tři týdny. Bosé kopyto, které je upravováno tak, jako by k němu měla být připevněna podkova (bez postranního obloučku a bez mustang rollu – bod překlopu bude příliš ve předu ve špici) bude mít podobné problémy jako podkované kopyto.
Navikularní syndrom zdá se být způsobován přerostlým kopytem směrem dopředu, se sukní ve špici a bodem překlopu příliš ve předu ve špici; to klade nesprávné napětí na vazy okolo navikulární kosti, kdy kopyto zároveň dopadá na špici, místo na patky. Sukně ve špici vzniká z důvodu mechanického přetížení (dlouhé kopytní pouzdro, podkování) nebo inzulinová rezistence a poškození lamelárních spojení.
Laminitida je obecně způsobena buď přílišným mechanickým zatížením, podkováním nebo metabolickými problémy souvisejícími s vysokým obsahem cukrů v trávě nebo v seně, jádru a/nebo zanícením žaludku způsobeným vředy z důvodu nepravidelného krmení (když kůň nemá možnost uždibovat pícninu 24 hodin denně a udržovat tak rovnováhu žaludečních šťáv).
Myslíte, že kopytní stěny jsou hlavní nosnou částí kopyt, protože lamelární spojení jsou tak pevná, že váhu dlouhodobě udrží?
Ne. Kopytní stěny slouží pouze pro ochranu vnitřních struktur. Měli by nést jen minoritní část váhy na úrovni vodní čáry. Většinu váhy má nést chodidlo, střelka a patky. Pokud umožníme, aby byla váha nesena vnějšími kopytními stěnami budou přetížené a vyústi v separaci kopytní stěny, následný vznik sukní na přední stěně kopyta a způsobí pozdní překlop kopyta.
Myslíte, že tloušťka chodidla je důležitým faktorem nebo může příliš tlusté chodidlo stát v cestě kopytnímu mechanismu?
Přirozená tloušťka chodidla, tak jak naroste, je správná pro to, aby unesla váhu koně. Divocí koně mívají velmi tlustá chodidla, která je chrání před kamenitým terénem a i tak, jsou zdraví. Občas, když nemá kůň dostatečné množství pohybu a možnost oddrolit si vnější odrůstající vrstvu, může se chodidlo stát příliš tlustým. To může být jednoduše napraveno oškrábáním této vločkovité/křídovité hmoty pryč z chodidla až na úroveň tvrdého, voskovitě vypadajícího „živého“ chodidla.
Zažila jste někdy rehabilitaci kopyt a jakých případů (podtočené patky, špalkové kopyto, laminitida)? Jakou metodou úpravy byla kopyta napravena?
Ano, úspěšně jsem provedla rehabilitaci podtočených patek a přerostlých sukňovitých kopyt (sukně ve špici). U přerostlých sukňovitých špicí rozlišuji původ jejich patologie. Buď je to způsobené špatným metabolismem a následným zánětem (laminitida) nebo mechanickým stresem přerostlého kopytního pouzdra u bosého či podkovaného kopyta. Někdy kombinací těchto vlivů. Ve všech případech je princip řešení těchto patologií stejný – správný trim. Pouze v případě vlivu špatného metabolismu musí řešení obsahovat i změnu stravy, protože léčba nemůže probíhat, když bude v lamelárním spojení zánět.
Neměla jsem možnost pracovat se špalkovými kopyty a extrémně přerostlými kopyty, která byla úplně zanedbaná (lyže). Měla jsem však možnosti pozorovat jiné ošetřovatele při řešení těchto případů. Bližší postupy při řešení různých případů jsou popsané na mých webových stránkách. Všechny deformace byly napraveny pomocí bosého trimu – uvedením kopyta do fyziologického tvaru.
Myslíte, že profesionálové v „koňském světě“ spolu dostatečně spolupracují?
Moje zkušenost byla téměř úplně s malými chovateli koní u nich „na zahradě“, nikoliv se závodními koňmi nebo koňmi pro show ve sportovních stájích. Bylo často těžké konzultovat s oběma – veterinářem a kovářem (a zachovat si rozumný vlastní pohled na věc), protože na obou pozicích byli často muži se zažitými názory, jinými slovy – dvojitá dávka tradice. Takže většinou to byly majitelky koní (ženy), které měli odvahu odklonit se od rad veterinářů a podkovářů a konzultovat také s ošetřovatelem bosých kopyt.
Existuje velmi málo koňských vědců, kteří studují účinky podkovy na kopyto a jak správně provádět trim. Dr. Robert Bowker je jeden – už je možná v důchodu. Měl také několik kolegů, kteří byli za mé éry velmi žádaní pro pořádání víkendových klinik.
Myslíte, že většina koní může chodit bez podkov?
Ano, samozřejmě, že všichni koně by měli chodit na boso, kromě neobvyklých situací jako například u koní, kteří pracují na dlážděných silnicích, které jsou příliš abrazivní. V tom případě člověk dělá kompromis a svobodně se musí rozhodnout mezi dvěma problémy (opotřebení bosých kopyt nebo patologie způsobené podkovami). Koně, kteří přechází z podkov na boso často potřebují boty, aby ochránili přední nohy při jízdě na štěrkových nebo skalnatých cestách. Někdy je mohou potřebovat po mnoho let, dokud se jejich nohy úplně nezotaví. Také koně s „travní laminitidou“ nebo inzulínovou rezistencí budou kvůli vysoké hladině cukru v trávě vždy potřebovat boty na předních nohách. Zdá se, že většina koní se nyní stává rezistentní vůči inzulínu díky travinám s vysokým obsahem cukru, které jsou chovány pro mlékárenský a hovězí průmysl. Trávení krav je však jiné, mohou ve stravě zvládnout více cukru.
Napadá vás něco, co byste ráda, aby se v souvislosti se znalostmi a vzděláním péče o kopyta změnilo? Měli by se majitelé zajímat a vzdělávat více v této oblasti? Měli by majitelé mít možnost upravovat kopyta svých koní sami, pokud o to mají zájem?
Bylo by skvělé, když by stáje a jezdecké kluby pořádaly občas informační workshopy pro nové vlastníky koní. Ano, majitelé koní by se měli více kopyta zajímat, protože je pak větší šance, že kůň bude zdravý a v dobré kondici během celého svého života, pokud je dobře pečováno o jeho nohy. Myslím, že majitelé koní by měli mít možnost učit se upravovat bosá kopyta a následně úpravy sami provádět, pokud o to mají zájem.
